Vaše stáří a umírání bude takové, jaké máte vztahy s rodinou, říká Bagarová. Usiluje o lepší péči pro seniory

Je jednoduché vytěsnit smrt a věnovat se místo vlastní duši každodenním podnětům, říká Simona Bagarová, zakladatelka neziskové organizace MILA, která se snaží, aby se cítili dobře jak senioři, tak ti, co o ně pečují. „Potom ani péče o seniory není v některých případech taková, jaká by měla být. Je spousta pozitivních příkladů, ozývá se nám víc a víc zařízení, kde chtějí něco zlepšovat. Ale pak je spousta míst, kde to tak dobré není.“

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Simona Bagarová

Simona Bagarová | Foto: Michaela Danelová | Zdroj: iROZHLAS.cz

Proč péče v některých zařízeních pro seniory není kvalitní, si Bagarová vysvětluje několika příčinami.

Přehrát

00:00 / 00:00

Host: Simona Bagarová, zakladatelka organizace MILA pomáhající seniorům. Moderuje Barbora Chuecos

„Jednou z nich je, že nedáváme žádnou váhu a prestiž pečovatelské profesi. A že si o pečovatelích myslíme, že buď to jsou andělé na zemi, nebo levní pracovní síla, která přebaluje staré lidi,“ soudí.

„Ale oni nejsou ani jedno, ani druhé. Chtějí být a mají to být respektovaní a dobře placení profesionálové. Jejich profese je totiž tou největší službou, kterou je vůbec člověk vůči člověku schopen. A podle toho bychom se k nim měli chovat a takové podmínky jim dávat. A to neděláme,“ shrnuje Bagarová v pořadu Noční mikrofórum na Dvojce.

Eutanazie v Česku? ‚Pokud je dobrá hospicová péče, nejsou žádosti o sebevraždu,‘ říká Vácha

Číst článek

To by se dalo zlepšit zaprvé tím, že by se pečovatelům zvedly platy. „Dnes je v základu 25 500 korun hrubého. To není suma, která by odpovídala náročnosti jak fyzické, tak psychické,“ zdůrazňuje.

Starat se najednou o deset dvanáct lidí, kteří potřebují vaši pozornost, není jednoduché, přibližuje Bagarová. Součástí odměny pro pečovatele by tak měla být i kompenzace fyzické a psychické zátěže, kterou tato práce obnáší.

„A to je spojené i s otevíráním témat, jako je stáří a odcházení. Abychom si uvědomili, že se nás to dotýká, že jednou tohle budeme potřebovat všichni. A teprve až to dokážeme, tak si uvědomíme, jak strašně důležitá tato profese je. Myslím, že právě tam může začít změna,“ navrhuje Bagarová.

Sama vystudovala sociální práci a téměř 20 let pomáhá neziskovým organizacím. O svých zkušenostech napsala knihu Hořím, ve které si povídá s pečovateli a zamýšlí se nad tím, jak pro jejich profesi vytvořit lepší podmínky. Audioknihu načetli mimo jiné Zdeněk Svěrák, Klára Melíšková, Kryštof Hádek nebo Martha Issová.

Jdeš na víno a oni tam pořád leží

Špatných zážitků z míst, kde se pečuje o seniory, má Bagarová podle svých slov hodně.

„Asi nejsmutnější je spojený s odchodem jedné paní, která umírala velmi neklidně mnoho hodin a zdravotní sestra jí nebyla ochotná dát ani lék na uklidnění. Řekla mi, že je konec, ať to nechám být,“ vzpomíná.

‚Láká mě zmrzlina, ale pak si řeknu, že bych za to měla chleba.‘ Senioři nakupují stále méně

Číst článek

„Já jsem tehdy u té paní seděla, snažila jsem se jí alespoň dotykem, úsměvem a pohledem do očí uklidnit. Paní už špatně slyšela, křičet na ni v tu chvíli úplně nefungovalo. Bylo jí už skoro 100 let, ležela v posteli a pořád se mě ptala, proč to nejde, proč už nemůže umřít. Ať jí dám polštář, že se chce udusit, že už to nevydrží. Takhle si nikdo nezaslouží odcházet,“ popisuje.

Podobné situace zažila i v léčebnách pro dlouhodobě nemocné (LDN). „To není aktivní umírání, ale člověk jenom leží a nikdo si ho moc nevšímá, nikdo se o něj moc nestará. Neříkám, že je to tak všude, ale zažila jsem to mnohokrát,“ říká Bagarová.

„Ty příběhy mi vždy utkví, jedu domů a říkám si: Já jdu běhat a ona tam pořád leží. Jdeš na víno a ona tam pořád leží. Jsi v kině a ona? Pořád tam leží,“ přibližuje.

Právě takový konec života, kdy člověk leží v posteli, nevidí ani z okna na nebe a nedokáže říct, co potřebuje, považuje Bagarová za nejhorší scénáře. „Myslím, že tohle by neměl zažívat vůbec nikdo. Závěr života by měl být důstojný,“ zdůrazňuje.

Pod důstojností si představuje právě to, že někdo, kdo pečuje, vnímá pečovaného do poslední chvíle jako individuální osobnost s životním příběhem. „A respektuje alespoň základní rituály, které ten člověk měl.“

Oblíbený hrneček a lžička cukru do kávy

Za příklad dobré praxe považuje Simona Bagarová pečovatele Františka, s nímž se setkala. Tomu záleželo například na tom, aby jedna z klientek dostávala čaj do svého oblíbeného hrnečku.

„To říkám jako nejzákladnější příklad toho, jak málo stačí, abyste se pořád cítil být tím, kým jste byl celý život. Už jenom to, že vám někdo udělá čaj do vašeho hrnku, ví, kolik chcete másla na chleba a kolik lžiček cukru do kávy – takové věci rozhodují o tom, jestli žijete, nebo přežíváte ve chvíli, kdy už si nic z toho nedokážete obstarat sám.“

Vize z krize Simony Bagarové: I jedno dobré kafe vede ke změně života seniorů v domovech

Číst článek

Jenže péče o staré a umírající je náročná a ti, kteří pečují, se raději soustředí na větší celky a techničtější úkoly.

„A zapomenou, že tyto jednodušší maličkosti tvoří pro toho člověka něco strašně důležitého. Ve chvíli, kdy si uvědomím, co já sama bych si přála na té posteli dostávat, tak asi každého z nás napadnou právě tyto drobnosti, které nás po celý život definovaly. Je hrozně důležité je člověku dopřávat až do konce,“ je přesvědčená Bagarová.

Většina lidí si přeje zemřít doma, ne každému je to ale dopřáno. „Měli byste se cítit jako doma i tam, kde jste. Když jsem byla na stáži na Floridě, viděla jsem tam plakát, kde se psalo, že klienti nežijí u nás v práci, ale my pracujeme u nich doma,“ zdůrazňuje.

Pozná se to například podle toho, jestli pečující při vstupu do pokoje ke klientovi zaklepou.

„Dáváte tím tomu člověku najevo, že k němu máte nějaký respekt. Že si uvědomujete, že vstupujete k němu do prostoru, kde on žije. Znamená to zastavit se před dveřmi, zamyslet se nad tím, za kým vlastně jdu, co je to za člověka, jak s ním mám mluvit, aby mě slyšel, jakou měl včera náladu a co bych mu měla dopřát,“ vysvětluje Bagarová.

Každý si neseme křivdy

To, jaké má každý vztahy s rodinou a okolím, je nejdůležitější věc v životě, je přesvědčená Simona Bagarová.

„Myslím, že péče o vztahy je zároveň jedna z nejtěžších věcí v životě. Je to obrovská výzva. Všichni to známe. V každé rodině jsou témata, která jsou složitá. Každý si neseme nějaké křivdy, něco, co nechceme otevírat. Ale myslím, že jeden ze smyslů života je mít vztahy co možná nejčistší a nejvíc funkční,“ věří.

„A to, jaké máte vztahy se svojí rodinou, to je podle mě úplně zásadně určující pro to, jaké bude vaše stáří a jaká bude i smrt,“ dodává.

„Já sama bych si přála být na konci vyrovnaná, smířená a odcházet s pocitem, že jem svůj prožila, jak nejlépe jsem mohla. A že jsem měla zdravé a fungující vztahy s lidmi, které jsem měla ráda,“ uzavírá Simona Bagarová.

Poslechněte si celý rozhovor v audiozáznamu.

Barbora Chuecos Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme