Sebevražda? Lidé nechtějí umřít. Chtějí, aby zemřelo něco bolestivého v nich, popisuje krizová interventka
Pro někoho je sebevražda nepředstavitelná, zakázaná a tabuizovaná. Ale sebevražedné myšlenky a tendence se mohou objevit i u zdravého člověka, upozorňuje psycholožka, psychoterapeutka a krizová interventka Anna Jelínková: „Když člověk přemýšlí nad sebevraždou, nevidí jiná možná řešení.” Někdy se říká, že lidé nechtějí umřít, ale zbavit se bolesti, kterou prožívají, dodává.
Psychická bolest může být ještě méně snesitelná než ta fyzická a tím, že zranění na duši není na první pohled vidět, málokdo dokáže správně zareagovat.
Proč funguje myšlení v nejtěžších chvílích jinak? Jak pomoci někomu, koho trápí myšlenky na sebevraždu? Jak a komu se svěřit? Uslyšíte v záznamu pořadu
„Představte si, že zažíváte nesnesitelnou bolest. Tu právě cítí lidé, kteří přemýšlí nad tím, že by ukončili svůj život. S tou bolestí uvnitř prostě nedokážou žít, samotný život je bolí. A to je dovede k přemýšlení nad tím, jestli by bylo lepší nebýt. Vnímám to tak, že hledají řešení,“ přibližuje krizová interventka v pořadu Balanc Radia Wave.
Když se sejde víc špatných věcí, nahromaděný stres neumožňuje člověku nahlédnout celou situaci. „Je to tunelové vidění. Jako když má kůň klapky na očích, nevidíte nalevo napravo. Ten člověk nevidí jiná řešení,“ popisuje Jelínková.
„On vlastně nechce umřít. I když to tak ten člověk pojmenuje, tak umřít nechce. Ale chce, aby odešla – nebo zemřela – ta bolest v nich,“ zdůrazňuje krizová interventka a pokračuje:
„Když mluvím s lidmi, kteří mají myšlenky na sebevraždu, tak je to o tom, že nechtějí žít na tomto světě s touto bolestí. Často vyzkoušeli různé strategie a způsoby řešení problému, ale nevyšlo to. Tak se uchylují k extrému.“
‚Dítě funguje, pak přizná, že uvažuje o sebevraždě, a rodič je v šoku.‘ Budujte důvěru, radí psychiatrička
Číst článek
Někdy nezdařené sebevraždy označují za demonstrativní. S tím ale Jelínková nesouhlasí:
„Pokud je člověk schopný sáhnout si na zdraví, na život, tak se musí dít něco opravdu vážného. A je jedno, jestli někdo v jeho okolí řekne, že kvůli takové hlouposti by se nezabíjel. Každý vnímáme svůj život individuálně a každého může zranit něco jiného.“
Volání o pomoc
Sebevražda je podle krizové interventky a psychoterapeutky volání o pomoc. „Je mni tak těžko, že neumím žít,“ přibližuje.
Na krizové lince pracují vyškolení interventi, kteří se snaží volajícího provést jeho náročnou situací.
„Většinou se spojí spousta drobných, náročnějších, menších situací. Zintenzivní se tak, až má člověk pocit, že to nezvládá.“
Myšlenky na konec života se mohou objevit i u lidí bez psychiatrické diagnózy. „Ono dostat se dnes k psychiatrovi i nebo psychologovi je těžké,“ říká Jelínková s tím, že odborníků je málo a na vyšetření se může čekat dlouho.
„A zároveň i lidé, kteří jsou podle tabulek zdraví, se mohou dostat do situace, kdy nevidí jiné východisko než smrt. Ale pokud je člověk psychicky nemocný, tak je tam nějaká predispozice a měli bychom být ostražitější.“
Nebagatelizovat
Jelínková nabízí několik rad, jak se chovat, pokud se člověku někdo svěří se sebevražednými myšlenkami: Být s ním v kontaktu. Povídat, nebagatelizovat, brát ho vážně. Když na to nemáme kapacity, nevadí. Není naší povinností někoho zachránit, ale můžeme mu doporučit odborníky nebo třeba telefonickou linku či krizové centrum.
Týden na izolaci i dva dny přikurtovaný na lůžku. Proč v Česku stále drhne reforma péče o duševní zdraví?
Číst článek
„Ale v první řadě mysleme na sebe. Dopřejme si chvilku to vstřebat. Často je to šok, protože jsme třeba nečekali, že nás samotné to zabolí, když se nám někdo blízký takto svěří,“ doporučuje krizová interventka. A dodává, že nikdo není úplně zodpovědný za život někoho jiného.
Kdo nemá v okolí nikoho, komu by se chtěl s černými myšlenkami svěřit, se může obrátit právě na krizovou intervenci. Pokud se člověku podaří sebevražda takzvaně vymluvit, tak jen 5 procent lidí se o ni pokusí znovu: „Když o tom člověk mluví, tak je to dobré, protože je tam pak velká naděje, že pak nahlédne nějakou jinou možnost.“
„Někdy bývá sebevražda rámována jako zbabělost, jako útěk.Ale já si myslím, že to chce vlastně dost odvahy snažit se vypořádat s takovými myšlenkami, s tou bolestí. A říct si o pomoc, to chce opravdu velkou porci odvahy,“ zdůrazňuje Jelínková a uzavírá:
„Každý máme nějaký pud sebezáchovy. A i když se blížíme k tomu, že ho překročíme, tak to musí být něco extrémně silného, co si spousta z nás naštěstí neumí představit.“
Poslechněte si celý Balanc o sebevražedných myšlenkách a tendencích a dobré pomoci.
