Zahrádkaření je dobré. Může to být způsob, jak upevnit vztah lidí k městu, navrhuje sociolog Gibas
„Zahrádkaření je pro společnost dobré. Jsou ale mýty, že jsou zahrádky socialistickým přežitkem. A to vede k tlakům na jejich rušení,“ upozorňuje sociolog a kulturní geograf Petr Gibas ze Sociologického ústavu Akademie věd. „Že je zahrádkaření ryze český fenomén je mýtus. Stejně jako to, že zahrádkaření do moderního města nepatří. Nebo že si zahrádkáři privatizují veřejný prostor,“ shrnuje.
Gibas jako kulturní geograf, který se zabývá tím, co a jak ve společnosti funguje s ohledem na prostor, upozorňuje, že právě kolektivní mýty o zahrádkaření ve městech slouží k nějakým cílům.
„Například se říká, že zahrádkaření je český fenomén. To je mýtus. A ten pak vede k tomu, že se říká, že zahrádky v zahraničí nejsou, tak proč by vlastně měly být u nás?“ popisuje kulturní geograf jeden z argumentů, který vede k rušení městských zahrádek.
Zahrádkaření je ale spojené s průmyslovými a postprůmyslovými městy. Osady se nacházejí třeba v Německu, na Slovensku nebo ve Švédsku a Finsku, naopak na jihu Evropy měla podle Gibase průmyslová revoluce jinou podobu, a proto tam zahrádkářství tolik není.
Města a obce ruší zahrádkářské osady. ,Zahrady mírní přehřívání měst a zadržují vodu,‘ říká odbornice
Číst článek
„Říká se také, že je to socialistický fenomén, pohrobek toho, kdy se lidé nemohli věnovat ničemu jinému, nemohli jezdit do ciziny a nakupovat věci. To znamená, že když přišel trh v 90. letech, tak se říkalo, že zahrádky umřou, že jsou nadbytečné, že není potřeba je chránit a pečovat o ně,“ říká Gibas s odkazem na nízkou zákonnou ochranu zahrádkářských kolonií.
Třetí mýtus spojený se zahrádkami podle něj je, že do moderního města vlastně nepatří, protože jsou socialistické a ošklivé.
„A poslední mýtus je, že si zahrádkáři privatizují veřejný prostor, tudíž to vlastně není fér, protože oni tam mají ploty a my tam nemůžeme. Ale že když zahrádky vymístíme, to se tak říká, že tím vrátíme ten prostor veřejnosti. Jenže většinou pak ten prostor někdo zprivatizuje a veřejné to místo není už nikdy,“ dodává Gibas v pořadu Blízká setkání na Dvojce.
Stát toleruje
První zahrádky v průmyslových městech vznikly v té formě, jakou známe dnes, zhruba v polovině 19. století. „Tedy jako oplocenky, kde se lidé rekreují prací na zahrádce. S představou, že je to zdravý životní styl v nezdravém městě,“ přibližuje Petr Gibas.
Odbornice: Lidé nerozumí pojmu minimální trvanlivost. Domácnost vyhodí potraviny za 8000
Číst článek
V té době ale stát nebo město zahrádky nepodporovaly, kolonie vznikaly takzvaně zespoda.
„Státní regulace se objevila až za druhé světové války a potom za socialismu, kdy stát přijal tuto humanistickou ideu, že lidé potřebují mít ve městě prostory, kde se mohou rekreovat, které jsou zdravé a nějak příjemné a kde se z lidí stávají lepší lidi.“
To, že komunistický režim zahrádky toleroval a nijak extrémně je nekontroloval, vysvětluje Gibas, ještě neznamená, že kolonie podporoval. „Spousta osad zanikla při výstavbě sídlišť v Praze.“
V 90. letech převládla idea, že o správě věcí veřejných má rozhodnout trh. „My si to neradi přiznáváme, máme pocit, že trh je rovný ke všem, jenže na trhu hrají prim velcí hráči s velkým kapitálem. A proti nim zahrádkáři a kdokoliv bez kapitálu tahá za kratší konec,“ poukazuje Gibas.
Čím víc práce, tím větší vztah
Kulturní geograf upozorňuje, že právě péče o přírodu a půdu na jednom konkrétním místě, čas a emoce, kterou do té práce lidé vloží, vytváří silný vztah k místu.
„Čím déle tam jste, čím víc do toho vložíte ze sebe ve smyslu fyzické práce, tím hůř se vám od toho odlučuje. To neznamená, že to nejde přenést jinam. Ale tam, kde se ruší osady, je proti tomu většinou velký odpor zahrádkářů, protože k tomu místu mají vztah,“ vysvětluje Gibas a doplňuje:
„A teď obecněji: Kde jinde máme ve městě místo, ke kterému máme takto silný vztah? Kde můžeme intenzivně budovat svůj vztah k městu? Takových míst není zrovna mnoho. A pokud chceme, aby se lidem ve městě dobře žilo, tak bychom měli začít uvažovat o tom, jestli toto není zrovna způsob, jak vztah k místu a k městu podporovat a umožnit mu růst.“
Ačkoliv existují výzkumy, které ukazují, že zahrádkářství jako fenomén je pro město a společnost přínosem, nezdá se, že by tento přístup pronikal do politiky.
„Z toho, jak se vytváří územní plán, jaká je role městské správy a politické reprezentace i úředníků, vidíme, jak se to posunulo od správy věcí veřejných k tomu, že stát, potažmo město jsou jen jedním hráčem na trhu. A nezastávají roli, kterou by mít měli. Nespravují město pro lidi,“ kritizuje Gibas.
Co je hezké, nemusí být krásné
Společnost v zahrádkářských osadách je stále poměrně pestrá, popisuje kulturní geograf, i když za socialismu byla ještě různější. „Zároveň se teď vrací mladí lidé, protože zahrádky nabízí prostor na krásnou, ekologicky šetrnou, dopravně dostupnou rekreaci pro rodiny s dětmi,“ říká.
Různorodé jsou také zahradní chatky.
„Historicky tu byla snaha řešit osady architektonicky a urbanisticky tak, aby nebyly ošklivé. A to přetrvává dodnes. Je to taková klasika, že architekti nemají osady moc rádi, protože z jejich pohledu nejsou moc hezké. To, co si lidé vyrobili, nemá estetickou kvalitu architektonické obce. Ale lidé jsou tvůrčí, berou, co je po ruce, kutí, co potřebují. Má to pro ně hlubší hodnotu a my ji můžeme nahlédnout. Nemusí to být krásné, aby to bylo hezké,“ líčí Gibas s tím, že dnes se někdy v osadách objevují i architekty navržené chaty.
Celý rozhovor si poslechněte v audiozáznamu.
