Každý občas potřebuje pracovat trochu jinak, říká psycholožka. Učit se doma některým dětem vyhovuje
Aktuální potřeba online výuky znamená pro řadů žáků komplikaci. Mezi nimi jsou také ti, kteří při běžné školní výuce potřebují trochu jiný přístup – žáci se specifickými poruchami učení. „Pro některé z našich klientů přineslo domácí vzdělávání úlevu. Mohli pracovat svým tempem, a tím i mnohem lépe. Existuje ale i opačný extrém,“ komentuje situaci pro iROZHLAS.cz psycholožka a ředitelka pražského DYS-centra, docentka Lenka Krejčová.
Jak vnímáte aktuální situaci s distanční výukou? Zvládaly a zvládnou ji školy?
Myslím si, že pro všechny je problematická především nejistota. Školy, rodiny ani žáci nevědí, co přesně se bude zítra nebo za týden dít. Na druhou stranu mám pocit, že se školy poučily z těch jarních měsíců a mají poměrně ucelenou představu o tom, jak mohou se žáky v rámci distančního vzdělávání pracovat. Rozhodně to ale nevnímají jako optimální formu vzdělávání, ale jen jako náhražku toho skutečného učení tváří v tvář.
Zmínila jste, že učitelé už mají o podobě výuky na dálku představu. Myslíte si, že se již povedla realizovat, nebo s ní školy stále bojují?
Dle mého názoru se v řadě případů již změnila v realitu. Všechny školy se toho musely ve velmi krátkém období naučit opravdu hodně. Řada z nich si vytvořila systém a dokázala udělat to, co nefungovalo, jinak a lépe. Má zkušenost je taková, že řada škol v průběhu těch tří měsíců různě inovovala a zdokonalovala způsob a množství zadané práce i komunikaci se žáky.
Doporučení pro práci s dětmi
Poradila bych jít si s dětmi do lesa odpočinout, na procházku. I to může být velmi užitečné po tom času, který dětí stráví u počítače.
Současně nezapomínejme i na jiné využití moderních technologií, než je jen on-line výuka u počítače. Například audioknihy mohou být užitečným pomocníkem. Pokud rodiče vidí, co všechno mají s dítětem dělat, a ještě si s ním mají číst, i když už neví, kam dřív skočit, jsou audioknihy alternativou. Pořád zapomínáme na to, že jejich poslech je ekvivalentem ke čtení. Nejde o žádné šizení čtení. Něco jiného je číst, abychom trénovali čtení, a něco jiného je poslouchat audioknihu v momentě, kdy chceme, aby se žák seznámil s literaturou.
Určitě může být užitečné začít přemýšlet o tom, jak jinak mohou děti zpracovávat své poznámky z výuky. Naučit se používat různé dostupné nástroje, například k tvorbě tzv. myšlenkových map, hledat některé dokumenty nebo obrázky, které si dítě může prohlížet. Ne třeba jen na internetu, ale také v knížkách.
Distanční učení minimálně přináší prostor pro to výuku do jisté míry individualizovat. Běžně mají učitelé ve třídě třeba 30 dětí, kterým musí zadat nějakou práci. Při online výuce ale mnohem snáze mohou říct „tenhle žák ať se podívá sem a tenhle ať to udělá takhle“. Pořád se učí totéž, ale jeden si to bude malovat, druhý to bude poslouchat ve formě dokumentu a třetí si to přečte. Ve třídě to může být obtížné, ale v momentě, kdy žáci sedí doma, dá se s tím pracovat.
Samozřejmě, že jako vždy se najdou školy, kde výuka funguje excelentně, a ty, kde je to velké martýrium. A je úplně jedno, jestli jde o výuku vyjmenovaných slov, násobilky nebo o výuku na dálku. Myslím, že školy, které dobře zvládají běžnou výuku, zvládnou i toto.
Potřeba učit se jinak
V kontextu distanční výuky – jaké nároky navíc jsou kladeny na děti se specifickými poruchami učení oproti těm, které ve výuce potíže nemají?
Já bych řekla, že někdy to mají tyto děti náročnější a někdy obráceně. S našimi klienty máme obojí zkušenost. Rozhovory s nimi ukázaly, že pro některé děti domácí vzdělávání přineslo úlevu. Z toho důvodu, že najednou si mohly plánovat činnosti svým tempem, ve svém čase a měly na ně dostatek klidu. Byla to doba, kdy se jim dobře učilo, zvládaly spoustu úkolů, protože na to měly svůj klid a čas a jely podle sebe.
Ukázalo se, co našim klientům velice často říkáme. Že mít specifickou poruchu učení znamená, že se člověk dokáže učit, jen to potřebuje dělat jiným způsobem. Díky tomu, že byly děti doma, měly víc příležitostí najít si takový systém práce, který jim vyhovoval.
Psychologové radí učitelům: pozor na zběsilé tempo a nezapomínejte na to osvědčené z výuky na dálku
Číst článek
Pak je zde ale samozřejmě druhý extrém, kdy distanční vzdělávání s sebou přineslo určitou míru zoufalství, beznaděje. Najednou nebyly pomůcky, které děti potřebovaly, nebyl zde speciální pedagog, který by trpělivě různými způsoby dítěti vysvětlil, co potřebovalo.
Někteří rodiče si s dětmi nevěděli rady, protože nerozuměli tomu, proč jim nejde učit se těmi běžnými způsoby, kterými se kdysi učili oni nebo jejich starší potomci. Tím se u našich klientů trochu otevřely nůžky.
Dva typy dětí
Kterým dětem se tedy doma víc dařilo? A které měly problém?
Některé naše děti, když jsou ve škole, jsou nešťastné, že se jim hodně málo vychází vstříc z hlediska jejich potřeb a často se potýkají s tím, že jim něco úplně dobře nejde, neví si s tím rady. Mají takový vnitřní pocit „já bych to zvládl, ale oni mi k tomu nedají příležitost“. Právě tyto děti v domácím vzdělávání zpravidla pookřály.
Pak jsou ale jiné děti, které mají velmi shovívavé, trpělivé a invenční paní učitelky, mají péči speciálního pedagoga a jejich potřeby jsou ve školním prostředí poměrně dobře saturovány. V domácím prostředí ale docházelo k tomu, že děti mnohdy nebyly samy, musely se dělit o pomoc a pozornost se sourozenci, jejich rodiče museli zvládat vlastní práci. Celá ta náročná situace, o které se stále mluví, způsobila to, že se děti v učení ještě více ztratily. Chyběl jim někdo, kdo by jim byl oporou v učení jako takovém, kdo by jim ukázal, jak na to.
Kdo je pro výuku důležitější než učitel? Přece ředitel školy
Číst článek
Pomoc speciálního pedagoga nebo asistenta v rámci distanční výuky tedy prakticky nefungovala?
To úplně říci nelze, ale speciálně pedagogických intervencí v dobách distanční výuky bezpochyby výrazně ubylo. Samotné online učení je pro mladší žáky nesmírně obtížné a vyčerpávající. Je náročné na pozornost, a že by se děti dennodenně připojily k učiteli na online výuku, a ještě na individuální práci se speciálním pedagogem, to je trochu chiméra. Pro děti je náročné to vydržet. Také by to byla otázka organizace distančního učení různých škol.
V ideálním případě mohlo fungovat to, že se vyučující dohodl se speciálním pedagogem na individuální práci s jedním žákem a ten dotyčný už se potom nemusel účastnit klasické výuky.
Z mé zkušenosti z práce se žáky z naší školy, kteří potřebovali nějakou individuální podporu, pro mě bylo hrozně důležité, že jsem s nimi mohla být sama. V klidu jsme vše probrali a pracovali, což jim vždy šlo mnohem snadněji, než když byli on-line se všemi spolužáky ze třídy.
Dovedu si ale představit, že když jde o velkou školu a speciální pedagog má v péči spoustu žáků, je téměř nereálné, aby je stihl online obstarat ve stejném rozsahu, jako ve škole.
Úroveň vzdělávání se nezmění jen zvýšením platů učitelů, myslí si podnikatel ve školství Kania
Číst článek
Potřeba individuální podpory
Když zůstaneme u asistentů pedagoga, docházeli za žáky domů, spojovali se nimi online nebo nedocházelo k žádné spolupráci?
S tím nemám zkušenost. Mám pocit, že to ve školách opět fungovalo různě. Nemám mnoho klientů, kteří by měli přímo asistenta. Někteří třeba zmiňovali, že s asistenty měli nějaké individuální online výuky. Nešlo ale o nic, co by bylo masivní a rozhodně nechci tvrdit, že to takhle vypadalo plošně. Od klientů nemám informace o tom, že v období distanční výuky pracovali se svým asistentem.
Když srovnáme potřeby žáka se specifickými poruchami učení a bez nich při distanční výuce. Co prvně zmínění potřebují jinak?
Naši klienti potřebují na veškerou práci s texty dostatek času. Například včera mi vyprávěl klient, žák druhého stupně, že distanční výuka pro něj byla velkou úlevou proto, že učitelé poskytovali své prezentace k předmětům, takže s nimi mohl rovnou pracovat. Myslím, že to bylo pro mnohé děti důležité.
Při normální výuce se čeká, že žák si bude prezentace opisovat, což je pro něj velmi náročné. Když si začne látku opisovat, často to ani nestihne správně a zároveň nestíhá registrovat, co se ve výuce děje. Pro tohoto chlapce tedy bylo velkou výhodu a úlevou, že materiály byly už zpracované, měl je k dispozici a mohl se z nich rovnou učit.
V Česku chybí kvalifikovaní učitelé jazyků, upozorňuje inspekce. Znalosti žáků jsou přesto na dobré úrovni
Číst článek
Je jasné, že pro všechny děti je při online výuce obtížné se zorientovat v tom, co se zrovna dělá. Učitel stíhá v online prostředí vidět velmi málo. O to méně vidí, jak dítě pracuje jen s rodičem podle zadání. Jak dítě stíhá, jestli všemu rozumí, jestli ví, co má zrovna dělat – to jsou složky neverbální komunikace, kterou můžeme vytěžit, když jsme s dětmi ve třídě. V online formě je mnohem náročnější to registrovat.
Nemám vyloženě pocit, že by naši klienti potřebovali něco jinak, než to potřebují v běžném vzdělávání. Zároveň myslím, že některé věci zvládají naprosto stejně jako jiní žáci. A hlavně – každý občas potřebuje dělat věci trochu jinak než ti ostatní. Ať jsme se žáky on-line nebo tváří tvář, pokud akceptujeme, že každý má nějaké své potřeby, lépe se nám o žácích přemýšlí a spíše jim nabídneme, co jim vyhovuje.
Jaké obtíže v souvislosti s distanční výukou zakoušeli rodiče dětí s poruchami učení nejčastěji?
Mnohdy byli bezradní, protože nevěděli, jak vysvětlit svým dětem učivo. Stejně na tom byli i jiní rodiče, ale vzpomněli si například, jak se to učili kdysi dávno oni, a tak se svými dětmi vyzkoušeli to samé.
Tento postup někdy zafungoval třeba i na děti se specifickou poruchou učení. Vymyslet, jak dítěti pomoci a vysvětlit mu látku bylo pro rodiče jednou z nejobtížnějších věcí, obzvlášť pokud oni sami potíže s učením nemají. Neznají široké spektrum různých didaktických postupů a nevědí, jaké pomůcky by mohly jejich dítěti pomoci.
Učit děti odolávat obavám a strachu patří do dobré výchovy, myslí si psycholog Jiří Šípek
Číst článek
Často je to pro ně náročné situaci svého dítěte vůbec pochopit. Dítě vypadá úplně normálně, řadu úkolů zvládne úplně bez problémů, ve spoustě situací reaguje zcela přirozeně nebo mu to navíc jde ještě rychleji než jiným dětem. Pak ale najednou přijde specifický moment, kdy se nedokáže hnout z místa. Neví si rady, něčemu nerozumí a netuší, jak má pokračovat.
Pro rodiče je to obtížně srozumitelná situace. ‚Když se to stejným způsobem naučil tvůj bratr/sestra a fungovalo to, jak to že to u tebe nefunguje,‘ jsou jejich myšlenky. A přesně k těmto situacím v domácnostech často docházelo.
Když rodič viděl obtíže svého dítěte během distanční výuky, pomohlo to některým lépe pochopit, co jejich dítě prožívá?
Myslím, že mnohým rodičům ano. Najednou viděli, jak dítě pracuje a pokud byli dostatečně empatičtí, tak jim třeba i došlo, co vlastně potřebuje a jak mu pomoci. Třeba i jen tím, že dítě potřebuje více klidu nebo pauzu. Rodič nemusí být učitelem z povolání, aby toto rozpoznal.
Doc. PhDr. Lenka Krejčová, PhD.
Vystudovala psychologii na Filozofické fakultě UK, kde nyní vyučuje. Má zkušenosti jako výchovná poradkyně, školní psycholožka. Věnuje se publikační a výzkumné činnosti, diagnostice dětí a dospívajících, poradenské a reedukační praxi. V loňském roce spoluzaložila základní školu Poznávání.
I my v DYS-centrum jsme řešili prosby o konzultace, vyšetření, nebo dlouhodobější spolupráci právě na základě zkušeností, které rodiče s dětmi doma zažili. Najednou viděli, že v některých školních tématech se jejich potomek ztrácí, že některé učení je pro něj hodně náročné.
Často právě potom rodiče pochopili, že je třeba najít pro dítě nějakou další pomoc, protože nestačí jen jít do školy a čekat, že se to tam dítě naučí.
Užíváme stále stejné, nesprávné postupy
Jsme na tom obecně v Česku ohledně zvládání práce s dětmi se specifickými poruchami učení podle vás dobře?
Myslím si, že spousta věcí se daří velmi dobře, ale pořád máme velké rezervy, které je potřeba napravit. Nejedná se přitom jen o žáky se specifickými poruchami učení, ale i celkově o žáky se speciálními vzdělávacími potřebami.
Když už mluvíme o specifických poruchách učení, což je moje hlavní specializace, řekla bych, že se pořád ještě se potýkáme s řadou mýtů o podceňování těchto obtíží. Navzdory tomu, že už se o této problematice desítky let mluví, tak se pořád některé základní postupy neužívají.
Asi se nedají všichni házet do jednoho pytle, ale mám pocit, že se ozývají názory jako „Vždyť je to jenom dyslexie“. Když chceme některým učitelům něco vysvětlit, říkají, že to všechno znají, ale když pak vidím reálnou práci s dítětem, zažívám někdy bezradnost a je mi mých klientů opravdu líto. S jejich rodiči si pak říkáme, že to prostě musíme všichni společně nějak přežít. Jsem tu proto, abych jim poskytla podporu, když ji ve škole nedostanou.
Říkáte tím tedy, že by mělo dojít ke zlepšení výuky budoucích odborníků? Na čem dalším je ještě třeba zapracovat?
Samozřejmě. Reforma školství by měla začít kompletní změnou kurikula budoucích učitelů na pedagogických fakultách. Napřed je třeba změnit způsob, jak se učí budoucí učitelé a pak teprve lze změnit způsob výuky na školách. Pořád ještě se to u nás neděje v takové míře, a když se pak snažíme násilně vtlačit některé principy rovnou do praxe, adaptace na ně je velmi náročná.
