Židle v restauraci by nás neměla ukolébat, pánové se mají mít při jídle na pozoru
„O židlích v restauraci jsem, myslím, ještě nikdy nemluvil,“ říká Pavel Maurer. A přitom je to tak zajímavé a důležité téma, totiž jak se nám při jídle sedí. Má to být pohodlné? Nebo raději strohé? Nebo máme být pořád malinko ve střehu?
Když starověcí Řekové zalehli na bok do svých pohodlných lehátek a přitom hlubokomyslně debatovali a popíjeli kořeněné víno a krmili se všemi možnými dobrotami, tak tomu začali říkat sympozium.
Dnes tento výraz už znamená zcela něco jiného, i když věřím, že by si některý významný profesor, vědec, lékař či jiný slovutný účastník dnešního sympozia možná na chvíli vyměnil řečnický pultík či židli v předsednictvu za měkoučké lehátko a jen tak klábosil a přitom si dal pohár vínka a smažené kuřecí stehýnko.
Všimněte si, že různé restaurační podniky nabízejí nejroztodivnější židle, lavice, polokřesílka, taburety a ne vždy se vám v nich sedí dobře.
Já tedy mám nejraději poměrně jednoduchou židli, která není tvrdá, ale zase mne neukolébá v nějaké ležérní poloze. Jsem přesvědčen, že jídlo máme vstřebávat vsedě, aby do nás hezky padalo, a že máme mít neustále přehled, co se děje kolem.
Zvláště muži mají povinnost už od doby neandertálské mít se při jídle na pozoru, sledovat po očku vchod do jeskyně, aby nějaký tygr, kojot nebo medvěd nezavětřil pečínku z mamuta a nechtěl překvapit nečekanou návštěvou pračlověka přímo při obědě!
A po jídle dvacet!
I dnes stále většina mužů instinktivně usedá tak, aby měla na mušce nejen svůj protějšek, ale také příchodové dveře a vůbec celou restaurační místnost.
Židle v restauraci i v jídelně tedy má být pohodlná, ale ne úplně měkká, má nás zkrátka držet v pokoře vůči jídlu i celému okolnímu prostředí. Lehnout si můžeme třeba až po obědě.
Věřím, že když se nám dobře sedí, tak nám také lépe chutná. A pak už je jen na nás, zda si po jídle dáme zdravotní procházku, nebo osvěžujících „dvacet“ vleže na kanapi.
