Možná jsme velmoc, alespoň v počtu vydávaných kuchařek. Pro gastronomii je to dobře

Mám ráda knihy, provázejí mě celý život a přečtených se neumím zbavovat. Vždy mi nějaký hlas našeptává, abych nějakou z nich vzala do ruky, znovu si přečetla alespoň kousek, úryvek, nejzajímavější kapitolu a oživila si paměť. Většinou se to nestane, ne proto, že bych ztratila odhodlání, ale kvůli tomu, že na mém nočním stolku rostou „věže“ nově zakoupených nepřečtených knih.

GASTROGLOSA DAGMAR HEŘTOVÉ Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Dnes vydává kuchařky prakticky každý. | Foto: Dagmar Heřtová | Zdroj: Český rozhlas

Nepřečtené knihy se pak vedle sebe tyčí jako mrakodrapy v New Yorku, a já skoro nestíhám kupovat další, o které mám zájem.

Počty knih rostou, úměrně s tím roste počet knihoven, poliček, stolků a přihrádek. Naneštěstí žiji život ovlivněný častým cestováním, a tak si vozím knihy i z různých krajin světa.

Dukátové buchtičky, rýžový nákyp či krupicová kaše. Připravte s dětmi pokrmy, které milují

Číst článek

Faktem je, že v neposlední řadě jsou to kuchařky. Ty já miluji, ty já sbírám. Asi je to tím, že už jsem si v nich listovala jako malá holka.

Kuchařek mám hodně. Kdybych se pustila do počítání, tak se nedopočítám, neboť jsou společně se mnou v pohybu, ale základ mám v domě v Anglii. Je jich tam velká řada s pestrobarevnými obálkami, na nichž jsou tváře nejznámějších gastrokouzelníků světa.

Nejsem moc vybíravá, kupuji vše, co se mi líbí a co mne zaujme. Spoustu knih mám v Čechách, tam se to dělí na „doma“ a na „letním bytě“. Kuchařky jsem sbírala již za totáče a některé české jsem sehnala čistě náhodou v zahraničí, jejich zlatým dolem byla Česká centra kultury, kde se po českých kuchařských knihách cizinci moc nesháněli.

Zůstalo mi to dodnes. Sice ne úplně systematicky, ale náhodně prolézám antikvariáty a dychtivě se pídím po nějakých skvostech, kterými jsou třeba kuchařky a pojednání mistra Viléma Vrabce.

Kuchařky se ale už nedají kupovat všechny. Nejde to stihnout. Vydává je každý, píše je každý a do toho ještě e-knihy, které nejde do knihovny ani založit. Jedině, že bych s nimi plnila paměťové karty a ty ukládala do knihovny.

DAGMAR HEŘTOVÁ

Foodblogerka a gastronomická žurnalistka, která pravidelně přispívá do tištěných a internetových periodik především informacemi o surovinách, jejich zpracování až po recepty. Na webu Tastejourney píše o jídle, nových trendech a dělí se o gastronomické postřehy z cest.

Co kuchař, to psavec

Kuchaři jsou v současnosti nové hvězdy šoubyznysu v tom pravém slova smyslu. Dříve to byli herci, sportovci, modelky, literáti a občas i politici, dnes to jsou vedle zločinců a politiků i kuchaři. Nemyslím to špatně, jsou „stars“ jistě právem. Umějí něco, co zvládá tak dokonale málokdo, tak proč si za to neslíznout smetánku.

Hvězdní kuchaři jsou naháněni redaktory před obrazovky různých televizních společností, vaří ráno, večer, cestují tam i onam, a hlavně někteří z nich víc píšou, než vaří. Píšou kuchařky a mnohdy takové množství, že den by musel mít 50 hodin, aby stihli vše vymyslet, navařit, naaranžovat, nafotit, a ještě opatřit filosofickými texty a návody, z čeho a jak jejich pochoutky připravit, poté kontrolovat výrobu knihy, jezdit po autogramiádách a opět být na výsluní. Časově to nelze stihnout…

Věřte, že vím, o čem mluvím. Trávím nad podobnými věcmi dost času, a pokud vidím u některých hvězd, v jakých krátkých intervalech kuchařky vydávají, tuším za tím vším početné týmy lidí a minimální angažovanost kuchaře. A to je špatné, autentičnost mizí a je z toho prostě automat na recepty. Ale nakonec i to není od věci. Důležité je dobré vaření propagovat, učit nové přístupy, objevovat ingredience a jejich kombinace. Co se však stává kritériem a velmi se cení, je napsat kuchařku s osobním pohledem a zkušeností.

Seznámíme se s neznámým místem, lidmi a gastronomickými zvyky, odkud autor či recepty pocházejí. V takovém případě čteme cestopis, biografii, historické pojednání a mimochodem knihu o vaření. Pokud k tomu autor-kuchař umí ještě velmi dobře psát, je to přímo požehnání.

Ze zahraničních vydání vévodí kuchařské hvězdy z Velké Británie. | Foto: Dagmar Heřtová | Zdroj: Český rozhlas

Takové kuchařky zbožňuji, v Británii to umí skvěle třeba Nigel Slater, uznávaný „home cook“, tím chci říct, že nemá svoji restauraci ani michelinské hvězdy, přesto hvězdou je. A jak je vidět, Angličané je nepodceňují, spíše milují.

Patří sem třeba i Russell Norman, známý restauratér a gastronom, který si kvůli své již ikonické italské restauraci Polpo nechal vytetovat na celá záda chobotnici, či věhlasný William Sittwell, jenž si rád odskočí do historie tak daleké, že vám představí historii jídla ve sto receptech.

Co těmto celebritám v Británii nechybí, je obrovská zkušenost, profesionalita a především humor. Jen to občas s tím anglickým humorem nesmějí přepísknout, jako se to nedávno stalo Williamu Sittwelovi, který k jedné veganské nadšenkyni humorně pronesl nevhodnou poznámku a hned byl problém na světě. Přišel o místo šéfredaktora respektovaného Food magazínu Waitrose.

Ale abych nezapomněla na dámy, třeba Nigela Lawson, Delia Smith, Mary Berry a Anna Del Conte jsou kuchařky, které patří mezi legendy, jež v Anglii ovlivnily celou generaci gastronomických nadšenců.

O vaření píšou i spisovatelé

Jídlu, a zvláště dobrým pokrmům, nelze uniknout. Potřebujeme ho stejně jako vzduch k dýchání, vodu k pití, šaty k zahřátí či sucho k bydlení; na závěr jsem si nechala právě jídlo k dobití energie.

Svět je v pořádku, stále si lze koupit jídlo z ‚mekáče‘. Něco málo o fastfoodech v Česku

Číst článek

Dostala jsem nedávno darem knihu starou třicet let s tematikou kuchařských receptů vypsaných z krásné literatury. Mimochodem, miluji termín krásná literatura. Je přece dvojnásobně povznášející číst krásnou knihu ze žánru krásné literatury.

Tak k těm spisovatelům. V knize nejsou uváděni současní autoři, je to pochopitelné vzhledem k jejímu vydání. Ale mám dvě dobré zprávy. Dobré knihy nestárnou, zvláště když se píše o jídle. Ta druhá dobrá zpráva je, že snad byl vydán i druhý díl, ale ten bohužel nevlastním.

Začnu hned velkým kalibrem, jakým je se svým něžným způsobem psaní Ota Pavel. V knize Jak jsem potkal ryby najdete hned dva recepty, a to kapra na židovský a na jihočeský způsob. Když jsem u ryb, nelze vynechat gurmánského znalce Jana Wericha. Ten ve svých Vzpomínkách připravuje úhoře a la Felix, recept je však dost náročný na ingredience, ale to už dnes snad nehraje roli.

Autor knih Šógun a Král Krysa Australan James Clavell doporučuje „belatjan“, ten ale nedoporučuji zase já. Pokud chcete vědět důvod, začtěte se opět do knihy Král Krysa. Polárník, cestovatel a spisovatel Jan Eskymo Welzl v knize Třicet let na zlatém severu nabádá chytit mladého ledního medvěda a udělat z něho řízky.

Tak takhle vypadají výlohy většiny knihkupectví. | Foto: Dagmar Heřtová | Zdroj: Český rozhlas

Spisovatel Ladislav Fuks v díle Vévodkyně a kuchařka popisuje, jak připravit smaženou omeletu s uzeným masem. Co jiného čekat od autora kultovní knihy Spalovač mrtvol.

Ernest Hemingway měl také rád dobré jídlo, ale přednost dával dobrému pití. V knize Ostrovy uprostřed proudu je recept na koktejl, který je normální, dokud objemově nezíská nadvládu gin.

Ale abych zrychlila tempo, Jerome Klapka Jerome vaří irský guláš, Jaroslav Hašek cibulkovou omáčku, Umberto Eco sýrové placky, Vladimír Neff pohádkovou kaši, Josef Čapek dort k svátku.

Mohla bych pokračovat a zahltit vás odkazy na recepty až neskutečné. Tato malá ukázka z darované knihy má spíše sloužit k podpoře mého tvrzení, že vařil a vaří každý, což je v naprostém pořádku. Díky tomu si z literárních zážitků odneseme i ty chuťové.

Vařte a pište

Podporuji vydávání kuchařek. Pokud se prodávají, čtou a vaří se z nich, tak je to na místě. Přiznám se, že nekupuji knižní rychlokvašky různých celebrit anebo knihy obsahující jen nakupené „trendy“ recepty, kdy kuchařka nemá žádný motiv, linku nebo zkušenost. Nicméně dobrou kuchařskou knihu s prověřenými rodinnými recepty a s příběhem rodinného vaření by měl napsat snad každý, kdo je trochu gurmán. Takové kuchařky mají cenu zlata.

Počet vydaných kuchařek je obrovský. A to i s překlady ze zahraničí, kde vévodí Británie. | Foto: Dagmar Heřtová | Zdroj: Český rozhlas

Máme-li své rodinné recepty od prababiček, babiček a maminek, máme-li ve svém stromu života i muže s vařečkou a ti všichni dokázali připravit neskutečné pochoutky, pak zbystřete. Nevyhazujte sešity s poznámkami i s oslíma ušima ze šuplíků, oprašte rukou psané sebrané recepty – tak se dříve dělaly kuchařky „podomácku“.

Zpracujte je, navařte podle nich, vyfoťte, doplňte vzpomínkami a klidně vydejte, třeba jenom v elektronické podobě jako e-knihu. Stojí to za to a když po nás zůstane třeba jenom jedna kniha plná skvělých receptů, bude to prostě počin.

Jak na úvod, tak na závěr: dámy a pánové, vařte a pište. Dobrých kuchařských knih je stále málo.

Dagmar Heřtová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme