Profesor Kolumbijské univerzity: Každý má mezi blízkými oběť sexuálního násilí, o problému se nemluví

Se zhruba 55 procenty případů sexuálního násilí je spojena přílišná konzumace alkoholu. Takové jsou výsledky rozsáhlé studie Kolumbijské univerzity o sexuálním chování studentů a sexuálním násilí. Jedním z jejích autorů je profesor sociologie Shamus Khan. „Nejtěžší rozhovory byly s lidmi, kteří zažili opakované sexuální násilí. Zjistili jsme, že většinou nešlo o jednotlivé útoky," říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Profesor Shamus Khan | Foto: Jaroslav Hroch | Zdroj: iROZHLAS.cz

Jaký byl nejčastější případ sexuálního násilí ve vašem výzkumu? Hrál roli alkohol?
Jde o mnoho věcí. Nejde jen o to, že byla oběť opilá. Není běžné, aby byl jeden člověk úplně opilý a druhý střízlivý. Většinou pijí společně. Často tak říkáme, že pití zvyšuje riziko toho, že někdo bude znásilněn. Měli bychom změnit perspektivu a přemýšlet o tom, jak naopak pití zvyšuje riziko toho, že se někdo dopustí znásilnění. Možná proto, že neumí číst sociální normy, interpretovat chování.

Máte nějaký konkrétní příklad sexuálního násilí?
Máme jich ve skutečnosti dost. K jednomu došlo ve vztahu. Vyprávěl nám, že měl sex s přítelkyní a ona si to vůbec neužívala. Nechtěla, ale on pokračoval. Během rozhovoru, při sebereflexi, si uvědomil, že mohlo jít o sexuální násilí. Byl opravdu velmi rozrušený. Myslím si, že hlavně kvůli tomu, že mu záleželo jak na sobě, tak na tom druhém. Považoval se za hodného kluka.

Projekt SHIFT

Shamus Khan spoluvedl tým expertů, kteří se studenty vedli hloubkové rozhovory na téma sexuálního násilí. Zaznamenali jich přes sto. Do projektu SHIFT neváhala podle serveru Politico prestižní Kolumbijská univerzita v New Yorku investovat v přepočtu 50 milionů korun a zapojilo se do něj 26 expertů - sociologů, psychologů i datových analytiků. Pro studenty vyvinuli i aplikaci, v níž zaznamenávali sexuální aktivitu a další parametry, například duševní pohodu.

Univerzita přistoupila k obsáhlému výzkumu poté, co studentka visuálního designu Emma Sulkowiczová obvinila svého kolegu Paula Nungessera ze znásilnění a dožadovala se jeho vyloučení. Univerzita ho shledala nevinným, newyorská policie obvinění po výslechu obou aktérů taktéž odmítla. Sulkowiczová se na protest ve své závěrečné práci soustředila na aktivistické pojetí umění a po univerzitním kampusu s sebou nosila matraci coby připomínku břemene, které znásilnění obnáší.

Vybavíte si nejhorší interview?
Nejtěžší rozhovory byly s lidmi, kteří zažili sexuální násilí opakovaně. Zjistili jsme, že většinou nešlo o jednotlivé útoky. Žena, která zažila sexuální napadení, nezažila jedno, ale průměrně tři. U mužů jde v průměru o dva sexuální útoky.

Během dvouhodinového rozhovoru jsme nemohli pokrýt všechny útoky - u některých jsme museli podniknout další dvě kola rozhovorů. Rovněž bylo těžké poslouchat o sexuálních zážitcích, které popisovali jako téměř normální, ale při pohledu zvenčí byly velice, velice znepokojivé.

Jaké přesně?
Třeba když byly ženy silně pod vlivem alkoholu, kamarád jim nabídl, že je vezme domů a poté s nimi měl sex. Tyto zážitky, kdy nedošlo k souhlasu, byly velmi znepokojivé.

Často je zmiňován vztah mezi alkoholem a sexuálním násilím...
Alkohol hraje velkou roli, ale ne všeobecnou. Se zhruba 55 procenty případů sexuálního násilí je spojena přílišná konzumace alkoholu - někdo byl příliš opilý, aby řekl ne. Ale tím pádem 45 procent s alkoholem spojeno není, tudíž je důležité přemýšlet i o sexu ve střízlivosti, který mají lidé ve vztahu, a může být velmi manipulativní.

Slovník pro mladé

Na který rozhovor nikdy nezapomenete?
Nedokážu zmínit jedno jediné interview, ale řekl bych, že celý projekt je něco, na co nezapomenu. Snažili jsme se dostat k lidem, kteří zažili sexuální násilí, ale zjistili jsme, že u některých je to celkem pozdě. Že zažili sexuální násilí již na střední škole a že je potřeba lepší sexuální výchova.

Jaká by tedy měla být?
Musí být komplexní. Ve Spojených státech jde často o zdůrazňování abstinence a poukazování na rizika, tedy těhotenství a nemoci. Ale už neukazuje, že sex je ve skutečnosti určitý druh vztahu, spojování lidí. Nesoustředí se na procvičování dovedností odmítnutí sexu - jak říkat ne. „Teď se mi to nelíbí.“ „Můžeme trochu zpomalit?“ „Tohle nechci, dejme si pauzu.“ A také ukazovat, jak si všímat toho druhého.

Na to jste také během projektu narazili?
Ano, jeden student vyprávěl, jak měl sex s přítelkyní a ona vypadala, že si to neužívá. Přestal a bavil se s ní o tom. Řekl jí, že to není v pohodě. Že pokud nechce, je to v pořádku, ale musí mu to říct.

Mladým lidem je potřeba také dát slovník, jak o sexu mluvit. Pro lidi je to stále těžké, je potřeba se odpoutat od tabu a vést diskusi, jakou vedeme třeba právě teď.

Ve vašem výzkumu jste zjistili, že sexuální násilí souvisí s ekonomickým strádáním. Jak?
První věcí je, že u lidí, kteří prožívají finanční nejistotu nebo mají potíže platit základní potřeby, je také větší pravděpodobnost, že zažijí sexuální útok. Bylo to neočekávané zjištění, i když jen trochu, protože obecně u těch, kteří nebyli na vysoké škole, je zaznamenáno vyšší procento sexuálních útoků - skoro o dvacet procent.

,Kéž by podřezali tebe.' Někteří zaměstnanci neziskovek čelí kyberšikaně, stěžují si na nezájem policie

Číst článek

A druhou je, že lidé, kteří zažili sexuální napadení, mají dlouhodobé negativní ekonomické výsledky. Tahle část ale není součástí naší studie, ačkoliv výzkumy ukazují na skutečnost, že prožité trauma má negativní ekonomické následky.

Tím se myslí ekonomické následky pro lidi, pro stát, pro ekonomiku?
V určitém smyslu pro všechny, ale zejména pro lidi, kteří trauma zažili. Dochází k emočním a vztahovým následkům, které mají i ekonomické dopady. Třeba méně věříte druhým, což ovlivňuje vaší schopnost sblížit se s lidmi a získat práci. A stát má mnoho různých výdajů.

U lidí, kteří zažili sexuální násilí, je vyšší pravděpodobnost užívání drog, rizikovějšího sex. A jsou tu i jiné duševní a fyzické následky. Ale skutečný rozsah neznáme, protože většina lidí to nikdy nenahlásí, ani o tom nemluví.

Během vaší přednášky jste zmiňoval určité kognitivní zaneprázdnění, které chudoba způsobuje. Nemůže to být také jeden z důvodů?
Z literatury, která se chudobě věnuje, víme, že být chudý je kognitivně vyčerpávající. Chudí lidé neustále přemýšlí. V zásadě o svém přežití, kde vzít peníze a podobně, což spotřebovává enormní množství energie. Často vnímáme lidi na vyšších pozicích jako ty, kteří pořád přemýšlejí a vydávají na to spoustu energie, ale ve skutečnosti to jsou ti chudší.

‚Velmi častá zkušenost‘

A jaká byla druhá překvapující věc?
Že lidé, kteří nejsou heterosexuální a nevyhovují klasickému pojetí genderu, mají vyšší míru sexuálních útoků. Většinou se domníváme, že sexuální násilí se vztahuje k maskulinitě, k silným mužům, kteří si vynucují svoji vůli na ženách, ale ve skutečnosti nejvíce sexuálního násilí bylo mezi trans lidmi - uvnitř komunity. Podobně jako u homosexuální komunity nebo bisexuálních žen.

Proč?
Myslím si, že kvůli nejistotě jste vystaveni rizikům a jedním z nich je i sexuální násilí. Takže bych očekával, že - ať už se jedná o zdravotně hendikepované, sexuální menšiny, lidi s duševními obtížemi nebo ty s finančními problémy - tyto skupiny mají vyšší šanci být obětí sexuálního násilí. Ale ukazuje to na skutečnost, že nejde jen o to, co nazýváme hegemonickou maskulinitou (dominance muže ve společnosti kvůli nastavení společenského systému, pozn. red.).

‚Sex bez souhlasu je znásilnění, tečka.‘ Amnesty kárá evropské země včetně Česka za zastaralé zákony

Číst článek

To je trochu temný obrázek, že vlastně existuje jakési nutkání páchat sexuální násilí a zneužívat druhé. Pokud tedy nejsou zranitelné skupiny dostatečně chráněny, je u nich větší pravděpodobnost, že budou zneužity. Domníváte se, že jsou lidé v principu zlí a chtějí páchat sexuální násilí?
Doopravdy si myslím něco jiného. Nejde o to, že jsou lidé zlomyslní nebo patologičtí. Náš projekt byl právě o tom posunout ze za vnímání sexuálního násilí jako patologického problému. Existuje mnoho důvodů proč, ale ten nejdůležitější je, že k sexuálnímu násilí dochází ze strany někoho blízkého. Takže někoho, o kom ten druhý ví, že není sociopat.

Navíc je sexuální útok velmi častá zkušenost. Zjistili jsme, že třetina žen byla během studia na vysoké škole terčem sexuálního útoku. Buď je na univerzitách moc sociopatů, nebo málo, ale ženy obtěžují neustále. Ani jedno z toho ovšem není pravda, proto je otázkou kontext, ve kterém k tomu dochází.

Ještě důležitější je, že představa o sociopatech společnosti umožňuje, aby se vzdala zodpovědnosti. Pokud jde jen o sociopaty, nemůžeme s tím nic dělat. Pokud o tom přemýšlíme jinak - jak je společnost organizována a zda to umožňuje sexuální násilí -, najednou s tím něco dělat můžeme.

Takže je potřeba, aby společnost byla inkluzivní? Jde o společný problém všech lidí?
Je celkem velká velká pravděpodobnost, že v každé rodině se někdo stal obětí sexuálního násilí, nebo sexuální útok spáchal - od nechtěných doteků po znásilnění. A je velmi těžké si uvědomit, že naši otcové, bratři, synovci, matky, tety, sestry si něčím takovým prošli.

Proč se ve společnosti něco takového děje? A jak tomu předejít?
Z mého pohledu většina pachatelů nechce páchat sexuální útoky. Nemají touhu působit jiným lidem bolest. Během našeho výzkumu jsme zjistili, že řada lidí si ani neuvědomovala, že páchají sexuální násilí. A ti, kterým to během rozhovoru došlo, měli téměř katastrofickou reakci.

Rozhovor pokračuje pod boxem.

Kdo je Shamus Khan?

Čtyřicetiletý Shamus Khan je vedoucím katedry sociologie na prestižní Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Jeho specializací jsou sociální stratifikace a elity. Od těchto témat se ale postupně dostal až k problematice sexuálního obtěžování a sexuálních útoků mezi studenty. První výsledky rozsáhlé studie publikoval se svými kolegy v loňském a letošním roce.

Na pražskou Univerzitu Karlovu přijel se svojí přednáškou Porozumění sexuálnímu násilí. Připravuje i knihu, ale jak sám říká, možná tuto oblast bádání opustí, protože je psychicky velmi náročná.

Kromě akademické činnosti publikuje Khan v amerických médiích, například v The New Yorker, The New York Time, The New York Review of Books a psal také sloupky pro časopis Time.

Sexuální geografie i občanství

Operujete s pojmem „sexuálního občanství“. O co jde?
Sexuální občanství znamená, že máme úplnou autonomii nad vlastní sexualitou - a to neznamená mít sex - a dokážeme se sexuálně vyjádřit. Je důležité vybudovat mezi lidmi pocit sexuálního sebeuvědomění a vytvořit si závazek k uznání sebeuvědomění jiných.

V nesexuálním pojetí učíme druhé, že je důležité uvědomit si, kým jsou, co chtějí a jaké mají zájmy. Ale neděláme to v jiné části našich životů - v té intimní. Neříkáme jim, že sexualita je něco, o čem sami rozhodují.

Měli bychom je naučit říkat „tohle se mi líbí, tohle ne“. Přistupujeme k tomu stylem. „oni na to nějak přijdou“, ale místo toho vidíme, že nepřijdou. Anebo přijdou, ale způsobem, který není úplně zdravý a uspokojující. Tím je vystavujeme riziku, že budou dělat věci, které nechtějí. Že budou buď ubližovat jiným, nebo že jim bude ublíženo.

Třetí hlavním bodem vaší práce je sexuální geografie. Co to přesně znamená?
Existují místa a časy, jež jsou spojeny se sexuální aktivitou. My dva sedíme v hotelové jídelně, což není sexuální prostor. Ale pokud bychom se bavili u mě na pokoji, už by šlo o jinou interpretaci, protože tam je najednou postel.

Uvědomili jsme si, že určitá místa v určitém čase vytvářejí možnosti pro sex - a lidé do značné míry interpretují ochotu k sexuální aktivitě na základě prostoru.

Pokud je páteční večer, jedenáct hodin, jsme v klubu, tak to může vytvářet určitá sexuální očekávání. Myšlenka je, že sex se neděje jen tak, ale že místa vytváříme tak, aby k sexu spíše došlo, nebo nedošlo. A to nám dává možnosti, jak uspořádat prostředí v budovách, městech či školách tak, aby podporovalo zdravé sexuální zážitky a minimalizovalo ty škodlivé.

To jste zjistili také na univerzitě?
Jistě. Třeba, že v noci nemůžou studenti jít jinam, než zpátky na koleje. A ty nemají společenské místnosti. Takže musíte jít k někomu na pokoj. Na pokoji jsou tři kusy nábytku – stůl, židle a postel. Pokud si chcete sednout, musíte na postel. To znamená, že prostředí je sexuálnější, než by bylo, pokud byste šli do společenské místnosti a sedli si ke stolu.

Nemůže to být také případ dívky, na nějž jste během rozhovorů narazili? Že pro ženu bylo jednodušší uspokojit muže orálně, než mu dát najevo, že o sex nestojí?
Určitě. Ona použila frázi: „Dáváš souhlas v okamžiku, kdy vejdeš do dveří.“ Tím, že vejdete do místnosti, jsou sexuální očekávání větší. Šlo o to, že z baru šli k němu na pokoj a ona si uvědomila, že o to vlastně tolik nestojí. A tohle byla nejjednodušší cesta ven, místo toho, aby řekla, že chce odejít. Nešlo o sexuální útok, ona si to zvolila dobrovolně.

Vyzývavě oblečená nebo opilá? Může si za znásilnění sama, míní tři pětiny Čechů

Číst článek

Takže díky společenské místnosti by také mohlo dojít k méně sexuálním útokům?
Jistě. Vezměte si dostupnost míst později v noci, které umožňují jiný typ socializace, třeba večerní kavárny. Místa, kde by nešlo pouze o pití a zároveň by to nebyl něčí byt. Lidé by mohli pokračovat v konverzaci, mít něco spolu, ale zkrátka by měli větší možnosti než pouze jít domů a možná druhého nikdy nevidět, nebo jít spolu zpět na pokoj. Mohly by to být třeba místa i s intimnějším prostředím, pohodlné sedačky, ale jsou zároveň veřejné a nekontroluje to místo pouze jedna osoba.

Ve výzkumu jste zjistili, že jedenáct procent žen a sedm procent mužů uvedlo, že došlo ke znásilnění. To znamená, že zhruba každá desátá žena byla znásilněna. Tudíž v životě každého muže by určitě byla alespoň jedna oběť...
Ano, je to něco velmi nepříjemného. Nechceme na to příliš myslet, nemluví se o tom, je to zahaleno tajemstvím... Proto se snažíme najít způsob, jak to číslo snížit.

Lidé si myslí, že znásilnění je něco, co zažil málokdo, ale měli by si uvědomit, že určitě mají někoho blízkého, komu se to stalo. Nemělo by dojít k morální panice a snaze odhalit viníky, ale najít způsob, jak změnit společnost, aby se to nedělo.

Někteří ale namítají, že to vytváří příkop mezi muži a ženami. Že se muži bojí ženy dotknout.
Představa, že se muž nemůže dotknout ženy, znamená, že ženské tělo by mělo být mužským dotekům přístupné, pokud chtějí. Jde o určitý scénář, kdy muži nabízejí sex a ženy to musí blokovat. To je ale zvláštní uvažování o životě, kdy jeden naléhá a druhý se to snaží zastavit.

Muži nemají právo dělat si s ženským tělem, co se jim zlíbí. A ženy by naopak měly mít možnost dělat sexuální návrhy. To ale nezbavuje muže mužnosti. Naopak může jít o zážitek „ty jo, jsem žádaný“. Člověk by měl dát najevo, co chce. A respektovat, co chce druhý. Jde o budování společnosti, v níž je respekt k druhému.

Jaroslav Hroch Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme