Zatčen v normalizační Praze jako 'britský špion': příběh úspěchu a strachu Ladislava Hornana
Emigrace kvůli sovětským tankům, zářivá kariéra v Londýně - a také týdny v ruzyňském vězení, kdy netušil, zda ještě uvidí rodinu. Ladislav Hornan, předseda Britsko-české a slovenské asociace, v rozhovoru pro Radio Praha vůbec poprvé veřejně popisuje svůj příběh. "Asi nemohli pochopit, jak by Čech mohl být partnerem v účetní firmě v City a mít takové konexe a úspěch," vzpomíná na své zatčení v roce 1985.
Ladislav Hornan předsedá Britsko-české a slovenské asociaci - a hlavně má za sebou velmi úspěšnou kariéru a mnohaleté vedení jedné z předních účetních firem v Británii.
Přitom pochází z Prahy: jeho matka Magdalena Horňanová, přeživší holokaustu, byla učitelkou hudby a na sklonku života také známou spisovatelkou.
Její syn žije už 50 let v Británii. Emigroval v roce 1968, ale do Československa se léta pravidelně vracel, dokud ho v půlce 80. let na měsíc nezavřeli na Ruzyni kvůli obvinění ze špionáže.
V zasedací místnosti jeho firmy v londýnské City se Hornan o svůj pozoruhodný příběh podělil. Ale nejprve jsme se vrátili do srpna 1968, kdy mu bylo 18 let a trávil letní studijní pobyt v Anglii.
V osmnácti sám v Anglii
Jak to tenkrát začalo pro vás?
Asi čtyři dny předtím, než jsem měl odjet vlakem zpátky do Prahy, jsem uviděl tanky před naším domem v Jindřišské. A pak mi rodiče řekli, abych se nevracel. Umíte si představit, jaká to pro ně musela být oběť. Mám dvě sestry, tenkrát ještě žily v Praze. Také je rodiče později poslali pryč. (Jedna sestra se usadila v Británii, druhá v Kanadě, pozn. red.).
V roce 1968 vám bylo 18 let. To je dost málo na takové životní rozhodnutí...
Když je vám 18, nevnímáte věci jako životní rozhodnutí. Zkrátka mi to dávalo velký smysl. Politika mě vždycky zajímala, přestože jsem ji nikdy nepraktikoval, a myslím, že jsem chápal, co se děje. I z autobiografií mé matky je poznat, že si s otcem prošli všemi těmi změnami od první světové války až ke komunismu. Věděli jsme, o co běží. A v Británii jsem neměl žádné potíže.
Čech, kterého miluje Instagram: Můj recept na mimořádnou fotku? Foťte tak, ať probudíte fantazii
Číst článek
Jak dlouho trvalo, než jste si tam začal připadat jako doma?
Na jednu stranu velmi rychle. Jsem jeden z těch lidí, které baví, co dělají. Život si užívám. Nikdy jsem neměl velké těžkosti – pořád jsem pracoval, pořád studoval. Na druhou stranu je pravda, že jsem byl trošku osamělý. Proto jsem se už hodně brzy oženil.
A práce? Věci tenkrát chodily maličko jinak. Cizinci se tolerovali méně. Ale s tím jsem si poradil. Věděl jsem, jak na to, aby mě to nebrzdilo.
Znal jste tady v Londýně jiné mladé Čechoslováky?
Znal jsem jich hodně. Rok 1968, to byla zajímavá doba. Mnoho mladých lidí – většinou nepatrně starších než já – se rozhodlo stejně jako já. A rychle se dostali na univerzity, zakotvili. Protože Británie je v podstatě podporovala, aby se v ní usadili.
Ale existovali i lidé, včetně jednoho mého blízkého kamaráda z Prahy, kteří se rozhodli pro návrat. Takže tu byli i takoví, kteří tu změnu nezvládli.
Byla tu i předchozí generace emigrantů, kteří přišli o zhruba 20 let dřív. Byli jste hodně v kontaktu?
To ano, byla tu nejen skupina ze sklonku 40. let, ale také další z konce 30. let. S některými jsem se potkával v Českém klubu, jednom z těch míst, kam jsme chodili za lidmi a na skleničku. Vídal jsem tam hlavně ty staré piloty, seděli tam a vychutnávali si pití. Bylo úžasné, že jsem si s nimi mohl popovídat.
Hory, 'špionáž' a Ruzyně
Kdy jste se poprvé vrátil do Prahy?
Vlastně dost brzy. Byl jsem nadšený lyžař a lyžování mi moc chybělo. Protože jsem se brzy oženil, zařídil jsem si – nebo moje matka zařídila – pas pro imigranty, takže jsem se do Prahy mohl vrátit myslím už v roce 1969.
To byla také zajímavá doba. Byl jsem na Václavském náměstí po druhém rusko-československém zápasu na mistrovství světa v hokeji: Češi vyhráli a stát tam na Václavském náměstí s tou spoustou lidí vážně stálo za to.
Jezdil jste pořád tam a zpátky? To mi připadá dost neobvyklé...
Nemůžu říct pořád, ale opravdu rád jsem si zalyžoval a jet za svahy do Československa pro mě bylo mnohem levnější, i když později jsem s tím přestal, protože tam bývaly šílené fronty. Ale ano, jezdil jsem tam celkem často. Až do roku 1985. V roce 1985 se stalo něco velkého, kvůli čemu už jsem jezdit nemohl.
Smím se zeptat co?
Skončil jsem ve vězení.
Wintonovo dítě, lord Alfred Dubs: Bojuji za malé uprchlíky, cokoli jiného by byla zrada
Číst článek
Prozradíte víc?
(Směje se.) Tohle se na veřejnost ještě nedostalo, ačkoli hodně mých přátel o tom ví. No, otci se v roce 1985 dařilo špatně, operovali mu rakovinu. Tak jsem jel za ním. A na cestě zpátky do Londýna, když jsem šel na autobus ČSA, mě v Revoluční zatkli. A odvezli na Ruzyni.
Na základě čeho?
Špionáž. Rovnou musím dodat, že přešetření v 90. letech dokázalo, že to byl naprostý výmysl. Ovšem z nějakého důvodu jsem československé úřady dost zajímal.
Řekli vám, z jaké konkrétní špionáže vás podezírají?
Ano, řekli. Byla to úplně surreálná situace, mělo to co do činění s jedním z jejich funkcionářů. Prošel jsem tím celým bez řádného právního zastoupení nebo kontaktu s mými blízkými. V ruzyňském vězení jsem zůstal asi tři a půl týdne.
Jak jste se nakonec dostal ven?
Propustili mě 6. dubna 1985. A 9. dubna navštívil Československo lord (Geoffrey) Howe, britský ministr zahraničí – první taková návštěva Československa, Polska a Východního Německa za 20 let. Vyrozuměl jsem, že se dohodli mě pustit ještě před koncem jeho návštěvy.
Bylo to vaše uvěznění nějaká mezinárodní kauza?
Ne, ne, ne. Nebyla to mezinárodní kauza. Jak říkám, vůbec ničeho jsem se proti československému státu nedopustil, nikdy bych to neudělal a nikdy jsem ani nemusel. V té době jsem byl hodně úspěšný a je dost možné, že se o mě zajímali, protože můj firemní partner, tehdy seniorní partner ve firmě, (UHY Hacker Young, přední účetní firma v Londýnské City, pozn. red.), byl předseda rady BBC Stuart Young.
A jeho bratr, lord (David) Young, byl v kabinetu Margaret Thatcherové. Takže předpokládám, že nemohli pochopit, jak by Čech mohl být partnerem v účetní firmě v City a mít takové konexe a úspěch. Nicméně dodneška vlastně přesně nevím, co je k tomu přimělo.
Povězte víc o těch týdnech v Ruzyni. Co se tam dělo, jak se k vám chovali?
Teď se budu trochu zdráhat... ale dobře, můžu začít tím, že jsem byl v cele s člověkem, který byl jasný zločinec, takže tohle dvakrát příjemné nebylo. Pak jsem se dozvěděl, proč tam vlastně byl, a tak dále...
Měl na vás donášet?
Ano. Nevím, proč si něco takového vůbec mysleli, protože to všechno bylo vykonstruované (obvinění, pozn. red.), ale domnívali se, že se možná k něčemu přiznám nebo nějak kapituluju, začnu mluvit o věcech, o kterých jsem ale mluvit nemohl, protože jsem nic nevěděl. Pochopitelně jsem měl velké obavy, bál se o svou rodinu – měl jsem dvě mladé děti, manželku. Vypadalo to celé nesmírně vážně a nezáleželo přitom na tom, jestli jsem vinný nebo ne – předzvěst toho, co se mnou bude, byla reálná.
Divoká 90. léta: pro cizince za 950, pro Čechy za tři sta. Dvojí ceny musel zarazit až soud
Číst článek
Zajímavý byl také způsob výslechu. Vyslýchali mě pomocí poznámkového bloku a diskuse s vyšetřovatelem – nikdo mě nenutil, abych něco říkal, ale na začátku to bylo spíš takové povídání a (vyšetřovatel) odpovědi diktoval zapisovateli. Všiml jsem si, že moje slova překrucuje, a když jsem se ho pokusil opravit, prohlásil: „Pan Hornan si to rozmyslel a teď říká tohle...“ Takže jsem řekl: „Dobrá, tak mi pokládejte otázky, ale diktovat budu já, jsem školený profesionál.“ A byly tam i jiné incidenty, ale raději bych o nich nemluvil.
Hostem v rodné zemi
Nebylo to pro vás divné – vracet se jako návštěvník do své rodné země, po dobu řekněme 15 let normalizace? Nebyl to zvláštní pocit, být tam jen hostem?
Zvláštní to bylo v tom ohledu, že jsem chtěl vídat své přátele, ale musel přitom být velmi opatrný a dávat si pozor na jazyk. Ne proto, že bych se jich bál nebo že by to, co bych jim vyprávěl, bylo špatně. Ale protože jsem žil v tak neuvěřitelně jiném světě.
Mohli vás tu navštěvovat rodiče?
Ano, mohli přijet na návštěvu, kdykoli chtěli. Dokonce i po tom incidentu z roku 1985 jim sem dovolili jet – myslím, že doufali, že se rodiče už nevrátí. Jenže moji rodiče nechtěli být pro své děti přítěží, takže se vrátili.
A vaše kariéra tady v Británii? Přiblížil byste ji trochu?
Je to jednoduché: v roce 1978 jsem se kvalifikoval na oprávněného účetního, zatímco jsem působil v této firmě. Partnerem jsem se v ní stal o dva roky později (tedy krátce po třicítce, pozn. red.), což bylo poměrně neobvyklé. Před 22 lety se ze mě stal generální ředitel, a firmu jsem řídil dalších 21 let. Ale mou specializací, mou profesí, byly korporátní obrat a insolvence. Víceméně cosi jako firemní doktor, který se stará o podniky ve finančních potížích, případně v práci s nimi pomáhá bankám.
Možná to je trochu hloupá otázka, ale vzhledem k vašemu úspěchu v Londýně: nepřemýšlel jste někdy o tom, jaký život byste býval měl v Praze?
Nechci nikoho urazit. Tehdy v 90. letech jsem zažil spoustu lidí, kteří se vraceli zpátky do Československa. Ale já po tom nikdy netoužil – byla tu moje rodina, moje práce, moje kořeny. Abych z nich vytrhával sám sebe, nebo dokonce svoji rodinu, mi zkrátka nedávalo smysl. A upřímně to nedávalo ani žádný finanční smysl.
Ale nenapadlo vás někdy, čeho byste mohl dosáhnout, pokud byste býval zůstal v komunistickém Československu?
(Směje se.) V komunistickém Československu? Ani ne. Myslím, že dosáhnout něčeho takového by bylo vzhledem k mému náhledu dost těžké.
Moje matka byla ve straně, z pragmatických důvodů, ale to je dlouhý příběh, přečtěte si její autobiografii. Co se mě týče, myslím, že bych jen dostudoval svoji školu v oboru ekonomika a zahraniční obchod a pak bych nejspíš nastoupil do jedné ze společností v oblasti právě zahraničního obchodu, do diplomatických služeb nebo něco takového.
Jsem si jistý, že bych vedl poměrně komfortní život. Ale já tohle nechtěl.
