Na lajně člověk musí najít vnitřní sílu a mít v hlavě prázdno, říká slacklinerka Hanuš Kuchařová
Celé tělo je ve vzduchu, jediné, co ho tam drží, je dva a půl centimetrová lajna, která se chvěje pod jeho chodidly. Tak popisuje highlining Anna Hanuš Kuchařová. „Byla jsem unešená, že to moje tělo dokáže,“ popisuje slacklinerka, proč ji tento druh sportu uchvátil.
K jejím oblíbeným destinacím patří Utah – mezi dvěma skalami lajna dlouhá půl kilometru, sto metrů dolů je údolí. Snaží se co nejdříve chytnout rytmus kroků, který je stejný jako rytmus jejího dechu. „Šustění chodidel po lajně je můj oblíbený zvuk,“ usmívá se.
Jaké má člověk pocity, když balancuje na lajně třeba 300 metrů nad údolím mezi skalními věžemi?
Dívá se na horizont krajiny, zrakem se příliš nepohybuje, je soustředěná. A to, co nejvíce vnímá, je vítr a vůně vzduchu. Celou lajnu, pokud se daří, dokáže přejít za 45 minut, bolí při tom ruce, které jsou celou dobu zvednuté. „Po cestě párkrát spadnu,“ přiznává.
K oblíbeným destinacím patří Yosemitský národní park, který patří ke kolébce sportu. Právě tam napnuli první highlajnu na světě. Další terény jsou ve Francii, Itálii nebo v Norsku.
Slacklining
Aktivita, při které se chodí po textilním popruhu o šířce dva a půl až pět centimetrů. Existuje více druhů: slackline (lajna napnutá v parku mezi dvěma stromy), longline (lajna delší jak třicet metrů), highline (lajna napnutá výše než deset metrů, používá se jištění).
Ve vysoké výšce ale není snadné lajnu zavěsit. Proto slacklinisté vysekávají do skály nýty, které tam nechávají pro další odvážlivce. Jinak je tomu v Česku. Zde nejsou tak vysoké skály, dobře ale poslouží dvě věže.
Lajna se omotá kolem každé z věží, říká se tomu přírodní kotvení. Má to však nevýhody. „Věž je sice jenom 45 metrů vysoká, ale tenká a člověk má děsivý pocit, že je kolem moc vzduchu,“ vysvětluje, proč to může být psychicky náročnější než třeba přechod kaňonu.
Ten může být 300 metrů hluboký, naproti je ale vidět skála, kde u ohníčku sedí kamarádi a hrají na kytaru. „Je to větší pohoda. Na věži se člověk cítí sám,“ srovnává.
Někdo si možná řekne, že jde o frajeřinu a touhu být jiný než ostatní. Rychle ho to ale přejde – v těžkých začátcích překonává primární strach a pud sebezáchovy. „Člověk nahlédne sám do sebe, jaký opravdu je,“ zdůrazňuje duchovní rozměr sportu.
Lajna vás totiž může pořádně ztrestat, proto jakékoliv překážky musí padnout a člověk se vidí v celé své komplexnosti a opravdově. „Je vyžadované, aby našel vnitřní sílu.“
Chození po lajně je pro začátečníky podle Hanuš Kuchařové něco jako laboratoř mysli: „Aby šel člověk co nejlépe, musí si udělat v hlavě prázdno. Pak kouká na to, co do hlavy přichází. Může sledovat myšlenky – jaké mají vliv na tělo a na skutečnost,“ vypráví.
