Když i kobliha může být placatá aneb Koblihová revoluce v Rakousku

Cesty chutí jsou nevyzpytatelné. Chtěla jsem se vyhnout rozpálené Praze, a tak jsem v naivní představě chladných hor vyrazila do rakouských Alp. Pokud možno ne moc daleko, ale hlavně dostatečně vysoko. Chladivých hor jsem si moc neužila, i tady padaly teplotní rekordy, a nakonec jsem stejně skončila u gastronomických zážitků. Protentokrát vysokohorských.

GASTROGLOSA DAGMAR HEŘTOVÉ Vídeň Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Placaté koblihy tzv. Krapfen na sladko s brusinkovým a meruňkovým džemem podle rodinné receptury | Foto: Dagmar Heřtová | Zdroj: iROZHLAS.cz

Kdo něco pamatuje, vzpomene si při kontaktu s rakouskou gastronomií na aféru, kdy byla jejich vína dochucována nemrznoucí směsí do aut. Bylo to v roce 1985 a od té doby proteklo v rakouských bystřinách hodně vody.

Tehdejší skandál zemí dost otřásl, poničil reputaci místních vinic a produktů a navíc nemile zasáhl i turistický ruch, který tenkrát zažíval vzestup.

DAGMAR HEŘTOVÁ

Foodblogerka a gastronomická žurnalistka, která pravidelně přispívá do tištěných a internetových periodik především informacemi o surovinách, jejich zpracování až po recepty. Na webu Tastejourney píše o jídle, nových trendech a dělí se o gastronomické postřehy z cest. Střídavě žije v Praze a v Anglii, kde čerpá inspiraci při hledání chutí a při oživování původních receptů v prostředí moderní kuchyně.

Rakousko to nevzdalo. Obrovská akce podporovaná státem a zainteresovaným soukromým sektorem začala popularizací zimní lyžařské turistiky, pak přešla na letní, spojenou především s cykloturistikou. Ruku v ruce s tím pevně kráčela i gastroturistika.

Musím dodat, že málokterá země v Evropě měla k tomu všemu snad všechny předpoklady. Rakousko z toho dokázalo do dnešních dnů vytěžit maximum.

Kuchyně plná vlivů

Rakouská kuchyně byla z nějakého důvodu zjednodušována na tzv. vídeňskou kuchyni. Tohle definování nemám moc ráda.

Vídeň ke všemu přišla první díky tomu, že byla středobodem Rakouska-Uherska a že se zde soustředila jeho smetánka, ale i spousta řemeslníků a lidí hledajících práci. Mezi nimi kuchaři, služky a hospodyňky.

Vím, o čem mluvím, a potvrzuji, že moje babička studovala ve Vídni gastronomii a také si jí pořádný kus přivezla zpátky do Čech a určitě tam i něco zanechala. Nově příchozí si s sebou přinášeli své původní pokrmy, které se začaly pomalu mísit s ostatními a výsledkem bylo to nejlepší od nás z Čech, samozřejmě z Maďarska, ale také ze severní Itálie, Polska, Slovenska, Chorvatska a Rumunska. Snad jsem někoho podstatného nevynechala. Bylo tedy opravdu z čeho vybírat.

Dost minulosti

Vídeň a potažmo Rakousko si tedy přivlastnily plody hospodyněk a mistrů kuchařských z celého původního Rakouska-Uherska. Dnes se dá těžko dopátrat, kdo za čím stál, a je to vlastně jedno.

Důležité je vybrat z nabízeného jídla to nejlepší, co lze chuťovým receptorům nabídnout, a rakouská kuchyně jim nabízí takovou klasiku, jako jsou zrovna sezónní meruňkové knedlíky nebo vídeňský telecí řízek (voňavý, křupavý) s novými petrželovými bramborami, či plněné taštičky z Jižního Tyrolska, dále špek a klobásky, kynuté knedlíky na všechny způsoby, císařský trhanec, hovězí polévky, čerstvě natrhané lišky připravené na mnoho variací, zvěřina, ryby…

Na obědě u režiséra Francise Forda Coppoly, filmového tvůrce Kmotra

Číst článek

Dost, končím, ještě bych se přesunula k teplému štrúdlu s vanilkovou zmrzlinou, Sacherovu dortu, vídeňské kávě… stejně jsem u posledně jmenovaných dobrot skončila i na místě. Jsem nenapravitelná.

Což takhle dát si koblihu?

Kobliha patří k Rakousku docela jistě, neobešel by se bez ní žádný „fasching“, tedy masopust. I když jsou o plněných koblihách záznamy již ze starověkého Egypta, Rakušanka Cäcilie Krapf je naplnila ovocnou směsí, osmažila a začala je prodávat už v roce 1690. To prvenství jí přiřadila novodobá gastrohistorie.

Kobliha postupně dobývala všechny kontinenty, v Americe dokonce dostala doprostřed díru, byla hrdinou i v notoricky známé pohádce O Koblížkovi, politikům pomohla dostat se na mety nejvyšší a já v lesích Altböcksteinu narazila na koblihovou revoluci. Pochutnávala jsem si na placaté koblize s náplní nahoře.

Co na tom, že se placaté koblihy dělají v různých rakouských i německých regionech pod různými názvy? V alpské chatě s věkem skoro 300 let je to prostě pro nás revoluční záležitost.

Jack Kerouac a San Francisco gurmánské, literární a plné zážitků

Číst článek

Ve výšce 1212 metrů

Horská bouda, kde dělají placaté koblihy, je kousek od Gasteinu v Obere Astenalm. Od parkoviště v lesích se musíte vydat nějakých 20 minut pěšky a vězte, že to bylo v panujícím vedru docela vyčerpávající.

Když jsem dorazila, kousek pod sebou jsem viděla domek, spíše boudu, z roku 1733 a na plácku okolo venkovní stoly chráněné slunečníky, čtyři fiakry, každý se dvěma koňmi, ve stínu uvelebené kachny, husy a slepice. Jen tak, puštěné na volno.

Měla jsem problém najít stůl k sezení. Fiakry totiž přivezly turistický spolek důchodců a vyznavačů placatých koblih až z daleké Francie. Jsem zvědavá, kdy sem dorazí vyznavači koblih z nedalekých Čech…

Z koblihářských receptur

Placaté koblížky připravuje rodina Michaela Salzmanna. Nečekejte tajné recepty od permoníků z nedalekých bývalých dolů na stříbro. Jde o poctivou práci bez bůhví jakých speciálních technologií. Každé ráno se zadělají dva druhy těsta. To kynuté na placaté sladké koblížky a druhé ze žitné mouky pro placky na slano, do nichž zabalí masovou směs a podává je s osmaženým špekem a pořádnou dávkou nakládaného zelí.

Plastové brčko nepřítel lidstva a letní Gin and Tonic

Číst článek

Vše připravuje v otevřené kuchyni se stříškou z vlnitého plechu. Jsme v horách a nikdo se tady nepředvádí. Sladké koblížky dostanete s domácími zavařeninami, bio brusinkovým nebo meruňkovým džemem, nebo s čokoládovou polevou a zapít je můžete vyšlehaným podmáslím s brusinkami. Obě chutě jsou skvělé!

Okolo vás jsou truhlíky s květy, líně bzučí mouchy, husy a kachny se občas handrkují o místo ve stínu. Děti si hrají na schovávanou, slunce posouvá stín a vy se stěhujete do jeho milosrdného chládku.

Koně zapřažení do fiakrů se občas nervózně pohnou a zatřesou hlavou. Kočí dokuřují další cigaretu, na důchodce padá po obědě únava a já odcházím s pocitem, že jsem zase objevila kousek gastrokrálovství, jakých je v Rakousku nespočet.

Je to léto, jak má být.

Dagmar Heřtová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme