Traumata, stud a pocity viny. V Česku má asi 40 000 dětí rodiče za mřížemi, pomoci se jim nedostává

Neviditelné nebo zapomenuté oběti trestných činů. I tak se říká dětem odsouzených rodičů. V Česku jich je podle odhadů Mezinárodního vězeňského společenství asi 40 tisíc. Průzkum Masarykovy univerzity v Brně ukázal, že takové děti až čtyřikrát častěji prožívají trauma a pocity viny.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Plot (ilustrační foto)

V Česku má asi 40 000 dětí rodiče za mřížemi (ilustrační foto) | Zdroj: Pixabay

„Tátu mi nějak zavřeli, ani nevím, jak to bylo, protože jsem byla opravdu malá. Ale od pěti vím, co to jsou drogy, jak se užívají a podobně,“ popisuje sedmnáctiletá Bára, která má za mřížemi oba svoje rodiče.

Přehrát

00:00 / 00:00

V Česku je podle odhadů Mezinárodního vězeňského společenství asi 40 tisíc dětí s odsouzenými rodiči

Devět let už proto žije se svou babičkou: „Babička musela vyhrát všechny soudy, než dostala mě a bráchy do péče. Mamka se mezitím léčila. Mezitím, co jsem byla v Klokánku, si nás (mamka) půjčovala, ale dělala pořád blbosti, že ji zavřeli.“

„S mamkou jsem v kontaktu, ta se vždycky ozývá, zavoláme si, také jezdíme na návštěvy. S tátou nejsme v kontaktu rok a šest let jsme se neviděli, jinak jsme si aspoň volali,“ říká Bára.

Ve vztahu rodičů a dětí je velmi důležité citové pouto, jak pro Český rozhlas vysvětlila hlavní výzkumnice Jitka Navrátilová z Masarykovy univerzity: „Je zapotřebí tomu věnovat pozornost zvlášť tam, kde je pouto přerušeno. Zvláště malé děti nerozumí tomu, co se děje, ale zjišťují, že člověk, ke kterému měly bezpečné pouto, najednou není.“

ADHD je ‚rostoucí problém veřejného zdraví‘. Každé deváté dítě v USA trpí poruchou pozornosti, říká studie

Číst článek

Podle Navrátilové ale často ale děti zůstávají na tyto těžké emoce a traumata samy. Zažívají tak pocit vykořenění, neznají pocity domova, často nemají ani kamarády. Zkrátka si neumí ve společnosti najít to své místo.

„Pomoc se jim nedostane, protože není systematická. My o těch dětech nevíme. Pouze pomáháme těm, které spadají pod paragraf šest zákona o sociální právní ochraně dětí. I když jsou předmětem zájmu pracovníků OSPOD, tak to ještě neznamená, že věnujeme pozornost situaci uvěznění rodiče. Třeba se řeší výchovné problémy, ale už se neřeší, že jsou důsledkem toho, že rodiče jsou ve vězení,“ dodává.

‚Tohle není tvá vina‘

Důležité tak podle výzkumnice Navrátilové je, aby děti mluvily o svých pocitech a neuzavíraly se do sebe. Najednou se dostávají do nové role, se kterou častokrát není jednoduché vypořádat – musí být zodpovědnější, často se starají o své mladší sourozence, někdy i finančně. Mnohdy také cítí stud, že mají rodiče ve vězení, a vinu, že tomu nedokázali zabránit.

Od krizové intervence po střelbě ke skupinové terapii. ‚Trauma není duševní nemoc,‘ upozorňuje psycholog

Číst článek

„Často je to podpořené tím, že rodina řekne: ‚Maminka nebo tatínek se nám snažili zajistit lepší život‘. Nevědí, jak dětem sdělit, že rodič provedl něco špatného. Ale i když toto nezazní, tak velmi často se někde vzadu u dětí objeví, jestli tomu nemohly zabránit, jestli neměly říct rodičům: ‚Nedělejte to‘. Děti potřebují explicitně slyšet: ‚Tohle není tvoje vina‘,“ přibližuje Žaneta Dvořáčková z Mezinárodního vězeňského společenství.

Výzkum se věnoval dohromady stovkám dětí, pečujících i rodičů za mřížemi. Ukázalo se, že si odsouzení rodiče málokdy uvědomují, jak odchod do vězení poznamenal jejich děti. Podle výzkumníků je tak potřeba pomoct nejen dětem a jejich pečovatelům, ale taky učit odsouzené rodiče odpovědnosti a pracovat s nimi na citovém vztahu s jejich rodinou.

Karolína Burdová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme