Jack Kerouac a San Francisco gurmánské, literární a plné zážitků
Najít definici gastronomie v San Franciscu se mi zdálo nemožné, než jsem vylučovací metodou došla k závěru, že vyloučit nejde vůbec nic: Je tu vše, nač si vzpomenete. Ulice a čtvrtě, kde se dá najíst, se podbízejí svou různorodostí. V první řadě převažuje až neskutečný počet moderních „café“ - míst, kde ráno si dáte super snídani, v poledne a večer misku plnou salátu, zdravých smoothie a veganských pochoutek, tedy ne kavárna, jak ji známe.
Další místo, kam zajdou všichni z nedalekých firem a kanceláří jsou oblíbené „food trucks“, pojízdné autentické kuchyně, na které si rádi počkáte, abyste ochutnali třeba tu havajskou či peruánskou.
Dále narazíte na oblast plnou čínských pochoutek, o pár kroků dál už jste v gurmánském Karibiku, vzápětí vás ovane vůně Mexika, poté přichází Vietnam, Laos a Thajsko, za chvíli je ulice plná Itálie, španělského tapas, a to vše střídají krabí pochoutky a čerstvé ústřice skoro za dumpingové ceny. Pro gurmána je San Francisco rájem na zemi!
K chutím, nebo knihám?
Připadala jsem si silně rozpolcená. Na jednu stranu mě přitahovaly neotřelé chutě, a že jich tady je. Na druhou stranu zase snaha o umělecké zážitky, chtěla jsem navštívit muzea a třeba i knihkupectví. Nakonec jsem uzmula od každého kousek a nelituji. Navíc jsem zjistila, že se vše dá propojit, a tím jsem se totálně uklidnila.
V úvodu jsem nastínila pestrost v gastronomii, o literární pestrosti se tedy také musím zmínit. Spisovatelů, kteří mají své literární místo jisté a jsou svázaní se San Franciscem, jsou skoro dvě stovky. Tohle město asi dává do vínku mlsný jazyk a spisovatelské sklony.
Jenom v rychlosti zmíním jména jako Jack London, Mark Twain, Lawrence Ferlinghetti, Jack Kerouac či Allan Ginsberg. Všem ostatním se omlouvám a ujišťuji je, že sem také patří, jenom prostor mám od iROZHLASu omezený.
Knihkupectví, bar a mafie
Ferlinghettiho knihkupectví, které spoluzakládal a od roku 1953 nese název City Lights (prý podle Chaplinova filmu Světla velkoměsta) jsem navštívila cíleně. Nelze jej obejít, nelze tam nezajít. Už jenom proto, že hned naproti na 255 Columbus Avenue je slavný bar Vesuvio Cafe, o pár ulic vedle muzeum beatniků.
Trochu z kopečka je na rohu Kearny Street slavné Cafe Zoetrope. Patří režiséru Francisi Fordu Coppolovi a je to přesně on, který natočil slavného Kmotra. Tato vinárna a restaurace ve stylu římské trattorie stojí za delší povídání a zcela jistě bude tématem jedné z příštích gastroglos.
Francis Ford Coppola psal scénář Kmotra také kousek odtud, v Caffe Trieste, kam jsem též zavítala. Bylo plné místních, starých fotografií a stále obleženého starého jukeboxu. Vonělo kávou a lákalo na zaručeně italské zákusky.
Trochu pozornosti beatnikům
Nepřipravuji se dělat v gastroglose literární přednášku, nepřísluší mi to, ale ta spojitost všeho se vším mě přivedla až sem, abychom se zase vrátili k hledání chutí.
DAGMAR HEŘTOVÁ
Foodblogerka a gastronomická žurnalistka, která pravidelně přispívá do tištěných a internetových periodik především informacemi o surovinách, jejich zpracování až po recepty. Na webu Tastejourney píše o jídle, nových trendech a dělí se o gastronomické postřehy z cest. Střídavě žije v Praze a v Anglii, kde čerpá inspiraci při hledání chutí a při oživování původních receptů v prostředí moderní kuchyně.
