Býval jsem velký smíšek a brebta, ohlíží se Viktor Preiss za rozhlasovou kariérou
Český rozhlas slaví sto let vysílání, v anketě tak posluchači mohli vybrat Neviditelné herce století – vyhrála Hana Maciuchová a Viktor Preiss. Co charakterizuje neviditelné herce rozhlasu? „Musí mít k tomu médiu láskyplný, pozitivní vztah a chtít to dělat. Nějakým způsobem je to pohltilo, něco jim to dává, něco jim to bere,“ popisuje rozhlasový, divadelní i filmový herec Viktor Preiss.
Vzpomenete si ještě na okamžik, kdy vám poprvé volal někdo z rozhlasu kvůli účinkování v rozhlase?
Mám pocit, že to bylo v době, kdy jsem měl možnost se seznámit s režisérem Jiřím Horčičkou při nějaké konzultaci na divadelní fakultě. On nám tady na půdě rozhlasu udělil nějaké lekce...
Když to stojí za to, nerad se z rozhlasových her vracím do reality, přiznává herec Viktor Preiss
Jak vypadaly takové lekce od Jiřího Horčičky?
Otevřely se dveře do kanceláře, kde jsme seděli na hřadě, a hned ještě za těmi dveřmi se ozval bryskní hlas úžasného spíkra, pana režiséra Jiřího Horčičky. A ta kancelář duněla.
Pak šla hodinová přednáška o Československém rozhlasu. Klesly nám brady, protože jsme vůbec neměli tušení, o čem to bude, i když jsme na škole měli zaučovací rozhlasové studio. Ale hlavně slyším ty decibely, ten hlas, gesta, mocnost té osobnosti.
Jan Hartl vyprávěl, že mu režisér Melč přivazoval ruce k židli, aby se odnaučil používat ruce a všechna herecká gesta přemístil do hlasu. Je to pravda?
Možná že u mě nebylo třeba přivazovat ruce, i když všichni gestikulujeme a hrajeme v té situaci, kdy máme partnera třeba tři metry od sebe u mikrofonu.
Myslím, že herecká reakce je jako na jevišti, že si člověk nejenom nějak pomáhá, ale prožívá věci i tělem. Takže někdo má větší gesta, někdo je u mikrofonu úspornější.
Neviditelnými herci století se stali Hana Maciuchová a Viktor Preiss. V anketě se sešlo přes 80 tisíc hlasů
Číst článek
Vrátíme se ještě k režii Jiřího Horčičky. Velký skvost v rozhlasovém archivu se jmenuje Věc Makropulos. Bylo to první setkání s Karlem Högerem v rozhlasovém studiu?
Myslím, že ne, setkával jsem se s ním už na škole při výuce filmového herectví. To jsme chodili na FAMU. Měl vždycky velmi elegantní slušivý oblek a často se díval z okna na Vltavu. A hovořil k nám zády.
Vždycky, když jsme se potkali ve studiu, tak mě poznával, což byla pro mě samozřejmě čest.
Dalo se od něj v rozhlasovém studiu něco odkoukat?
Samozřejmě, nejenom ve studiu, ale i v civilním setkávání. Ta noblesa a jiná doba.
Vím, že je to sentiment, že voláme vždycky po něčem, co bylo, a také to nebylo růžové a mohla to být drsná doba, včetně těch válečných. Ale byla to prostě noblesní generace.
Historky od zkušených
Představuji si konec 70. let, to nebylo takové to běhání z divadla do studia na poslední chvíli. Ale možná se pletu?
V historické budově byla kuřárna, byla tam dáma, která vařila kávu. A byly tam sedací pohovky, nejenom holý stůl s kovovými židlemi jako dnes.
A seděly tam osobnosti, které měly o čem vyprávět. A my jsme poslouchali. Byla to taková zaklínací mezidoba mezi tvorbou v divadle a tvorbou v rádiu. A to k tomu patřilo. Staří bardi vyprávěli svoje historky a jejich dialogy a něžné ironie byly na vysoké úrovni.
Kolik času zabere příprava na rozhlasovou hru?
První je samozřejmě si to přečíst, druhé je přečíst si to pozorně, třetí je přečíst si to pozorně a důkladně, za čtvrté vyložit si to po svém, získat nějaký pocit, postoj... A pak se ty věci snažit prolnout a propojit.
Může se stát, že se člověk ubreptne, a pak frekvence strašně rychle skončí, když jsou tam kolegové náchylní ke smíchu?
Ano, to jsem byl já. Býval jsem strašný smíšek, a hlavně jsem býval strašný brebta.
Jaký byl největší rozhlasový „přebrept“ Viktora Preisse? A má stále herecké sny? Poslechněte si celý rozhovor.
