Ženy v Česku nahlásily nejvíc případů znásilnění za posledních 10 let. Odvahu jim dodává i MeToo

Česká policie řeší nejvíc znásilnění za posledních deset let. Ukazují to data za prvních osm měsíců. I když není jisté, jestli Česko kopíruje trend ze západní Evropy, společnost se mění. Neziskové organizace zabývající se sexuálním násilím jasně říkají, že se oběti přestávají bát. Znásilnění už není tabu a oběti jsou lépe chráněné. Na policii se ale i tak dostane jen zlomek znásilnění, asi každé desáté.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Česká policie řeší nejvíc znásilnění za posledních deset let (ilustrační snímek) | Foto: Michaela Danelová | Zdroj: iROZHLAS.cz

Když ji znásilnil, bylo jí teprve 14 let. Vídala ho před i potom, byl to její soused. Nikomu ale nic neřekla, protože se zkrátka styděla a dávala si vše za vinu. Se svou hrůznou zkušeností se známá nizozemská spisovatelka a novinářka Saskia Noortová svěřila až o desítky let později.

„Když jsem o tom začala mluvit, jiné ženy z rodné vesnice mi řekly, že jim udělal to samé. To byl druhý okamžik hanby. Kdybych šla na policii, nebo to všem řekla, možná by to ostatním neudělal. Ale všechny jsme mlčely,“ svěřuje se se svým zážitkem Radiožurnálu.

Přehrát

00:00 / 00:00

Znásilnění bylo dlouhou dobu tabu. Ticho prolomila kampaň MeToo.

Do Prahy přijela představit svou do češtiny přeloženou knihu Stromboli. V ní se po více jak 35 letech ze znásilnění vypisuje: „Mám ho úplně všude, pod každým milimetrem své kůže. Ale žiju, říkám si. Žiju, ale co cítím, má daleko blíže k smrti.“

Skrytá epidemie

V Nizozemsku s téměř 17 miliony obyvatel se policie minulý rok zabývala 1 900 nahlášenými případy znásilnění. O pět let dříve policie řešila o 650 případů méně, ukazují data z nizozemského statistického úřadu.

I v jiných státech západní Evropy se statistiky zvedají. V roce 2017 přišlo ve Francii na policii nahlásit znásilnění 16 800 lidí. Do roku 2012 se přitom čísla pohybovala okolo 10 tisíc. Pohled do evropských statistik ukazuje, že nárůst je patrný i v jiných státech.

V Česku zatím nejde o zjevný trend. Ročně policie řeší 500 až 600 případů znásilnění. Jak je vidět, mezi roky 2009 a 2011 narost počet případů z 480 až na 675. Tento rok by se mohl počet nahlášených znásilnění zvednout až na 680, jde ale pouze o odhady.

Kam se obrátit?

Obětem znásilnění pomáhá řada neziskových organizací. Nezřídka poskytují konzultace či poradny. Mezi ty například patří Persefona, Bílý kruh bezpečí (telefonní linka 116 006), proFem, nebo např. Konsent.

Odborníci se shodují, že narůstající čísla nejsou negativním jevem. Sexuální násilí bylo dlouhou dobu tabu a o znásilnění se zkrátka nemluvilo. Oběti, zejména ženy, taktéž neměly oporu v dalších službách. Když už se odhodlaly trestný čin nahlásit, setkávaly se s odsudky i posměchem.

V tom se i česká společnost částečně mění. Šéfka České ženské lobby Hana Stelzerová přisuzuje letošní nárůst právě těmto změnám. 

„Statistiky uvádí, že v naší společnosti byla až každá desátá žena znásilněna. Můžeme mluvit o epidemii. Ale až nyní získávají ženy odvahu i představy, co vše znásilnění je. Když máte lepší představu i možnost se bránit, tak tu pomoc vyhledáte,“ popisuje Stelzerová Radiožurnálu.

S tím podle ní pomohla i kampaň #MeToo, v rámci které mnoho žen zveřejnilo své zkušenosti se sexuálním násilím. A to dodalo odvahu i dalším obětem.

Druhotné utrpení

Pražská policistka Alena Kolářová, která se sexuálním násilím dlouhá léta zabývala, varuje před unáhlenou intepretací statistik. Zároveň dodává, že kromě větší odvahy žen se  zlepšila ale také práce policie.

Pražští policisté například uzavřeli smlouvu s Bílým kruhem bezpečí nebo s Ústavem pro péči o matku a dítě v Podolí. Má to zejména dva důvody: snahu zvýšit počet ohlášení a snahu zmírnit utrpení obětí.

Znásilněné ženy se často stávaly a dál stávají oběťmi sekundární viktimizace. Jinými slovy musely trauma prožívat znovu. „Mnohdy se v minulosti stávalo, že oběti byly poškozeny více z průběhu trestního řízení než z aktu, který zažily,“ říká Kolářová Radiožurnálu.

Pomohl také zákon o obětech trestných činů. Ten totiž řadí oběti znásilnění mezi zvlášť zranitelné oběti. „Poskytuje jim vyšší ochranu v rámci trestního řízení. Policisté při těchto případech spolupracují s policejními psychology a interventy, a to od okamžiku oznámení znásilnění,“ popisuje Radiožurnálu ředitelka Bílého kruhu bezpečí Petra Vitoušová.

Kromě policie mohou mít vinu na viktimizaci také rodina či blízcí, kteří oběti nevěří a snaží se ji od nahlášení odradit. Může jít také o neempaticky prováděná gynekologická vyšetření, nebo právníky, kteří útočí na osobu oběti. Roli hrají také média. Celý tento proces vede k tomu, že oběť znovu prožívá pocity jako při znásilnění, v důsledku tak trpí dvakrát. To samozřejmě nenapomáhá k tomu, aby se ženy nebály a znásilnění nahlašovaly.

Přítel, kamarád, příbuzný...

K tomu, že statistiky nezachycují celý obrázek, přispívá také fakt, že u znásilnění jde hlavně o velmi latentní kriminalitu. Ačkoli média často přináší zprávy o znásilnění, které zahrnuje úplně neznámého sexuálního predátora, jedná se o velmi zkreslený obraz.

Kolem 80 procent případů zahrnuje někoho blízkého. Ať už jde o kamaráda, příbuzného, opakovanou známost, souseda, manžela, přítele, kolegu z práce...

Profesor Kolumbijské univerzity: Každý má mezi blízkými oběť sexuálního násilí, o problému se nemluví

Číst článek

„Většina znásilnění se neděje venku v parku, když jdete pozdě z práce domů. Největší pravděpodobnost znásilnění je, když jste doma v bezpečném prostředí. Tam, kde to znáte s člověkem, ke kterému máte třeba dobrý vztah, kterého máte ráda, kterého znáte dlouho,“ popisuje instruktorka sebeobrany Jasmína Houdek.

I toto je další aspekt, kvůli kterému je počet nahlášených znásilnění extrémně nízký. Často jde o psychicky i sociálně extrémně těžkou situaci. Navíc je v těchto situacích obtížné i dokazování trestného činu.

Nastavené hranice

Jinou možností, jak snížit riziko sexuálního násilí, je sebeobrana. Takový kurz vedou Jasmína a Pavel Houdkovi. Nejde přitom pouze o fyzickou obranu, ale také o pochopení, co sexuální násilí vlastně je. Ženy se tak učí pracovat se silou hlasu, s postojem i s tím, jak rozeznat potenciální konflikt.

Zásadní element sebeobrany je mít nastavené hranice, znát, kde jsou a umět si je hájit. A je úplně jedno, jestli to je cizí člověk, který k vám přijde v tramvaji a sáhne vám mezi nohy. Nebo jestli to je spolužák, který po pátém pivu na vás začne v restauraci šahat, dodává kriminolog, právník a instruktor Pavel Houdek.

Jasmína Houdek, která byla taktéž znásilněna, dodává, že některým ženám kurz pomáhá i po psychické stránce. Právě služeb pro oběti znásilnění je v Česku nedostatek. Pomohla by například specializovaná centra v nemocnici, vyjmenovává Stelzerová. Oběti mají také problém najít odbornou psychologickou pomoc. Buď je příliš nákladná, nebo se na ni čeká dlouhou dobu.

Jinou možností, jak snížit riziko sexuálního násilí, je sebeobrana. Takový kurz vedou Jasmína a Pavel Houdek | Foto: Helena Szmigielová | Zdroj: Archiv Pavla Houdka

Zejména psychologické následky znásilnění přetrvávají u některých obětí i roky. Americké odbornice Ann Burgessová a Lynda Lytle Holmstromová je už v roce 1974 pojmenovaly jako syndrom traumatu znásilnění.

Nezřídka dochází k post-traumatické stresové poruše, depresím, nadužívání drog, nezdravému sexuálnímu chování, poruchám příjmu potravy nebo poruchám spánku.

S následky se potýká po téměř 40 letech i Saskia Noortová: „Už nejsem obětí, necítím se tak. Ale vždy tu je strach a nedůvěra. Vždy jste na pozoru. Pokud o tom nepromluvíte, držíte to v tajemství, tak můžete opravdu onemocnět. Musíte se svým příběhem podělit. To je první věc, jak to přijmout a vyrovnat se s tím.“

Jaká je zákonná definice znásilnění?

Podle trestního zákoníku (Zákon č. 40/2009 Sb.) Hlavy III § 185 je u znásilnění klíčová bezbrannost oběti.

Samotný zákon definuje znásilnění v prvním odstavci takto: 
Kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.

Dále pak:
Odnětím svobody na dvě léta až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1
a) souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží,
b) na dítěti, nebo
c) se zbraní.

Ve třetím odstavci se tresty zvyšují na pět až dvanáct let, jestliže pachatel:
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším patnácti let,
b) spáchá-li takový čin na osobě ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranného léčení, zabezpečovací detence, ochranné nebo ústavní výchovy anebo v jiném místě, kde je omezována osobní svoboda, nebo
c) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví.

V případě smrti oběti je trest v rozmezí deseti až osmnácti let vězení. Příprava je trestná.

Jaroslav Hroch Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme