Zastávka v Cáchách. Ďáblův palec, plavající řízek a perník v centrálních uličkách
To byl týden. V pondělí ještě v Los Angeles, poté tři dny v Anglii, dva dny v německých Cáchách, konečně doma v Praze, a to už mě v kapse hřála letenka do Ženevy. Ovšem zastávka v Cáchách posloužila nejenom k odpočinku, ale hlavním důvodem bylo navštívit Karla IV. a restauraci Am Knipp.
Co je na Am Knipp zvláštního
Je nejstarší restaurací v tomto městě perníků a korunovací králů a má za sebou dost šťastných okamžiků. Počítám mezi ně neodhadnutelné množství nakrmených a napojených šťastlivců. Mezi méně šťastné okamžiky naopak patří průběh druhé světové války, kdy bylo město vybombardováno a ztratilo svou tvář.
Hospoda také nepřežila, ale později vstala z trosek. Bomby se jí nevyhnuly, možná kdyby o ní spojenečtí piloti věděli, brali by ohledy, ty se konečně ale nebraly na žádné straně. Faktem je, že Am Knipp tady stojí už od roku 1698, tedy dlouhých 321 let. V roce 1943 byla bombardováním zničena a v roce 1950, po rozsáhlé a pečlivé rekonstrukci, opět se slávou otevřena.
Majitelé tvrdí, že jejich hospoda je hned po katedrále se vzácnými relikviáři a radnicí třetím nejnavštěvovanějším místem ve městě. Já se tomu jenom usmívám a myslím si své, ale nutno uznat, že sebevědomí jim nechybí.
Usedal zde i Karel IV.
Vše začali římští legionáři, které, na rozdíl od germánských barbarů, nenechaly chladné místní horké prameny. Postavili tady lázně a základ města byl založen. Na svůj rozmach si současné nejzápadnější město Německa muselo ještě chvilku počkat, oficiální zmínka o něm je až z roku 765. Významné začalo být, až si je jako královskou rezidenci vybral Karel I. Veliký. Tak se mu zde líbilo, že se tady nechal korunovat císařem.
Na slávu Cách bylo nastartováno. V roce 800 dokončili pro císaře osmibokou kapli s kopulí vysokou 32 metrů. Do 14. století zde bylo postupně korunováno na 30 německých králů a na 12 královen. Mezi nimi byl v roce 1349 i „náš“ Karel IV. a později jeho syn Václav IV.
DAGMAR HEŘTOVÁ
Foodblogerka a gastronomická žurnalistka, která pravidelně přispívá do tištěných a internetových periodik především informacemi o surovinách, jejich zpracování až po recepty. Na webu Tastejourney píše o jídle, nových trendech a dělí se o gastronomické postřehy z cest. Střídavě žije v Praze a v Anglii, kde čerpá inspiraci při hledání chutí a při oživování původních receptů v prostředí moderní kuchyně.
Karel Veliký byl v roce 1165 kanonizován a u té příležitosti byly jeho ostatky uloženy do zlatého relikviáře, který stojí v Katedrále Panny Marie za zhlédnutí. Posvátných schránek je tu k obdivu víc a jedna z nich byla prý dokonce vytvořena českými řemeslnými mistry.
Obdivovala jsem i dřevěné křeslo, které sloužilo jako trůn korunovaným císařům, a právě na něm seděl Karel IV. Abych byla upřímná, moc pohodlí asi neposkytovalo, to mu ovšem neubírá na významu.
Byl zde i sám ďábel
Císařská kaple se časem rozrůstala. Jako první byla v průčelí dostavěna věž, následoval gotický chór, a nakonec celý nádherný komplex doplnila honosná katedrála. Do ní se dá vejít vstupními bronzovými dveřmi, které jsou údajně nejstarší v Německu. To mě však tak nezaujalo jako příběh s nimi spojený.
Tehdejší radní neměli na dokončení dveří dost prostředků, dotace z Bruselu tehdy ještě nebyly, a tak hledali jiné cesty, jak se osazením dveří zapsat nejenom do politických městských dějin. Spojili se jednoduše s ďáblem. Jenže tehdejší ďábel nechtěl za své peníze nějakou zakázku, cítil krev a tu také požadoval.
Dal si podmínku. Až budou dveře osazeny, první živá duše, která jimi projde, bude patřit jemu. Radní na to kývli, měli koaliční jistotu, že společně nastrčí někoho, na kom jim moc nesejde. Ovšem přece jen je svědomí užíralo a radili se, co s tím. Prý se záhy našel mladý filuta, který jako prvního prohnal dveřmi katedrály živého vlka. Došlo mu totiž, že ďábel sepsal smlouvu nedbale a neupřesnil, že má jít o lidskou duši, s čímž sice počítal, ale právničině asi moc nedal.
Vlk byl rozsápán a ďábel poznal, že byl obelstěn. Vzteklý a rozlícený na lidskou chátru za sebou prásknul dotyčnými dveřmi tak důkladně, až se objevila prasklina. Aby měl příběh více grádů, prý v prasklině dokonce nechal svůj palec. Jestli z ruky nebo z nohy (pokud měl jenom jedno kopyto), už pověst neuvádí.
Sláva pomine, ale medový perník zůstává
Většinu slávy slavných císařů odnesl čas, ale nastoupilo něco mnohem pragmatičtějšího. Cáchy jsou město medového perníku, kterému se říká „printen“. Připravuje se tady už více než 500 let.
V krásných uličkách v centru města najdete spousty kaváren, obchůdků, bronzových soch a informačních tabulí připomínajících, jakouže máte vlastně čest, že pobýváte ve městě s tak bohatou historií, ale hlavně vás silná sladká vůně přivede do míst, kde se perník prodává.
Byla jsem zde těsně před Velikonocemi a obchody nabídkou přetékaly, až jsem opravdu nevěděla kam dřív skočit. Tolik vůně a oku lahodících sladkých perníků s ohromujícím zdobením jsem ještě neviděla. Pravda, je jiný, než jsme zvyklí z našich končin. Je tvrdší a hutnější, ale má více chutí, vydrží hodně dlouho, a možná i to bylo zámyslem při přípravě utajovaných receptur.
Jsem v restauraci, vetešnictví a muzeu zároveň
Od hotelu jsem prošla starým centrem a snažila se zapamatovat vše, co mne zaujalo. Cílem mé cesty byla nejstarší hospoda, byť už je to vlastně replika, ale to asi nikomu nevadí. Také mi to bylo jedno.
Am Knipp stojí na ulici Bergdriesch 3 a TripAdvisor mu v posledních letech udělil několik certifikátů výjimečnosti. Nabízí německou a evropskou kuchyni a potěší i vegetariány, to jsem ovšem nezkoušela.
Opět jsem dodržela tradici a hospodu navštívila hned po otvírací době, v čase večeře. Už při příchodu jsem byla doslova ohromena a hledala pojmenování, kde jsem se vlastně objevila. V restauraci jsem určitě byla, ale zároveň jsem se ocitla v muzeu a vetešnictví.
Stěny jsou obloženy policemi a vitrínami, kde najdete barokní andílky, dřevořezby, ve skříních nejjemnější porcelán, cínové talíře, mísy, korbele a poháry.
Ze stropu visí džbány, na stěnách jsou obrazce z dlaždiček, těžké honosné lustry máte přímo nad hlavou a všemu vévodí dřevěné selské stoly a lavice. Zdejší směsice vkusu majitelů sbírek určitě ohromí každého, musím však podotknout, že ne vždy pozitivně.
Já byla silně neutrální a tiše si zašeptala: „Je to váš vkus, a když se vám to líbí…“
Ještě mne napadlo, jestli je tu mezi tolika cínovým nádobím nějaké dovozené z anglického Cornwallu, i když pozdější německá produkce byla také známá.
Zasedněme k německému tradičnímu jídlu
Místo se pro nás dva našlo. I když zase s omluvami, že je stůl rezervován a musíme ho do hodiny uvolnit. Víc času jsem zde trávit ani nemohla, a tak jsme se s číšnicí domluvili. Tedy nedomluvili, anglicky neuměla ani slovo a mně se nechtělo používat němčinu, nějak si od ní odvykám, ale dohodli jsme se, že do hodiny zmizíme.
Všimla jsem si, že rezervaci mají i u barového pultu, prostě: „Ordnung muss sein!“
Ochutnávku menu tradičních hospod většinou začínám pivem. Tady nebyl rozdíl mezi malým a velkým. Nalévalo se do vyrostlejší sklenice od hořčice, a tak nám na stole přistály dvě malé sklenice s místním pivem. Bylo dobré.
Omezenou nabídku piva jsem přičítala začátku sezóny. Restaurace má vlastní pivní zahradu, která pojme spoustu žíznivců a nabídkou kvalitních piv širokého sortimentu je prý vyhlášená. To mě bohužel nepotkalo. Zahrada vzhledem k ročnímu období byla zavřená a výběr piva omezený, nechci napsat výraz mizerný… jako bych ho nepoužila.
Objednali jsme si hned dvě hlavní jídla.
Plátky krůtích prsíček s teplou hořčičnou omáčkou, smaženými brambůrky a salátem. V úctě k tradici i tradiční smažený vepřový řízek, pepřovou omáčku, brambory a zeleninový salát.
No… jak to napsat kulantně, když se jedná o gastroglosu. Jde prý o špičkové tradiční německé jídlo a nějak se Am Knipp ke svému hodnocení musel dopracovat. Jak? Je mi to záhadou. Místo krůtích plátků jsem dostala kostičky masa polité těžko definovanou, snad bbq, omáčkou, řízek plaval v jiné pepřové omáčce a řešila jsem, zda podávají řízek s omáčkou, nebo omáčku se řízkem. Salát se prostě nedal jíst. Směs všeho, co v lednici bylo, od zeleniny listové i kořenové po vajíčka natvrdo, kousky oliv, kuličky hroznového vína, bambusové výhonky, dál jsem TO raději nezkoumala.
Co říci na závěr
Až pojedete okolo Cách, zastavte se, klidně i přes noc, hotýlky mají dobré, malé historické centrum stojí za to, provoníte se perníkem, užijete si dotek s Karlem IV., a vzpomenete patrioticky na Václava Havla, který tady dostal Cenu Karla Velikého za zásluhy o mír v Evropě. Katedrála je nádherná a lázeňská nabídka dvaceti bazénů s léčivou minerální vodou je prý neskutečná. Centrum města je prostě klenotem, který se má vidět.
Na jídle jsem tady byla vícekrát, chodívala jsem do řecké restaurace v centru města, kde jsem si pravidelně dávala dokonalý studený chobotnicový salát. Lahůdka! Restaurace, kterou jsem si při poslední návštěvě vybrala, mne ale nenadchla. Možná bude vše jiné v letních měsících, to se dá pochopit.
Jíst a pít v muzeu a vetešnictví kuchyňského vybavení a barokních sošek se ale často nepovede. Paní, coby jediná obsluha, byla nakonec skvělá a přinesla mi suvenýry, takže nakonec vlastním kuchařskou zástěru s logem této hospody.
Už se těším, až si ji obléknu při vaření kvalitního a dobrého echt německého jídla.
