Příběh ikonické fotky manželů Zátopkových? Nikoliv náhoda, ale inscenace, říká fotografova vnučka
Slavná fotografie polibku manželů Zátopkových, která vznikla těsně poté, co Emil Zátopek vyhrál zlatou medaili v maratonu na olympiádě v Helsinkách v roce 1952, patří k ikonickým snímkům v historii atletiky. Významná je fotografie také pro švýcarskou novinářku Melanii Pfändlerovou, která říká, že podle rodinné tradice je autorem fotografie její dědeček. Anglická redakce Českého rozhlasu mluvila s Pfändlerovou před 70. výročím slavného závodu.
Čím je tato konkrétní fotka manželů Dany a Emila Zátopkových, která vznikla krátce po maratonském závodě 27. července 1952, tedy přesně před 70 lety, významná?
Důvod, proč se fotka stala ikonickou, je podle mě ten, že není moc záběrů atletů, vítězů olympijského zlata, jak líbají své manželky. Fotka proto byla významná už v době svého vzniku. Kromě toho má také zvláštní význam pro mě osobně, protože ji pořídil můj dědeček.
Váš dědeček, Švýcar Kurt Pfändler, byl fotograf a grafický designér. Co dělal na olympiádě v Helsinkách před 70 lety? Fotografoval běžně sportovní události?
Musela jsem zapátrat hluboko v rodinné historii, abych našla odpověď. Kontaktovala jsem své strýce, abych zjistila, zda o tom nevědí více. Můj dědeček byl kreativní muž, jak jste říkal, byl to fotograf, grafický designér, ale také kameraman, to bylo ještě v ranných dobách televize.
Dana Zátopková vzpomíná na Helsinky a těší se na oštěp v Londýně
Číst článek
Strýcové mi řekli, že dědeček pracoval pro Mezinárodní olympijský výbor, v týmu, který točil oficiální film z her. Snažila jsem se si to ověřit na jejich webových stránkách, ale nenašla jsem tam žádný důkaz, že by tam dědeček oficiálně pracoval.
V roce 1952 váš švýcarský dědeček ještě neměl žádný vztah k Československu, to se ale později změnilo, je to tak?
Přesně tak, to je i důvod, proč je pro mě příběh, který se k fotografii pojí, důležitý. To je to, co se mě dotklo, když jsem tento snímek znovuobjevila. Jsem napůl Švýcarka, ve Švýcarsku jsem vyrostla, ale jsem také napůl Češka.
Moje maminka se narodila v Československu ve stejném roce, kdy se konaly letní olympijské hry v Helsinkách, tedy v roce 1952. A o dvacet šest let později se poznala s mým otcem, který pocházel ze Švýcarska, a následně se vzali. A pak jsme se já, můj bratr a sestra narodili.
Je zajímavé, jak se naše rodinná historie v Helsinkách propletla: v ten moment, kdy můj dědeček fotografoval Emila Zátopka, neměl ještě tušení, že později bude s jeho zemí významně propojen.
Setkal se váš dědeček se Zátopkem ještě později, po olympiádě v Helsinkách?
Nejsem si jistá, jestli se ještě někdy později setkali, ale vím na základě toho, co už jsem zjistila, že spolu mluvili před tím, než byla tato fotografie pořízena.
Když jsem se snažila zjistit více o okolnostech vniku fotografie, tak mi moji strýcové vyprávěli, že snímek byl zinscenovaný. Nebo tak jim to alespoň vyprávěl dědeček, že prý předem požádal Zátopka, aby políbil svou ženu Danu, až doběhne.
Pochopitelně je těžké to po tolika letech ověřit. Můj dědeček již zemřel, takže jsem neměla možnost se ho na to zeptat osobně. Ale očividně řekl mým strýcům, že ano, že to byl on, kdo nějakým způsobem zinscenoval tento ikonický moment.
Filmový Zátopek si doběhl pro osm Českých lvů. Modrožlutý ceremoniál byl věnován Ukrajině
Číst článek
Zdá se docela pravděpodobné, že by to mohla být pravda. Myslím, že v té době bylo celkem vzácné políbit manželku na veřejnosti na znamení oslavy. My jsme dnes na takové fotografie zvyklí, ale tehdy to bylo neobvyklé. Moji strýcové také říkali, že to zní přesně jako něco, co by dědeček udělal: zeptat se někoho, aby políbil svou ženu, a zachytit ten moment jako speciální vzpomínku či památku.
Co jste si myslela, když jste loni viděla plakát na nový film Zátopek, který odkazoval ke stejnému momentu, kdy vznikla tato fotografie?
Musím říct, že jsem tím byla opravdu dojatá. Byl to pro mě opravdu výjimečný moment, protože když jsem na plakát narazila, myslím, že to bylo na sociálních sítích, vybavila se mi vzpomínka z dětství, jak mi tatínek říkal: „Dívej se, tuhle fotku Emila Zátopka pořídil tvůj dědeček.“
Když jsem ten obrázek uviděla, vzpomněla jsem si na slova mého tatínka, ale nebyla jsem si jistá, jestli mě paměť neklame, protože dlouho předtím jsem si na tu fotku nevzpomněla. A také jsme si nebyla jistá, jestli má moje vzpomínka z dětství nějaký vztah k tvrdým historickým faktům.
V té době nežil už ani můj tatínek, takže jsem se ho na to nemohla zeptat. Takže tehdy jsem se spojila se svými strýci a řekla jsem jednomu z nich: „Viděla jsem tuhle fotku, je pravda, že fotografem je Kurt, můj dědeček ze Švýcarska?“ A on mi okamžitě odepsal: „Ano, je to tak.“
Bylo velmi hezké se nějakým způsobem znovu propojit s tímto důležitým momentem sportovní historie a zároveň s rodinnou legendou, která se předává z jedné generace na druhou.
