Celou historii chceme žít déle. Když se to konečně podařilo, je to problém, říká šéf organizace Elpida

Češi se každým rokem v průměru dožívají o tři měsíce déle, od roku 1990 tak získali průměrně 10 let života navíc. „Pokud chceme mít dobré stáří, tak bychom na ně měli myslet dřív, než skutečně nastane,“ upozorňuje v pořadu Diagnóza F Jiří Hrabě, ředitel neziskové organizace Elpida, která se snaží měnit pohled na stáří a nedávno vydala knihu Z nuly na sto. V ní je 11 příběhů a esejů o životě ve stáří a o umírání.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

seniorka, ilustrační foto

Češi se každým rokem v průměru dožívají o tři měsíce déle, od roku 1990 tak získali průměrně 10 let života navíc (ilustrační foto) | Foto: René Volfík | Zdroj: iROZHLAS.cz

Už když si lidé kupují bydlení, měli by přemýšlet nad tím, jestli v něm chtějí zestárnout, je přesvědčený šéf Elpidy Hrabě. „Vlastní stáří ale začnou lidi většinou vnímat až ve chvíli, kdy zestárnou jejich vlastní rodiče a je potřeba se o ně postarat. Že je život konečný, pochopí, když zažijí smrt někoho blízkého,“ shrnuje.

Přehrát

00:00 / 00:00

Stáří není diagnóza, ale někdy k němu tak přistupujeme. O stáří se začínáme zajímat, když stárnou naši rodiče a prarodiče. Co nám brání s nimi mluvit o stáří a umírání? Poslechněte si Diagnózu F s Jiřím Hrabětem z Elpidy o knize Z nuly na sto

Mluvit o smrti a stárnutí s blízkými ale není jednoduché, uznává Hrabě. „Máme z toho podvědomě strach. Bojíme se to téma otevřít, protože máme možná obavu z toho, co bychom se dozvěděli a jak bychom s tím dokázali pracovat. Bez překonání komfortní zóny ale nikdy nepropíchneme naši bublinu,“ soudí s tím, že prolomit bariéru a promluvit si třeba s babičkou o jejím vlastním stáří ale stojí za to.

Pokud se totiž lidé nepotkají se seniory ve své rodině, potkají je jenom třeba v tramvaji nebo před supermarketem. „A pak se na seniory díváme jako jenom na ty, co se honí za slevami a chtějí si sednout v tramvaji,“ glosuje šéf Elpidy.

Podle něj každý stárne tak, jak žil celý život. „Kdo byl samotář ve 40 letech, bude samotář i v 60. Kdo byl obklopen přáteli, tomu to zůstane i ve stáří,“ upozorňuje.

Ekonom: Věk odchodu do důchodu by měl být navázán na naději dožití. Na velkou reformu je pozdě

Číst článek

I proto vznikla v organizaci Elpida kniha Z nuly na sto, která obsahuje 11 příběhů a esejů o stárnutí v Česku. Zabývá se bydlením, financemi, vztahy, zdravím nebo institucionální péčí.

„Ve stáří jde něco těžko změnit. Když nežiju aktivně celý život, těžko to budu měnit v 65 letech,“ shrnuje Hrabě a dodává:

„Celá historie lidstva spočítá v tom, že chceme žít déle a lépe. A když se nám to konečně podařilo, tak to považujeme za problém. Z pohledu sociálních systémů a financí to tak samozřejmě je, ale jinak to považuju za úspěch.“

Organizace Elpida funguje už dvacet let. Provozuje bezplatnou krizovou linku pro seniory, komunitní centra, vydává časopis Vitá a distribuuje ručně pletené ponožky od českých seniorek.

Adéla Paulík Lichková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme