Otázka soužití Čechů a Němců v pohraničí zůstává pro mnohé neuzavřená, míní historik
Mám pocit, že otázka soužití Čechů a Němců v pohraničí je pro mnohé dosud neuzavřená, říká historik z Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě Tomáš Cidlina. „A neuzavřená je mnohdy i debata mezi oběma stranami. Argumenty, které vznášejí, jsou někdy na místě, ti druzí ale zas často nezvládají naslouchat," vysvětluje.
„Racionálního přístupu k látce selhává. Proto si myslím, že je namístě angažovat i umění, aby se k tomu vyjádřilo, protože to má možnost promluvit ke všem stranám jinak,“ říká Cidlina.
„Určité strany dialogu jsou uzavřeny ve světě svých argumentů – jakým způsobem byli sami vzdělávání v moderní historii. Tito lidé zkrátka neprojevují dostatek flexibility ke změně názoru na historické otázky pod světlem nových pramenů a informací,“ uvažuje.
Česká Lípa leží zhruba 40 kilometrů od hranic s Německem. Spor obyvatel z pohraničí vězí ve dvou názorových proudech – jedni tvrdí, že odsun Němců byl nespravedlivý, a druzí, že odsunu předcházela historie nacistického hnutí v pohraničí a pak i 2. světová válka.
„Svým způsobem jsou to názorové tábory dodnes neslučitelné, mají problém si naslouchat. Občas je tam tendence se i hašteřit, nebo si ,rozbíjet demonstrace‘,“ popisuje.
‚Tohle je zločin, na který by se nemělo zapomínat.‘ 80 let po vzniku ghetta se v Terezíně sešli pamětníci
Číst článek
Jako příklad uvádí českolipské pamětní setkání, které mělo připomenout divoký odsun českých Němců. „Protože cítíme, že se je potřeba k této historické otázce postavit, tak jsme se, bohužel, nadáli, nikoliv nenadáli, protidemonstrace KSČM.“
Cidlina přitom připouští, že historie vlastně uzavřít jen tak nejde, ani to není potřeba. „Jako nikdy nemůžeme úplně s nějakým výkladem říct, že jsme opravdu bezezbytku hotovi. Potřebu to nějak uzavřít má spíš společnost, ta část společnosti, která se o to zajímá. Pak je tu mlčící většina, které je to docela jedno.“
Historik tak sám začal sbírat příběhy lidí, kteří v pohraničí žili. „Tyto příběhy čtenářům pomohou vytvořit si komplexní obraz doby. Jsou to svědectví, která nenajdete v žádných písemných pramenech. Svědectví, která v posledních letech sbírám, a to doslova v hodině dvanácté, protože ti poslední, kteří mají co říci k dějinám České Lípy, těm je dnes přes 90 let. Takže buď to sesbírám dnes, nebo zítra už budou pryč,“ uvažuje.
Školy potřebují psychology, nejsou na ně ale peníze. Ministerstvo to chce do čtyř let změnit
Číst článek
Tomáš Cidlina tak hovořil s lidmi, kteří se do České Lípy přistěhovali po válce, ale i s těmi, kteří museli z pohraničí odejít. Jak se od sebe výpovědi lišily? „Jednoznačně bych řekl v míře bolesti,“ odpovídá.
„V bolesti, kterou měla vyprávění těch, kteří z Lípy odešli, jako čtrnáctiletí patnáctiletí. Jak mi říkala jedna pamětnice, se kterou jsem dělal rozhovory: Byli jsme mladí, my jsme si později mohli realizovat své životy, naplnit si své sny. Museli jsme ale vidět, jak se s tím těžce vyrovnávají naši rodiče a starší generace.“
„Zatímco vyprávění těch, kteří přišli Českolipsko osídlovat, jsou vesměs pozitivní, přišli jako děti a bylo to období určitého národního optimismu v novém budování pohraničí, jeho nové české identity,“ dodává.
