Válka jako absolutní priorita. Přestože Ukrajina není více než rok po ruské invazi zcela ochromena, dopady ozbrojeného konfliktu obyvatelé pociťují. „Veškerá lidská síla nebo finanční prostředky se soustředí do toho hlavního, což je zachování Ukrajiny jako takové. To se odráží na všem,“ popisuje v rozhovoru pro iROZHLAS.cz Jan Mrkvička. Ředitel humanitární a rozvojové sekce Člověka v tísni mluví také o aktuálních potřebách země.

Rozhovor Praha / Kyjev 7:00 17. dubna 2023 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Před pár dny jste se vrátil z východní Ukrajiny, kde jste se pohyboval více než týden. Jak to tam na vás působilo?
Situace na Ukrajině jako takové je extrémně různorodá a to platí i o její východní části. Byl jsem ve dvou oblastech.

Nejprve na severu v Černihivu, což je oblast, která byla krátkodobě dobyta ruskou armádou na začátku války, ale hned po měsíci byla zpátky osvobozena. Lidé se do velkých měst vrátili, v zásadě to tam funguje. Občas do nějakého domu spadla raketa, v takových případech dodáváme okna a zasklíváme zničené domy.

V menších městech a vesnicích nejsou v provozu některé základní činnosti, třeba nefunguje zemědělství nebo nejsou otevřené všechny obchody, ale lidé se vrátili i tam. Jsou tedy z části závislí na humanitární pomoci, ale obydlí, která byla zničena, se pomalu dávají dohromady.

Navštívil jsem třeba jednu menší vesničku, která čítá zhruba 400 obyvatel. A ti to líčili tak, že jeden den k nim přijely ruské tanky, vojáci tam postavili stan, pár domů rozstříleli, když zjistili, že v nějaké rodině měli vojáka, tak ostatní členy perzekvovali a odtáhli je do sklepa pod školou. Ve sklepě je na měsíc zavřeli, necelých 400 lidí tam bylo namačkáno v malých místnostech, popisovali to jako prostředí ve věznicích. To si asi málokdo umí představit.

Nicméně teď už se tam nic neděje. Místní mají – když už ne pocit bezpečí, tak aspoň víru v bezpečí. S Člověkem v tísni jsme pomáhali opravit střechy, okna, dveře. A lidé se zkrátka vrátili domů.

Takhle „klidně“ to ale, předpokládám, nevypadá všude na východě…
Jiná situace je poblíž fronty. Dostal jsem se do oblasti jihovýchodně od Dnipra, zhruba 25 kilometrů od frontové linie. I tam ale zůstávali místní lidé. Když jsem se jich ptal, kolik obyvatel uprchlo do Evropy, rodiny by prý spočítali na prstech jedné ruky. Bavil jsem se o tom s lidmi v městečku s nějakými čtyřmi tisíci obyvateli. Tam je ale riziko dopadu bomby vyšší.

V tomto případě jsme se ještě nepustili do oprav domů, zaměřujeme se spíš na poskytování dávek, pokud je to v bezprostřední blízkosti fronty, kde jsou zavřené obchody a nic tam nefunguje.

Lidem nabízíme balíčky s jídlem nebo vodu, pokud jsou v místě přerušené její dodávky. Když se nacházíme kousek dál od fronty, poskytujeme lidem peníze. Dostanou třeba dávku 200 dolarů (přibližně 5000 korun – pozn. red.) na tři měsíce, aby mohli přežívat.

‚Lidé si zvyknou‘

Situaci na severovýchodě jste teď vylíčil naprosto běžně. Že tam občas spadne nějaká raketa, ale jinak se tam život víceméně ustálil… Vnímají to právě takhle i ti místní?
Válka je bezpochyby živá. Ale takhle války v současnosti vypadají. Není to tak, že celá země hoří. Jsou oblasti, kde se bojuje. Byl jsem například v kolektivním centru v Dnipru, kam teď utíkají lidé před aktivními boji. Tam je to riziko skutečně značné a rozhodně to není o tom, že občas dopadne nějaká raketa. V této oblasti probíhají aktivní boje a žít se tam nedá.

Ale když jste kousek dál, kde je riziko menší, lidé si už zvykli. Měl jsem tam pocit, že válku příliš nevidím. Lidé byli v restauracích, děti si hrály v parcích.

V Avdijivce bydlely desítky tisíc lidí. Dnes je téměř opuštěná a ti, kteří zůstali, chtějí už pouze přežít

Číst článek

Sice osmkrát houkal poplach, že je nálet, ale někdo si vzal mobil a podíval se na telegram, zjistil, že to jen letěla letadla z Běloruska, která většinou rakety nenesou, a tak se nikdo nevzrušoval. Kolikrát ten telefon ani nevyndávali, protože to by nedělali nic jiného. Lidé si zvyknou na ledacos.

Jak se vyrovnáváte s úpadkem zájmu veřejnosti? Asi není tajemstvím, že jak se válka na Ukrajině prodlužuje, počáteční solidarita, kterou jsme na Západě pozorovali, klesá.
Důležité je se neotočit v negativno. Abychom si nezačali říkat, že už je to dlouho a že přestaneme finančně podporovat Ukrajinu, abychom si nezačali pokládat otázky, jestli by se už Ukrajinci neměli vrátit, když to všude není tak hrozné. To by byla myslím hrozná chyba.

Na Ukrajině to velmi cítí. Sílu se s válkou vypořádávat mají částečně i díky tomu, že cítí podporu primárně ze zemí, jako je třeba Česko nebo Polsko.

Chaos na místě

Jak Ukrajinci reagují na pomoc, kterou jim tam nabízíte? Liší se to zase podle oblasti a typu pomoci?
To bych ani neřekl. Škála naší pomoci je skutečně široká – už jsem zmiňoval opravy domů i finanční pomoc, dále třeba opravujeme vodovodní rozvody, poskytujeme psychologickou pomoc. Ale reakce je vždycky stejná. Když už je realizována, jsou za ni lidé vděční. A to se týká jak běžných lidí, tak i různých starostů a starostek. Všichni vědí, že by se bez toho teď neobešli.

Je pravda, že vzhledem k tomu, že válka už trvá poměrně dlouhou dobu, tak jsem zaznamenal jistou frustraci, která se týkala toho, kolik různých organizací tam jezdí na tzv. průzkum potřeb, kterou pak nerealizují. Mám i takovou zkušenost, kdy jsme potkali jednoho starostu, který se nás otráveně ptal: Kdo zase jste? Byl docela naštvaný, ale když jsme mu vysvětlili, že jsme ti, kdo jim opravil těch dvacet domů, tak se nám začal omlouvat a vysvětloval.

A k čemu tam konkrétně dochází?
Je to poměrně běžná praxe v místech zasažených válkou nebo přírodními katastrofami. Některé organizace se objeví, zmapují potřeby, odjedou a už o nich není slyšet.

Existuje samozřejmě koordinační mechanismus, drtivá většina organizací se domlouvá, kdo a kde bude. Ale stejně se nějakému chaosu nikdy nevyhnete a to samozřejmě pak ty místní štve, když musí xkrát odpovídat na to, co se jim stalo, a pomoc přijde v nejlepším případě jenom jednou.

Rekvalifikace žen

Dokážete specifikovat, v jakých podmínkách na Ukrajině lidé žijí? Přes zimu se třeba hodně řešily ruské útoky na ukrajinskou infrastrukturu. Proto mě zajímá: funguje elektřina, teče voda, mohou děti chodit fyzicky do školy?
Celkově země funguje. Ukrajina třeba z pohledu vyplácení sociálních dávek běží. Lidé zažili těžké období s dodávkami elektřiny na přelomu podzimu a zimy, když ruská armáda zintenzivnila raketové útoky, nicméně teď je elektřina téměř všude bez velkých přerušení. Problém je s vodou, protože jsou oblasti, kde byly zásobovací trasy přerušeny.

Zádrhel je v oblasti podnikání, zejména v zemědělství. Prakticky všude je cítit, že země je ochromená tím, že muži se těmto činnostem v podstatě nemohou věnovat. Zemědělství tedy nefunguje tak jako předtím – nejen kvůli tomu, že část území je okupovaná, ale také třeba chybí dostatek mužů, kteří tradičně řídili traktory nebo kombajny. To ženy na Ukrajině neumí, nepotřebovaly to umět. Teď se tedy přemýšlí o tom, jak ženy rekvalifikovat, aby mohly zastávat i tuto práci.

V Česku často slýcháme o tom, jak bychom chtěli zemi digitalizovat, to je třeba případ Ukrajiny, která je skvěle digitalizovaná. Například tam nezaplatíte jinak než kartou, a to i v případě, že si kupujete kafe někde u stánku.

Ale samozřejmě země je ve válce, její ekonomika se úplně proměnila. Má problémy se vzděláváním, protože velká část škol je zavřená a děti se přesunuly na distanční výuku. Je totiž pravidlo, že když škola nemá protiraketový úkryt, nesmí se do ní chodit, ani se nesmí opravovat.

Válku s dětmi řešte, místo faktů ale mluvte o emocích. Pomáhá i malování vlajky, radí experti

Číst článek

Problém je v tom, že čím potrvá válka déle, tím některé věci budou fungovat hůř a hůř. Je pravda, že bez zahraniční pomoci by se neobešli ani lidé, ani správa země.

‚Šok přijde potom‘

Kde vnímáte limity fungování země? Mluvíte o tom, že drtivá většina věcí na Ukrajině je funkčních, zároveň narážíte na to, že tam nějaká slepá místa jsou.
Největší slabinou, která je ale naprosto pochopitelná, je to, že válka má prioritu. Veškerá lidská síla nebo finanční prostředky se soustředí do toho hlavního, což je zachování Ukrajiny jako takové. To se odráží na všem.

Dopady pociťují obyčejní lidé. Od toho jsou ale v zemi humanitární organizace, které válku podporovat nemohou, a díky tomu se můžeme zaměřit na život civilistů.

Naznačil jste, že se snažíte angažovat i v psychické podpoře Ukrajinců. Předpokládala bych, že jak válka postupuje, protahuje se a není viditelný její konec, tato poptávka bude narůstat. Nebo se mýlím?
Provozujeme linku psychologické pomoci, máme mobilní týmy psychologů, pracujeme s dětmi, máme několik center jenom pro děti. Snažíme se pomáhat, jak jen to jde i v tomhle ohledu.

Z mé zkušenosti – poptávka tam je a je v zásadě stabilní, ale co znám i z jiných kontextů, je to, že největší problém přijde potom. Teď jsou lidé v situaci, kdy jim adrenalin pomáhá.

Je hrozně silně znát, že lidé jsou odhodlaní a vědí, že to potrvá ještě dlouho. Nikdo nevěří, že válka skončí do léta. Optimisté hovoří o tom, že to bude trvat dva až tři roky, pesimisté nepočítají, že by válka skončila v horizontu deseti let. Protože dobýt zpátky pozice, které Rusko obsadilo po roce 2014, bude velmi složité z vojenského hlediska.

Lidé nejsou v očekávání, že to skončí za měsíc, jsou připraveni to vydržet dlouho. Čím déle to bude, tím to bude těžší, ale ten největší šok přijde až potom.

Anna Urbanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít