‚Zvládli to velmi dobře.‘ Před 30 lety se volyňští Češi vrátili zpět do vlasti, kde začínali od nuly
Z domova odešli téměř bez prostředků v roce 1991, získali české občanství a dnes byste o mnohých z nich ani neřekli, že velkou část života prožili na Ukrajině. Od návratu volyňských Čechů uplynulo třicet let.
Téměř dva tisíce lidí naložilo do autobusů a kamionů svá zavazadla a během dvou let přesídlilo do nových domovů, které pro ně připravila československá vláda. Humanitární transport souvisel i s tím, že krajané žili v blízkosti jaderné elektrárny Černobyl. Všichni to byli potomci Čechů, kteří se na konci 19. století vystěhovali kvůli obživě a zemědělské půdě daleko na východ. Přestože se do původní vlasti vraceli takřka bez prostředků, za třicet let se dokázali vypracovat a zařadit do české společnosti.
V českých vesnicích na Volyni už nežijí téměř žádní Češi. Památky na ně tu ale stále najdete
Číst článek
„Dědeček přišel na Ukrajinu jako malé dítě někdy kolem roku 1890, někde jsme měli i jeho fotku,“ říká Marie Cymbrovičová, která se narodila v české vesnici Malá Zubovščina v Žitomirské oblasti zhruba sto kilometrů vzdušnou čarou od Černobylu. „Pořád jsme se snažili někam cestovat k příbuzným, posílat děti do tábora, nebylo to příjemné, měli jsme strach.“
Marie byla v té době vdaná za Ukrajince Vasilije a vychovávali dvě děti. Vláda jim přidělila byt v Polici nad Metují. Marie sehnala nijak dobře placenou práci v textilce, Vasilij, kterému říkali Václav už na Volyni, pracoval jako truhlář. Bylo jim přes třicet, začínali od nuly a museli se pořádně ohánět.
„Peníze? Neměli jsme žádné, ukrajinské ruble jsme nějak vyměnili, ale to nebylo nic,“ směje se Marie a dodává, že děti chodily na brigády už v patnácti letech a ona s manželem pracovali, kde se dalo. „Nebyla jsem jeden den bez práce. O víkendech jsem chodila sázet stromky, nebo vyskladňovat kuřata do drůbežárny. Když jsem pracovala jenom osm hodin denně, připadalo mi to divné,“ rozesměje se znovu Marie a Václav přitakává. „Kdo chce dělat, práci si vždycky najde.“
Úspěšní a oblíbení
Cymbrovičovi se postupně postavili na vlastní nohy, obě děti vystudovaly vysokou školu, mají už svoje děti a vlastní podnikání. Právě kvůli vnoučatům se manželé Cymbrovičovi přestěhovali ku Praze. Pracují ve skladu v potravinové bance, jejíž ředitelkou je Věra Doušová. To je důležitá postava celého příběhu, protože před třiceti lety na přání prezidenta Václava Havla pomáhala s přesídlením volyňských Čechů z okolí Černobylu.
„Ti lidé jsou tady úspěšní, určitě. I lidsky jsou oblíbení, což je moc fajn.“ Podle Doušové to ovlivnily těžké podmínky, ve kterých žili na Ukrajině. „Byli z oblasti, která tady není moc pozitivně vnímaná, také jim chybělo to zázemí, když se člověk někde narodí. Tihle se museli spoléhat sami na sebe a velmi dobře to zvládli,“ říká.
Věra Doušová získala před deseti lety grant na sociologický výzkum na téma „Jak se integrovaly ženy z Volyně v českých podmínkách“. Na základě dotazníkového šetření sociologický tým zjistil, že ani jedna z žen se po příjezdu neobrátila na úřad práce, nebyla nezaměstnaná ani nepobírala žádnou podporu.
„Všichni se chopili jakékoliv práce, přestože mnozí byli vysokoškolsky vzdělaní, tak brali i práci podřadnou a nezdálo se jim to ponižující. Dnes mají vesměs všichni solidní pozici ve společnosti,“ říká Doušová.
Původní skupinu téměř dvou tisíc Čechů následovali později už jen malé skupiny nebo jednotlivci. Poslední vetší skupina Čechů čítající padesát lidí, odešla z vesnice Čechograd na východě Ukrajiny na jaře před šesti lety a to především kvůli válečnému konfliktu na hranicích s Ruskem. Několik tisíc Čechů nebo potomků českých vystěhovalců stále na Ukrajině žije.
