Výroba zvonů je tak trochu alchymie. Tajemství je v písku i prodyšné formě, vysvětluje zvonař Šeda

Odlévání zvonů má prastarou, takřka tisíciletou tradici. V Evropě je známé zhruba od 12. století. Jak říká zvonař Jan Šeda, který se výrobě zvonů a zvonků věnuje v Deštné v Orlických horách (a za prací a na rozhovor přijel do jižních Čech), mezi první zvonaře u nás patřili mniši.

Deštná Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Zvonař Jan Šeda

Zvonař Jan Šeda | Foto: Judita Šímová | Zdroj: Český rozhlas

„V některých klášterech dělali astrologii, jinde pěstovali zeleninu, někde přepisovali knihy. A benediktini z Rokycan byli úžasní zvonaři. Je po nich na zámku ve Vrchotových Janovicích v expozici Národního muzea pár dochovaných kousků. Oni zkoušeli, oni na to přicházeli. A zhruba od roku 1600 to platí, je to vymyšlené,“ líčí.

Přehrát

00:00 / 00:00

Rozhovor se zvonařem Janem Šedou

Tím vymyšleným myslí Jan Šeda poměr bronzu a cínu ve zvonovině, další know-how spočívá ve výpočtu výsledného tónu, který je dán i průřezem žebra zvonu. No, a prastarý kumšt se ukrývá také ve vyrábění a vysypávání forem.

„Já používám na malé zvonky formy z písku, respektive je to něco mezi pískem a modelínou. Používáme směsi, na které jsme si sami přišli. Kdybyste se v 90. letech ocitli u nás v dílně, byli byste svědky toho, jak experimentujeme. Míchali jsme všechno možné. Někdy jsme se krásně posouvali, jindy jsme šli do slepých uliček,“ vypráví zvonař.

„Ve finále platí to, že forma musí být hlavně prodyšná,“ zdůrazňuje Jan Šeda, „můžete být sebevětší umělec, ale když nebudete mít prodyšnou formu, tak vám to lidově řečeno rozbije čumák.“

Jako na bábovičku

Mluví o chvíli, kdy do formy nalije zvonovinu. „Vezměte si, že do formy o dvaceti až třiceti stupních Celsia, nalijete slitinu o teplotě 1200 stupňů. Páry proniknou do tekutého kovu, při trošce štěstí z toho bude malý Island, při smůle sopka. Takže základní pravidlo: Plyny musejí odejít skrz formu, aby odlitek zůstal čistý,“ vysvětluje.

2:29

‚Nedávalo mi smysl tahat sem vlnu přes půl planety.‘ Strmilovská tkalcovna používá výhradně českou vlnu

Číst článek

Pak už si zvonař podle Jana Šedy může se složením formy hrát. „Je tam nějaký jíl, nějaký křemičitý písek. Taková kombinace v přírodě existuje. U nás je nejlepší žíla na slévárenský písek v Čejči na Moravě. Když jsem tam na počátku 90. let přijel se starými slévači, tak oni věděli. Chodili kolem teras ze zelených, žlutých, skoro modrých, červenohnědých vrstev písku a říkali: Tady budeme brát na jemné reliéfy, tohle je obyčejný vyplňovací písek. Totiž oni tam tomu říkali hlina,“ vzpomíná.

Jan Šeda na formu před vyklopením ťuká. Podobně jako na bábovičku. „Ta forma je dvoudílná a já, protože jsem vždycky při práci poslouchal muziku, jsem si zvykl u toho do taktu zaťukat na formu. Stejně potřebujete, aby to od sebe odskočilo. Takže ťukám šestkrát z každé strany. A jestli by se to jinak nepovedlo? To říká můj syn. On je taky pohádkář, jako já,“ směje se zakladatel nového českého zvonařského rodu. Po celém světě jich je jenom pár...

Celý rozhovor se zvonařem Janem Šedou si poslechněte v úvodu článku.

Eva Kadlčáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme