Před 85 lety narodil dramatik, disident a první prezident České republiky Václav Havel. „Myslel jsem si, že to bude na pár měsíců. Nakonec se z toho vyklubalo deset let, 4000 dní, procestoval jsem s ním padesát zemí světa a strávil nejkrásnější dobu mého života,“ vzpomíná jeho dlouholetý spolupracovník Ladislav Špaček.

Praha 19:47 5. října 2021 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Havel prý nikdy neuměl být šéf. Celý život strávil v debatách se svými přáteli a společníky a totéž dělal i v prezidentské funkci. „Vždy se dospělo k nějakému závěru, který se měl realizovat. To bylo věcí nás, pracovníků Kanceláře prezidenta republiky, abychom učinili to, co si přál,“ popisuje.

„Když náhodou došlo k něčemu, že jsme něco neudělali tak, jak si přál a byl s tím nespokojen, tak normální šéfové seřvou své podřízené a dají jim trest. Václav Havel ne. Chodil po místnosti a broukal si pod vousy: ‚To se nemělo stát, to se nemělo stát...‘ To bylo vše a my věděli, že to už je opravdu velký průšvih,“ pokračuje někdejší tiskový mluvčí.

V osobním životě prý byl prezident pedant, což se promítalo i do výkonu funkce. Na jeho stole mělo vše přesná místa, a když něco uklízečky jen o centimetr posunuly, hned volal svého tajemníka, jak je možné, že má na stole nepořádek

„Tak Vladimír Hanzel stůl vyfotografoval, jak by měl normativně vypadat, a pak to uklízečky musely srovnat. Potom byl spokojený, byl to člověk nesmírně hodný a laskavý. Nikdy by se na nikoho nezlobil,“ dodává s tím, že na kárání a méně příjemné rozhovory měl kancléře.

U každé události Havel vyžadoval přesný scénář a chtěl vědět, kdo, kdy a kam půjde. Před návštěvou amerického prezidenta například ve Španělském sále přenášel vázu, u níž chtěl, aby si jí jeho americký protějšek všiml.

„Představoval si ten děj přesně jako filmový nebo divadelní scénář. Bylo to trošku úsměvné, někdy to trošku zdržovalo, ale my jsme mu to pochopitelně tolerovali. Ono ho to někdy možná bavilo více než ty politické debaty,“ poznamenává.

Až nepochopitelně slušný

Špaček dále popisuje, jak nerad psal Havel své projevy, zastával totiž názor, že spisovatel tvoří, jen když má tu správnou inspiraci. Takto měl jednou napsat projev k návštěvě ve francouzském senátu.

„Rozčiloval se, že takhle psát na objednávku žádný spisovatel neumí. Tak jsme mu nabídli, že mu dohodíme člověka, který mu bude projevy psát. Udělali jsme to jednou, ale Václav Havel ho přečetl s takovou nechutí a tak nedbale, že jsme se o to nikdy nepokusili podruhé. Číst cizí texty nikdy nebude,“ přibližuje.

Havla nezajímal jen politický obsah projevů, šlo mu o to, aby byl i literárně hodnotné. „Hrál si s literárními figurami, opakování, zdůrazňování a tak dále. Zpracovat projev pro něj byl autorský čin,“ doplňuje Špaček. Napsat projev prý Havlovi trvalo dva až tři dny, takzvaný rudolfinský, který v roce 1997 vedl ke konci vlády Václava Klause, pak psal asi týden.

Někdejší prezidentův mluvčí zmiňuje Havlovu vnímavou a citlivou povahu – velkou váhu přikládal i kritice na svou adresu:

„Nejvíce ho trápil jeho obraz v médiích. Bylo neuvěřitelné, jak ho dokázaly deprimovat i naprosto hloupé dehonestace, zesměšňování nebo urážky v novinách. I v plátcích, které by si vůbec nezasloužily, aby je slušný člověk otevřel.“

„Václav Havel byl člověk nezměrně, až nepochopitelně slušný. Každého respektoval a jeho okolí mu to oplácelo, byl velmi ohleduplný, empatický a rozhodně by nedokázal to, co dnes vidíme v debatách. Urážení a zesměšňování soupeře, lhaní. Kdyby byla přímá volba, určitě by nemohl být prezidentem,“ uzavírá Špaček.

Jak se liší fungování Pražského hradu v dobách Václava Havla a za jeho nástupců? Poslechněte si v záznamu Interview Plus.

Lukáš Matoška, ert Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít