My Češi i Britové jsme rození pašeráci. Rychlá gastro inspirace pašeráckou hospodou

Návštěva pitoreskního městečka Alfriston na jižním pobřeží Anglie nebyla vybrána náhodou. Malebným místem, které má šarm starého světa, protéká řeka Cuckemere, odtud je to do moře pouhou míli, tedy ideální místo pro převoz a úkryt pašeráckého kontrabandu.

GASTROGLOSA DAGMAR HEŘTOVÉ Alfriston Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

The George Inn, kde užasně vaří, patří́ také́ mezi pašerácké́ puby | Foto: Dagmar Heřtová

Sedím v ponurém pubu s názvem Ye Olde Smugglers Inne, je nedělní listopadové poledne a pub se začíná plnit místními i turisty.

Venku je sychravo, vlezlo a dle pozorování i bahnito. Turisté si na své zablácené boty musí nasadit igelitové návleky, případně si boty venku důkladně očistit. Přesně podle instrukcí na ceduli před vchodem s velkým „Please“ hned v úvodu. Srkám šálek čaje a pozoruji hospůdku. Ne jen tak ledajakou, ale spojenou s pohnutou pašeráckou historií.

Ye Olde Smugglers Inne – pašerácká hospoda

Jídelníček je normální, prostě klasická nedělní nabídka, poměrně málo pestrá, ale do toho já mluvit nemohu. Vcelku ničím se nevymyká pubům, jak je mám nejraději. Typická vůně piva, jídla a historie, k tomu původní dřevěný interiér. Stavbu drží pohromadě konstrukce starých trámů a stropy jsou zde hodně nízké.

Dagmar Heřtová

Foodblogerka a gastronomická žurnalistka, která pravidelně přispívá do tištěných a internetových periodik především informacemi o surovinách, jejich zpracování až po recepty. Na webu Tastejourney píše o jídle, nových trendech a dělí se o gastronomické postřehy z cest. Střídavě žije v Praze a v Anglii, kde čerpá inspiraci při hledání chutí a při oživování původních receptů v prostředí moderní kuchyně.

Malými okny neproniká dovnitř skoro žádné denní světlo, venku je pošmourno. Naštěstí doba svíček z velrybího tuku a pozdějších petrolejek je dávno pryč. Vnitřek je ozářen žárovkami a také ohněm z obrovského krbu, který kdysi sloužil i pro přípravu jídel pro hosty, brzká vánoční výzdoba se spoustou barevných světel kreslí po stěnách nenapodobitelné tvary a dotváří iluzi dávných dob.

Aby také ne, tato hrázděná stavba byla postavena v roce 1358! Měla trochu jinou dispozici a malinko rozšířené poslání. Poutník se zde mohl najíst, napít a ubytovat, prostor sloužil i jako jatka a řeznictví zároveň. Malinko mi čaj zhořkl v ústech při představě, jak se tady na „jatkách“ asi hostům usínalo a probouzelo.

Čas plynul a z hospody se stal v pozdním 17. století pašeráky vyhledávaný kutloch, dokonce zde bydlel Stanton Collins, hlava místního pašeráckého gangu, takže šlo přímo o centrálu. To se ještě pub jmenoval Cross Stone Beerhaus. Měl 21 pokojů, 48 dveří a 6 schodišť, nepočítaně úkrytů a tajných podzemních chodeb. V roce 2005 však měl pub namále, opilý řidič vjel autem skoro až k výčepu a málem celý dům srovnal se zemí.

Pašerákem z donucení

Jak víme, nic není samo sebou, což je i případ pašeráků. Na pobřeží Kentu a Sussexu a vlastně celé Anglie se pašovalo odnepaměti. Do Francie se převážela vlna, dokonce i živé ovce, a pokud nedošlo ke směnnému obchodu, platilo se zlatými mincemi. Z Holandska a Francie se pod rouškou noci pašoval čaj, brandy, tabák, gin a luxusní zboží.

Brandy byla zapotřebí nejenom k přímé konzumaci, ale dnes i na polévání a zapálení vánočního pudinku při jeho servírování. Vzpomněla jsem si na to proto, že jsem pro své gastroglosy nedávno připravovala britský vánoční pudink; polévala jsem ho také brandy, ale s cenou navýšenou o pořádnou daň z alkoholu, kterou každá britská vláda vždy a s radostí o trochu zvedne.

Cukroví, které psalo anglické dějiny. Vánoční koláčky mince pie, prokleté a milované

Číst článek

Pašování čaje mělo pozitivní přínos v tom, že se za nízkou cenu dostal mezi široké vrstvy obyvatel. Nejen na brandy, ale i na čaj byla totiž uvalena vysoká královská daň. Z něčeho se kratochvíle, jakou jistě válka s Francouzi vždy byla, musela platit. Pašerákům to vyhovovalo. Takový pašerák pořídil soudek francouzské brandy o obsahu 18 litrů za libru a prodal za čtyři, to už je pořádný zisk.

Pašeráci se rekrutovali hlavně z řad rybářů, protože splňovali základní předpoklad: měli loď, znali moře a většinou byli chudí. Celníci k nim byli shovívaví, konečně i oni si pořizovali levný pašovaný alkohol, čaj a pro ženy luxus z Francie.

Musela jsem nad tím vším s porozuměním zvednout obočí. Jak se vše opakuje, jak vždy ruka ruku myje a je jedno, zda je to hluboký středověk, nebo 21. století. Pašeráci jsou vpředu i dnes.

V 19. století pronesl kapitán celníků směrem k pašerákům stále platnou větu: „Náš úkol je stejný, jako kdyby měla kráva chytit zajíce!“

Trefné a dosud v řadě případů stále pravdivé.

Konec pašování ve velkém

Z pašeráků se stávali zámožní lidé, dokonce vážení občané. Občas došlo k potyčkám mezi celníky, na které byl ze strany krále vyvíjen stále větší tlak, aby proti únikům daní pořádně přitvrdili.

Pašerácká hospoda Ye Olde Smugglers Inne | Foto: Dagmar Heřtová

Celníci v 18. a 19. století zdokonalovali metody střežení pobřeží a začali brát službu vážně. K tomu přispěl i fakt, že při potyčkách s pašeráky byl občas některý celník zabit, tím vzájemná nenávist rostla.

Místní lidé rádi pašerákům pomáhali, většinu z nich znali, ale nezradili je. Pokud procházela „karavana“ s pašovaným zbožím přes rybářské osady, lidé se odvraceli, aby neviděli pašerákům do tváře a nemuseli celníkům lhát, a také aby nepodlehli pokušení je za odměnu prozradit.

Tohle popisuje jako osobní zkušenost spisovatel a autor Mauglího Rudyard Kipling ve svých vzpomínkách, neboť bydlel v nedalekém Rottingdeanu.

Jak vidno, solidarita byla veliká. S nárůstem represí ze stran úřadů rostla mezi pašeráky konkurence i vzájemná nevraživost, která vyústila až v boj mezi jednotlivými skupinami.

Přítrž všemu udělal královský výnos, který snížil daně na hlavní pašované komodity, a tradiční pašování začalo pomalu upadat. Nevyplatilo se. Ale doba ukázala, že pašeráci nikdy nevyhynou.

Pašuje se stále

Pobřeží mezi Anglií a Francií je neklidné dodnes. Pašování je sofistikovanější, ale přesto podobné jako v minulosti. I dnes jsou jednou z hlavních pašovaných komodit tabákové produkty, tedy nekolkované cigarety.

Čaj je jenom z čaje, tvrdí herec Benedict Cumberbatch. Britové milují čaj, scones a devonské krávy

Číst článek

Statistiky jsou neúprosné, většinu kontrabandu pašují do Doveru řidiči z východní Evropy, i českých je nepočítaně. Občas také do českého kamionu zaběhnou na francouzské straně afričtí běženci a řidič s hraným údivem sleduje, kolik se mu jich tam naskládalo, a britským celníkům v Doveru se dušuje, že o tom neměl vůbec páru… ale někdy opravdu neměl.

I já jsem pašovala. Třeba do bývalé NDR východoněmecké marky, dnes je to hodně úsměvné. Tam se pašovaly marky, zpět zase zboží jako třeba rozinky, sultánky, mandle, citronády, salámy a paštiky. Zase to bylo o jídle…

Celníci věděli své a kolikrát přimhouřili obě oči. Také jsem jednou ze Západního Německa pašovala Orwellův román 1984 a elpíčko od Simona a Garfunkela: Bridge over troubled water. To bylo strachu, jestli mi to nezabaví. Oboje jsem propašovala a desku dodnes pyšně poslouchám!

Dokonce i do Anglie jsem „pašovala“. Hrubou mouku, český kostkový cukr a bzenecký ocet, dokonce i chleba, rohlíky a Mattoniho minerální vodu. To byly věci, které nám na počátku pobytu ve Velké Británii chyběly.

Co se jedlo a co si uvaříme

Pašeráci nebyli na jídlo nároční. Hlavní složkou jejich stravy byl gin, rum, brandy a pivo. Občas k tomu zakousli suchar, chléb, uzené maso, rybu, nakládanou zeleninu, skopovou či hovězí pečeni. Maso, to už byl opravdový, ale málo častý gurmánský svátek.

Během vyprávění jsem opustila původní starou pašeráckou hospodu a přemístila se kousek vedle do fantastického pubu s názvem The George Inn. Založen byl v roce 1397, je tedy o 39 let mladší a proti původní pašerácké hospůdce je úplný mladík, má 621 let.

Oba puby jsou od sebe kousek, oba mají dokonalou pašeráckou historii, z obou ústily ven tunely, které sloužily pašerákům k útěku před celníky, oba mají plno skrýší a úkrytů pro kontraband, jsou si hodně podobné až na maličkost – tady podstatně lépe vaří!

A kvůli tomu jsem do Alfristonu vlastně přijela.

Pojďme tedy vařit, i když tentokrát to bude velmi jednoduchý, přesto dostatečně sytý oběd. Angličané si totiž vystačí jen se sendvičem. Tentokrát předvánočním.

Krůtí vánoční sendvič s brusinkami, camembertem a špenátem | Foto: Dagmar Heřtová

Krůtí vánoční sendvič s brusinkovou náplní a špenátem

Ingredience na 4 porce:

  • 4 silné plátky křupavého kváskového chleba
  • 2 lžíce másla
  • 2 lžíce lehkého olivového oleje
  • 1 velké balení sýra camembert
  • 2 plátky z pečených krůtích prsou
  • 1 sklenička brusinkové omáčky nebo brusinkového džemu
  • 3 lžičky francouzské hrubozrnné hořčice
  • 2 lžičky dijonské hořčice
  • 1 miska čerstvého baby špenátu

Postup:

Nejdříve si připravíme brusinkovou náplň. Pokud máme domácí brusinkovou omáčku ochucenou pomerančovou kůrou, skořicí, hřebíčkem a muškátovým oříškem, pak stačí jen lehce zahřát a přidat obě hořčice a zamíchat. Pokud máme džem, dáme ho do malého kastrůlku, přidáme skořici, mletý hřebíček a muškátový oříšek a zahřejeme. Přidáme pomerančovou kůru i šťávu z půlky pomeranče a dále ochutíme hořčicemi.

Ochutnáme, případně přidáme sůl, lžičku citrónové šťávy, omáčka by neměla být příliš sladká, spíše kořeněná a příjemně nakyslá. Odstavíme a necháme vychladnout.

Chléb nakrájíme na cca 1,5cm krajíce. Mezitím si nakrájíme studené krůtí prsní plátky maximálně cca 2 mm silné. Camembert nakrájíme na plátky a rozprostřeme na připravené chleby. Na sýr položíme krůtí plátky a potřeme brusinkovo-hořčičnou omáčkou. Navrch dáme lístky baby špenátu, přiložíme vrchní chléb a lehce stiskneme.

Předehřejeme si troubu na 180 °C. Rozehřejeme těžkou, vroubkovanou pánev na steak, potřeme ji máslem a olejem, položíme oba kusy chleba a na středním plameni na obou stranách krátce opečeme.

Chleby přendáme na rozehřátý plech a už jen asi 5 - 7 minut zahřejeme, dokud se sýr úplně neroztaví. Rozkrojíme na půlky a spojíme párátkem nebo špejlí. Podáváme s hranolky nebo se salátem. Angličané si k sendviči rádi přidají i „crisp“, tedy bramborové lupínky.

Dagmar Heřtová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme