Richard Rohr je mezinárodně uznávaný spisovatel a františkánský kněz. Potomek německých emigrantů v USA byl na kněze vysvěcen už skoro před půl stoletím. Jako duchovní učitel inspiruje křesťany různých vyznání, ale i lidi, kteří se ke křesťanství nehlásí. V Novém Mexiku, kde působí, založil Centrum pro akci a spiritualitu. O spojení aktivity a spirituality mluvil v rozhovoru pro Český rozhlas Plus.

Rozhovor Praha 11:35 19. srpna 2018 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Mluvíte o spiritualitě, ale každý člověk dnes obsah toho slova chápe různě. Co spiritualita znamená pro vás?
Ano, to je pravda. Víte, pro mě spiritualita znamená schopnost spojit řadu věcí, propojit mysl, srdce, tělo, duši a paměť. A to trvá celý život. Čím lépe to propojíte, tím se vaše spiritualita stává zralejší. Čím více něco z těchto věcí vylučujete nebo popíráte, tím je naopak nezralejší. Víte, slovo religion – náboženství – znamená re-ligare, znovu spojit. A to je podle mě to, co spiritualita dělá, znovu spojuje. Nevím, jestli náboženství tenhle úkol plní dobře, protože neustále eliminuje tělesnost, materiálno, politiku. Takové náboženství podle mě není dobré.

Hodně lidí dnes říká, že je zajímá spiritualita, ale ne náboženství. Můžou podle vás fungovat náboženství a spiritualita odděleně?
Ale ano, mohou. Víte, je vtipné, že my kněží – já jsem františkán – jsme vždycky smutní, když to lidé říkají. Ale my jsme byli po staletí spokojeni s tím, že lidi byli náboženští, ale ne spirituální. A teď, když je vaše generace spirituální ,a ne náboženská, tak jsme najednou zklamaní. Jsem knězem už 48 let a přednášel jsem v mnoha zemích. Za tu dobu jsem potkal tolik věřících, kteří neměli žádnou spiritualitu.

Měli jen systém věrouky. Jen prostě věřili určitým věcem, ale chybělo tam vnitřní uvědomění si, vnitřní živost. Nebylo tam žádné hluboké vědomí Boha, žádná vnitřní konverzace s Bohem. Bylo to jen chození do kostela a čtení Bible a podobně… Víte, mám větší trpělivost s lidmi, kteří jsou spirituální a nejsou věřící než s věřícími, kteří nejsou spirituální.  Kdybych si měl vybrat jen jedno z toho, vybral bych si spiritualitu.

Otázka spirituality

Vy mluvíte často o mužské spiritualitě…
Popravdě, nemluvím primárně o mužské spiritualitě, i když právě tím jsem ve vaší zemi nejvíce znám. Ale já myslím, že vlastně jenom hlásám evangelium.

A když tedy budeme mluvit o mužské spiritualitě, potřebuje katolická církev, které vládnou v podstatě samí muži, mužskou spiritualitu? Nepotřebovala by víc ženské?
Víte, já myslím, že to není mužská spiritualita. Nechci být krutý nebo nelaskavý, nebo nespravedlivý, ale já myslím, že – co se týká mužů, kteří v církvi vládnou – je to trochu vyšinutá spiritualita. Je tam hodně mužské síly, ale ironicky se, abych byl upřímný, skrývá pod poměrně femininním oblečením a náboženskými obrazy. To není mužská spiritualita. Není ani mužská, ani ženská, je vyšinutá.

Ženskou spiritualitou 13. století se zabývá odborná konference

Číst článek

A jaký je vlastně podle vás rozdíl mezi mužskou a ženskou spiritualitou? Říkáte, že cílem spirituality je zralost, liší se podle vás u muže a u ženy?
Tuhle otázku dostávám dost často… Víte, mně je už 75, a když se dostanete do mého věku, tak tu moc velký rozdíl není. Oba jsme už v druhé polovině života. Muž se víc propojí se svou ženskou stránkou, žena s mužskou. V mém věku se už naše odlišnosti moc neprojevují. To, co je podle mě odlišného, jsou symboly, archetypy, obrazy a příběhy, se kterými jsme začínali, ty které probudily duši a rozdmýchaly představivost.

Ty jsou pro muže a ženy podle mě odlišné. Když se podíváte do historie, muži byli mnohem víc nadšeni pro dobrodružství a riskantní poutě, pro pohyb a objevování. To všechno mělo v sobě akci. Dokazují to pohádky a duchovní příběhy všech náboženství. Muž v nich vždycky opouští dům, vydává se na cestu, objevuje Boha na nových místech. A pak se třeba podíváte na ženské filmy a ty jsou mnohem víc o vnitřním světě, o vztazích, o emocích a pocitech. Jen říkám, že začínáme z různých míst. A myslím, že moc neumíme povzbudit muže k tomu, aby začali opravdovou duchovní cestu, protože podle mě nepoužíváme správné příběhy a obrazy.

A co by tedy měly být ty správné obrazy?
Nemůže to být moc církevnické… Muži se z kostelů ztrácejí, protože pro ně nejsou zajímavé. Zvlášť, když celou věc kontroluje skupinka chlapů v šatech. A zase nechci být neuctivý, ale je to svět, který ovládá malá skupinka mužů a ti ostatní se v něm cítí obráni o své mužství, oslabeni. Ale když pak uspořádáte něco jako „camino“ - pouť, která vyžaduje sílu a aktivitu, a muži, kteří se na ní vydají, jsou si rovni, najednou o to muži mají zájem.  U nás v zemi máme takový zvyk. Muži i ženy pomáhají stavět domy pro chudé. A když řeknete: Tak když se vám nechce v neděli dopoledne do kostela, přijďte mi pomoct stavět dům pro chudé, tak se chlapi ukážou.

To je aktivní spiritualita, sloužit světu, dělat něco konkrétního, místo toho, aby jen zpívali písně Ježíšovi. Nejsem proti zpívání písní Ježíšovi, ale nikdy nám neřekl, že to máme dělat. A muže to začne za chvíli nudit. Tohle by mělo udělat Boha šťastnějším? To ho těší, když mu zpíváme?

‚Bůh tě tak stvořil,‘ řekl papež homosexuálovi z Chile. Zatímco LGBT komunita jásá, Vatikán mlčí

Číst článek

Nepomohlo by, kdyby ve vedení církve nebyli jen muži? Kdyby tam bylo víc žen?
Máte pravdu. Ale aspoň v Americe má většina hlavních protestantských církví ženy v duchovní službě a počty jim klesají stejně jako nám. Takže teoreticky máte pravdu. A musíme mít víc žen ve vedení církve. Ale některé církve, které mají ženy-kněze, vymírají ještě rychleji než my. Alespoň v naší zemi. Takže to samotné není odpověď. Podle mě musíme mluvit o poctivých duchovních cestách, které zahrnují akci, zranitelnost a risk. A to je to, co mě dovedlo k formování mužských iniciačních rituálů. První jsem tady v Praze vedl v roce 2001.

Dřív bylo součástí mužské iniciace bojování a podobně. Jak má podle Vás vypadat dnes?
Pět let jsem strávil čtením všeho, co jsem na toto téma našel napříč kulturami. A úžasná věc je, že mužská iniciace byla univerzálně rozšířená potřeba. V kultuře za kulturou, až v posledních tisíci letech to začalo mizet, byl mladý muž, obvykle mezi 13 a 17 lety, odveden od své matky. A říkám si, že tolik lidí se nemohlo mýlit. V devíti státech v USA teď děláme to, že bereme muže na pět dní do přírody. A muži mají k přírodě respekt. Nemají ho k barokním kostelům. Ty k nim nemluví o Bohu.

Viděl jsem tady v Praze řadu barokních kostelů. To je tak nepřitažlivé pro mužskou psýché, protože je to esence umělosti. Ale když jdete do lesů, sedíte se zvířaty a koukáte na stromy – to muž respektuje. Nenašel jsem jedinou mužskou iniciaci, která se odehrála v budově. Ježíš sám odešel na 40 dní na poušť, Jan Křtitel šel do pouště. V minulosti muž nacházel Boha častěji v přírodě než kostelích. Všechny ty iniciační rituály spočívaly v tom, že chlapce odvedli, aby nějakou dobu strávil v tichu a postěním se v přírodě, jako to udělal i Ježíš. A ten chlapec to respektuje. Ani se mu to nemusí líbit. Ale ví, že je to opravdové.

Adam Šindelář Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít