Byla krásná a strašně maličká. Držela jsem ji v dlani a loučila se s ní, vzpomíná Eva na porod mrtvé dcery

„Vaše miminko má krátké ruce, nohy a nevinutý hrudník, řekli mi. Buď zemře ve mně, nebo hned potom, co se narodí,“ popisuje Eva Zemanová vyšetření, po kterém bylo jasné, že její těhotenství končí. „Podržel mě manželům černý humor, moje sestra a porodní asistentka, která mě provázela tou bolestí a tím, co se bude dít,“ vypráví v pořadu Houpačky Radia Wave, jaké to bylo, když v 21. týdnu těhotenství lékaři zjistili, že dítě se nevyvíjí správně.

PODCAST HOUPAČKY Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

smutek, melancholie

smutek, melancholie | Foto: Jordan Bauer | Zdroj: Unsplash | Licence Unsplash,©

Eva Zemanová podruhé otěhotněla, když její první dceři bylo pět let. Všechno vypadalo dobře až do chvíle, kdy si gynekolog všiml, že dítě se vyvíjí s handicapem. Předtuchu, že se blíží něco hrozného, měla ještě v čekárně.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jak se Eva s diagnózou a následnou ztrátou miminka vypořádala? Vypráví o tom v Houpačkách

„Doktor po mně jezdil ultrazvukem a byl zticha. Ptala jsem se, jestli je všechno v pořádku, a on odpověděl, že jo, a byl zase zticha. A pak řekl, že se mu nezdá ručička. A zase byl zticha. To bylo pro mě peklo, člověk očekává informace, ale ono se nic neděje,“ vzpomíná Zemanová.

Pak gynekolog prohlásil, že plod má zkrácené všechny končetiny. „Že takové dětičky jsou liliputi, ale že teď neví, jaká další postižení tam ještě můžou být. Ale že to vypadá, že dcera má hlavičku v pořádku. Jsem prý ve 21. týdnu, tak se musím do 24. týdne rozhodnout, jestli si dítě nechám,“ říká Zemanová.

„Bylo to jak ze špatného filmu. Měla jsem pocit, že tam nejsem, že to nemůže být možné.“

Jak se s dětmi bavit o umírání? ‚Smrt by neměla být tabu,‘ tvrdí rodiče a pedagogové

Číst článek

Lékař v tu chvíli nebyl příliš empatický. „Doktor volal do nemocnic, jestli by mě vzali na detailnější screening. Ve dvou mu řekli, že nemají čas hned. A pamatuju si jako dnes, když řekl: No výborně, teď s tím budu muset trávit celý den. Řekla jsem, že si někam zavolám, on řekl, to budete hodná, podal mi papíry a já odešla.“

Po 24. týdnu je třeba dítě, které zemře, řádně pohřbít, vysvětluje Zemanová, proč se v jejím případě spěchalo.

‚Pořád je to vaše dítě‘

Krátce předtím Zemanová kontaktovala porodní asistentku Alžbětu Samkovou. „Průvodcovala mě tou bolestí a tím, co mě čeká. Musím říct, že pokud je někdo v podobné situaci, ať si někoho takového najde.“

V prvních dnech ještě Zemanová nevěděla, s jak velkým handicapem se může její dítě narodit. „Je hezký říkat, že je to vaše dítě a prostě je postižené, ale já jsem si říkala, že to nezvládnu. Ale taky jsem si říkala, že může být postižené jenom fyzicky a já mu vezmu život. Bylo to úplně šílené, čirá hrůza. Pořád dokola jsme o tom s manželem mluvili. Byl mi oporou, rozjel černý humor.“

Společně se rozhodli, že dítě si nenechají. „Dávalo mi to racionálně smysl, ale to srdce, furt je to vaše díte. Bylo to peklo.“

Na dalších vyšetřeních si pak lékaři všimli, že dítě má poškozený i hrudník. „Nerozuměla jsem terminologii. Ale že zemře buď ve mně, nebo okamžitě jak se narodí. Slzy mi tekly proudem, ale cítila jsem úlevu.“

Měla jsem doma desítky těhotenských testů, vzpomíná Lenka. Podstoupila osm umělých oplodnění

Číst článek

Tím se totiž rozhodlo o ukončení těhotenství. Zemanová ale musela dítě porodit, císařský řez jí lékaři nedoporučili. „Pro matku je to něco naprosto nepředstavitelného.“

Eva Zemanová se rozhodla, že v těhotenství bude pokračovat ještě přes víkend, aby se stihla s dítětem rozloučit. Když dorazila do porodnice, měla pocit, že se jí nikdo nedívá do očí a že zdravotníci neví, jak se s ní bavit. Jeden zdravotník se jí k tomu dokonce přiznal.

Mrtvou dceru Anežku tak porodila na konci srpna. „Byla krásná a strašně maličká. Držela jsem ji v dlani a loučila se s ní,“ vzpomíná. „Přijde mi hrozně důležité, aby se ženy mohly rozloučit. Musí být šílenství to dítě vůbec nevidět, někde ho nechat.“

Dodnes ji ale mrzí, že si tělo své dcery nevyžádala a nenechala ji pohřbít.

‚Mluvte o tom‘

V listopadu začala mít Eva Zemanová panické ataky. „Jakmile se setmělo, začala jsem se klepat. Měla jsem pocit, že umírám, že umírá moje starší dcera,“ popisuje stav, který jí zlepšily léky.

Přesně rok poté, co se dozvěděla o tom, že její dítě není v pořádku, se dozvěděla o Lesu vzpomínek, kde se konala vzpomínková akce za zesnulé děti. Rituál Evě pomohl a do roka a půl porodila zdravou dceru.

„Je strašně potřeba o tom mluvit. Já jsem v tu chvíli potřebovala někoho, kdo to přežil. Kdo mi řekne, že je to peklo. Procházíš totálním peklem, ale krok po kroku, každý den, když se ráno nadechneš a budeš něco dělat, tak se z toho za čas dostaneš. Říkala mi to porodní asistentka a moje sestra. Mluvte o tom se všemi. To je asi jediný způsob, jak se z toho dostat se zdravým rozumem,“ uzavírá svoje vyprávění.

Poslechněte si celý příběh, audio je nahoře v článku.

Michaela Sladká Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme