‚Retro je tu skutečností‘. Ochutnejte s námi dokonalý burger z restaurace v L. A. otevřené v 50. letech
Vůbec nic jsem nepřehnala a za titulkem si stojím. The Apple Pan v Los Angeles je přesně to místo, kde se začala psát v roce 1947 kapitola jedinečné kultury přípravy a podávání dokonalých hamburgerů a jablečných koláčů. Místo, kde ustrnul čas a kde jsem neviděla nikoho s mobilním telefonem, jsou tu prostě padesátky a retro tady není retrem, ale skutečností.
Na rohu křižovatky s Glendon Avenue
V Los Angeles, ve Westwoodu, na ulici West Pico Bldv. se krčí přízemní domek. Mezi okolními stavbami je výškou i rozlohou drobek, ale jeho gastronomický význam je gigantický. Před vchodem se tyčí vysoký sloup s neonovou reklamou z dávných dob a zve vás dovnitř.
Sem však zavítají pouze znalci, náhodní návštěvníci L. A. – pokud by sem náhodou zabloudili – by nenápadnou stavbu přehlédli a nikdo by jim nemohl nic vyčítat, to je pochopitelné. Ve skutečnosti se do tohoto domku sjíždějí návštěvníci zdaleka, v současnosti se tak trochu stává turistickou atrakcí, ale slouží především Američanům, kteří si přijdou pochutnat na vyhlášené jednoduché kuchyni. Já jsem za burgrem a následným koláčem zabloudila naprosto cíleně a nelituji.
Kam vlastně vstoupíte
Přesně to definovat nejde. Nejsem ve fast foodu, nejsem ani v restauraci, nejsem v jídelně ve stylu American diner. Jsem v The Apple Pan!
Vstoupíme a hned naproti vchodu je pult ve tvaru podkovy a vlastně vyplňuje celý prostor. Z vnější strany jsou červené, kůží polstrované barové stoličky a je jich tady odhadem 25, tolik návštěvníků může být najednou obslouženo.
Ostatní stojí trpělivě a pokorně u stěny s velkými prosklenými okny a čekají, kdy se na ně dostane místo. Nikdo nic neorganizuje a až se něco uvolní, máte v okamžiku po dosednutí tu čest být účastníkem procesu.
Tady se prostě nikdo s ničím nemazlí. Všichni vědí, proč tu jsou a co mohou oboustranně očekávat. K pití bohatě poslouží voda či Coca-cola s ledem, horký čaj, limonáda, káva, mléko… ano, nepřepsala jsem se, mléko, a občas se najde někdo, kdo si poručí třetinkové pivo v lahvi. To vše se ocitne na stole během pár vteřin a obsluha už čeká na vaši objednávku ze skromného jídelníčku, který před vámi leží ještě dřív než bleskurychlý drink. Opravdu je to všechno sprint.
Tanec a koncert zároveň
Za pultem se odehrává vše, co patří k sehranému orchestru. Každý pohyb, každé sehnutí, otevření šuplíku, smažení, příprava housky, přísad do ní, zabalení, dávka hranolků, servírování na stůl, to vše je dokonale zautomatizováno.
Fešácký elegantní číšník s jihoamerickými rysy zde pracuje už 43 let! Klidně to zopakuji: čtyřicet tři let. Kdo v tomto kolektivu pracuje méně než 10 let, teprve si v zavedeném orchestru zvyká a je pořád elév.
Číšníci za pultem přímo tančí. Já si objednala Coca-colu. Mistrova pravá ruka otevřela lednici, levá ruka vytáhla plechovku s colou, pravá noha zabouchla dvířka lednice a levá držela stabilitu. Ovšem pravá ruka už byla dávno v akci a doplňovala lopatkou led do malého kornoutu z voskovaného papíru, umístěného do kovového stojánku, jehož přípravu měla na svědomí ruka levá. Číšník vzápětí provedl ladnou otočku na špičkách obou nohou a podal mi připravený drink. Na mně bylo otevřít plechovku a nalít si ji do kornoutku. To trvalo na celé akci nejdéle. Proto jsem asi právem na druhé straně pultu u jedlíků a „nešiků“, pomyslela jsem si.
Ani nevím jak, ale už ze mne byla vymámena objednávka a orchestr se opět rozehrál dle mých not. Během chvilky jsem dostala v papírové krabičce hromadu skvělých hranolků, ani nevím jakou rukou, ta druhá před hranolky položila tácek a ta třetí na něj ze sklenice Heinz „vysypala“ notnou dávku kečupu. Pardon, asi jsem jednu ruku přidala, prostě jsem na chvilku přestala sledovat zdejší sehrané soustrojí.
A teď zvolním
Každý by byl z popisovaného tempa zadýchanější než neúnavný sbor v pracovní části pultu. Je tedy čas na pár informací.
Datum založení této gurmánské památky je opravdu rok 1947 a bez přerušení a nesmyslných úprav interiéru a jídelníčku slouží přes 70 let. To je pro Ameriku historicky evropský středověk – samozřejmě trochu přeháním a odhaduji.
K placení slouží tužka, papírový blok a mechanická pokladna pamatující počátky slavné historie této burgrárny. Žádná elektronika, žádná platba kartou, hezky hotově dle rukou psaného bločku, jenž je proškrtán podle toho, jak svou objednávku rozšiřujete. Poslední částka k platbě je vždy zakroužkovaná.
Byli jsme tři a doobjednávali jsme si pití i koláč a bylo dost složité se v „účtence“ zorientovat, ale nakonec se to povedlo. Prostě nehraná nostalgie starých časů, vždyť donedávna byl podnik řízen vnučkou z třetí generace původních vlastníků za úžasné pomoci její devadesátileté maminky.
Objednala jsem si klasiku
Vlastně tady nic jiného jíst nelze. Jídelníček je beze změny desítky let a nevadí to nikomu. Naopak, je to důkaz, že není co zlepšovat. Chodí sem několikrát týdně a dlouhá léta stálí zákazníci a občas sem prý, hlavně v nočních hodinách, inkognito zabloudí nejedna filmová hvězda z nedalekého Beverly Hills. Stejně jako filmové stars i já jsem si objednala Hickoryburger a banana cream pie.
Burger zavání klasikou, ale své dělá vlastní BBQ omáčka, roztavený plátek sýru Tillamook Cheddar, opečená houska, majonéza, naložená okurka a jako základ velká spodní vrstva ledového salátu, kdy se používají jenom střední vrstvy listů. Nevím proč, je to ale snad nejlepší burger, co jsem kdy jedla.
Celkem se za směnu dokáže v této malé provozovně připravit až 1000 ks hamburgerů. Aby ne, o víkendu mají otevřeno až do jedné po půlnoci.
A co koláče? To je slast, kterou si prostě musíte objednat. Bez toho jako byste v L. A. nebyli. Dala jsem si banánový s vanilkovou zmrzlinou a šlehačkou a prohlašuji, že jsem měla chladivou skvělost na talíři, kterou nejde ani popsat. Proč taky, musí se především vychutnat.
Ani tady nejde zastavit čas
Ovšem čas je neúprosný a vnučka zakladatelů Sunny Shermanová letošního roku firmu prodala. Rychle a hladce. Učinila nabídku stálým hostům, mezi nimiž vytipovala manžele Shelli a Irvinga Azoffovy. Ti už podobné podniky vlastní, a tak celá transakce proběhla velmi hladce, byť byla podmíněna zachováním všech zaměstnanců, jejich pracovních podmínek, platů a hlavně tradičního menu.
Dagmar Heřtová
Foodblogerka a gastronomická žurnalistka, která pravidelně přispívá do tištěných a internetových periodik především informacemi o surovinách, jejich zpracování až po recepty. Na webu Tastejourney píše o jídle, nových trendech a dělí se o gastronomické postřehy z cest. Střídavě žije v Praze a v Anglii, kde čerpá inspiraci při hledání chutí a při oživování původních receptů v prostředí moderní kuchyně.
Sunny si oddechla se slovy, že je spokojená hlavně s tím, že si užije víc volného času, který chce věnovat své matce. Skvělé, uznejte sami!
Noví majitelé přesto nějaké změny chystají, prý zavedou platbu bankovními kartami, upevní lépe červené barové stoličky, protože některé se při dosednutí kývou, a rozšíří možný počet hostů novým venkovním sezením. Je to tak, nové koště lépe mete.
A co si dnes uvaříme?
Bohužel z úcty k popsané tradici raději vůbec nic! Abych vařila něco, co má s tímto „gastrozázrakem“ máloco společného, si nedovolím, kniha receptů nebyla z jasných důvodů nikdy vydána. Vynikající hamburgery a hlavně jablkový a banánový koláč je rodinou tajeným receptem a dostat se k němu nějakým podloudným způsobem je zhola nemožné.
Zaměstnanci jsou absolutně loajální a v popelnici za budovou se nedávno někdo v noci hrabal a hledal poznámky, jak se místní skvělá kuchyně připravuje. Od té doby je popelnice pod zámkem.
Nevadí, alespoň se tam zaleťte podívat, což rozhodně doporučuji. Los Angeles a The Apple Pan je dvojice, která stojí za to.