Ze skupinky přátel, kteří se potkali na Columbia University v New Yorku, se časem stalo beatnické hnutí, které ovlivnilo celou válečnou americkou literaturu. Na začátku stál Jack Kerouac, Neal Cassady, Herbert Huncke, Georgy Corso a William Burroughs. Jejich působení se přeneslo do San Francisca, kde se rozrostlo o další členy v čele s Lawrencem Ferlinghettim.
Tahle „Beat Generation“ nebyla žádný spolek svatoušků a obrýlených intelektuálů provozující nekonečné nadpozemské debaty. Drogy, drobná kriminalita, potíže se zákonem a alkohol byl běžným průvodcem jejich skvělé literární činnosti.
Z knihkupectví City Lights to bylo pár kroků do baru Vesuvio a tady se provozovaly nekonečné a ničím neomezené večírky a oslavy všeho, co ani slavit nešlo. Taková byla doba a díky ní vznikla řada děl, třeba slavná kniha „Na cestě“ od Jacka Kerouaca.
Baru jsem neunikla
Do baru Vesuvio Cafe jsem zašla za chutěmi. Měla jsem pocit, že tady na počest návštěv Boba Dylana připravují po něm pojmenovaný sendvič. Nebylo tomu tak a kde jsem to četla, si už nepamatuji… asi vlevo dole.
Umění salátu aneb souboj Francouzů a Italů o chutě
Číst článek
Sendvič jsem si nedala proto, že se tady prostě nevaří, na což mě obsluha hned při vstupu upozornila svým „we do not serve food”. Tady se poslouchá super jazz, pije se kvalitní víno, dobrá místní piva a srká káva.
Všechno na San Francisco v příjemných cenových relacích, všechno podávané milou obsluhou a vizuálně doplněné neskutečnou výzdobou od přízemí až po první patro, kde se dá také sedět. Jsme prostě zpátky v padesátých letech minulého století a řada maleb, kreseb, plakátů a hesel je původních a atmosféra neodolatelná.
Ale abych byla spravedlivá s tím „nevařením“: jedno z hesel, které nelze přehlédnout, zní: „How do you get lunch here? You bring your own!“
A tak vše opravuji a doplňuji, že tady se každý může najíst podle svého a pokud mu nechutná, je problém jen a jen na něm. Je doba „sdílení“, že by to byla taková budoucnost ve sdílených restauracích?
‚Na cestě‘
Kerouac napsal knihu v roce 1951, prvního vydání se dočkala o šest let později. Je to vlastně reportáž ze silnice, popsané dojmy z cestování po celé tehdejší Americe. A když člověk cestuje a o cestě podrobně vypráví a popisuje ji, pochopitelně dojde i na gastronomické zážitky. A že jich tam je!
Především se dozvíme, že nejlepší pochoutkou byl pro Jacka tradiční americký jablečný koláč s vanilkovou zmrzlinou. Při jeho popisu se tak trochu nadnáší a jenom ukazuje svou závislost na této sladké pochoutce. Snídaním moc nedal, většinou to byl hrnek kávy, toast a jedno smažené vejce.
Celou cestu konzumuje hory klasických hamburgerů, ve Philadelphii se zase posiluje jídlem z pojízdných rychlých občerstvení. V New Yorku si dopřeje luxusu a pochutná si na krabech. Když je nejhůř, stačí sendvič potřený hořčicí a plátek salámu.
Při toulání od pobřeží k pobřeží sní kvanta špaget, vypije hodně bourbonu, vyprázdní spoustu sáčků s brambůrkami, vychutnává si olivy a sýr, aby na závěr konstatoval, že jih je podobný severu, a také západu, a také východu - a ten zase jihu.
Žijeme v ‚déjà vu‘
Nemáte někdy pocit, že žijeme ve věčném „déjà vu“? Když cestujeme, nejsme na tom gurmánsky podobně jako Jack Kerouac „Na cestě“? Na talířích se nám odvíjejí příběhy a někdy i romány, které jsme už četli, a to je na gastronomii to zázračné.
