Ředitelka SOS dětských vesniček: Kojenecké ústavy by vůbec neměly existovat, dítě patří do rodiny

Kojenecké ústavy v České republice by se měly transformovat na menší zařízení rodinného typu. Takový je alespoň záměr nové ministryně práce a sociálních věcí Jaroslavy Němcové. Nezisková organizace SOS dětské vesničky ale varuje, že žádný ústav, ani sebelepší, nemůže plně naplnit potřeby dítěte. „Rodinný ústav je de facto protimluv,” říká ředitelka organizace Jindra Šalátová, která byla hostem Interview Plus

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

„Snažíme se, aby malé děti nekončily v ústavních zařízeních nebo mimo vlastní rodinu. Rodinný ústav je de facto protimluv, protože ústav nikdy nemůže být stejný jako rodina. Nikdy to není tak, že by se jeden člověk staral permanentně o dítě, střídají se směny,” vysvětluje ve vysílání Českého rozhlasu Plus Šalátová, proč se organizace SOS dětské vesničky rozhodla reagovat na plány ministryně Němcové. 

Šalátová předpokládá, že plány na transformaci kojeneckých ústavů bylo jen spontánní prohlášení. „Byli bychom za to rádi. Proto jsme chtěli reagovat hned a vyvolat debatu na toto téma. Byli bychom rádi, kdyby se paní ministryně přijela podívat k nám, jak to vypadá v našem zařízení,” říká.  

Rodiče čtou pohádku

„Děti by měly vyrůstat v rodinném prostředí. Když jim to neumožníme, poškozujeme je do dalšího života. Tím vzniká začarovaný kruh, protože je dokázáno spousty výzkumů, že děti, které prošly ústavní péčí, si toto břemeno nesou. Je velmi těžké je těchto traumat zbavit,” tvrdí Šalátová.

„Zůstala by kapacita. A kde je kapacita, tam se naplňuje. Ústav je pořád ústav, i když by byl menší. I my se snažíme naše zařízení ve své kapacitě snížit, byli bychom rádi, kdybychom je nemuseli vůbec mít. V případě, že nebude potřeba, jsme připraveni naše zařízení okamžitě zavřít, a naše síly nasměrovat k podpoře pěstounských rodin a jiných služeb,” vysvětluje ředitelka. 

Kojenecké ústavy by podle Šalátové vůbec neměly existovat. „Pokud dítě vyrůstá v kojeneckém ústavu, kde se střídají směny, kde je dopředu dáno, kdy se dává strava, kdy je večerka, tak to nikdy nemůže vypadat jako v rodině. Tam maminka nebo tatínek večer přečte pohádku a přijde vždycky, když dítě pláče. To se v kojeneckém ústavu stává, zaměstnanci dělají všechno proto, aby byly tyto situace saturovány, ale nejde to, protože jeden pečovatel má miminek šest nebo osm,” popisuje.  

Není politická vůle

Šalátová uvádí jako příklad práci profesorů Matějčka a Dunovského. „Ti poměrně jasně popsali dětskou deprivaci. Další výzkumy se týkají bezpečné vazby, kterou si dítě vytváří na primárního pečovatele. To je ten člověk, který je tam vždy, když jej dítě potřebuje,” říká.  

Organizace SOS dětské vesničky uvádí, že 45 procent dětí zůstává v kojeneckých ústavech déle než půl roku. Proč u nás zařízení tohoto druhu stále fungují, když se zbytek Evropy vydal v péči o děti jiným směrem? 

„Není pro to politická vůle,” odpovídá jednoduše Šalátová. Děti jsou do kojeneckých ústavů umisťovány na základě rozhodnutí soudu. „Potom záleží na tom, jak moc chce rodina dál spolupracovat,” dodává ředitelka.  

„Více než 85 procent dětí z kojeneckých ústavů odchází do náhradních nebo svých původních rodin. To je pro nás alarmující a znamená to, že není třeba, aby bylo dítě ve specializovaném kojeneckém ústavu. Mohlo by po dobu, než se najde dlouhodobá rodina, vyrůstat v té pěstounské,” říká Šalátová.

Jan Bumba Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme