Srkejme, mlaskejme, hlasitě polykejme a hlavně... Jezme s otevřenou pusou
Doba je rychlá, překvapivá a někdy ani nestíháme obsáhnout změny, které současný vývoj bez optání diktuje, mnohdy k naší nelibosti. Nedávno jsem se stala součástí polemiky, zda jíst s otevřenou pusou, zda si zasrkat, nebo dokonce zamlaskat. Byla jsem poražena na hlavu, neboť současné sofistikované metody měření, kterým se nevyhnula ani gastronomie, tvrdí, že vše donedávna zapovězené je ku prospěchu věci.
Pokud při jídle necháme otevřenou pusu, víc si pochutnáme. Naše chuťové buňky budou mít větší „rozhled“. Že si při tom nutně občas i mlaskneme? Nic se neděje. Kráčíme vpřed a v cestě nám nebude stát občasné usrknutí, uchrochtnutí a mlaskání. Jde přece o vyšší cíle, jde o naše chutě a ty jsou nade vše.
Ach ti Angličané
Za slušné chování u stolu, bez zvukových efektů všeho druhu, prý historicky může anglický způsob stolování. Dočetla jsem se, že za tento způsob „tichého“ stolování (u jídla se nemluví, nemlaská, nesrká, necinká příbory, nejí se s otevřenou pusou) mohou lidé, kteří se za jídlo stydí.
Tvrzení je dle mého názoru dost nadnesené. Nikdo se nestydí za to, že dýchá, v noci spí, odpočívá, hasí žízeň. Do této kategorie náleží i utišení hladu. Jsou to věci pro nás nezbytné a skutečně se není za co stydět. Ovšem celé tvrzení se nyní scvrklo na zvuky při jídle a za vše může opět Angličan.
První spojení s tenisem už v roce 1509. K Wimbledonu tradičně patří i jahody se šlehačkou
Číst článek
Oxfordský profesor experimentální psychologie Charles Spence ve svém současném výzkumu tvrdí, že u stolu jsme dosud vše dělali špatně. Hraje na nejnižší pudy a odvolává se na vrozené smysly. Prý když budeme jídlo přežvykovat otevřenými ústy, budou naše požitky podstatně plnější a zážitek z jídla na úplně jiném stupni.
Má jednoduché vysvětlení, dovoluji si ho citovat: „Maso, ovoce a zelenina obsahují takzvané těkavé organické sloučeniny. Tyto molekuly vytvářejí aroma a přispívají k chuti pokrmu. Otevřená pusa při žvýkání umožňuje, že se větší množství těchto sloučenin dostane do zadní části nosu, což stimuluje naše čichové buňky a zážitek z jídla je úplně někde jinde.“
Citace pana profesora zní neoddiskutovatelně, ale napadlo mě, že to platí jenom v případě, že už samotné jídlo na talíři je chutné a skvěle připravené. Co když dostaneme příšernou nechutnou „šlichtu“ a budeme jíst s otevřenou pusou? Tím pachuť přece znásobíme!
Nebo máme přežvykovat jako skot jenom při nám chutnajícím jídle a ta nechutná jíst s pusou zavřenou? Co s tím, když každému chutná něco jiného? Mám si po prvním soustě vyhodnotit, jak budu kousat a polykat?
Některá nová tvrzení jsou snad záměrně nedomyšlená. Profesor Spence však nezůstal jenom u doporučení ukazovat spolustolovníkům, jak jídlo převalujeme na jazyku, dokonce máme být hluční!
Zjistil totiž, že máme rádi křupavá jídla. Jablko, brambůrky, tvrdou bagetu, mrkev, kedluben, zmrzlou tresku, knäckebrot a další pochoutky si vychutnáme nejlíp, když se do jmenovaného a dalších jim podobných pochutin s chutí zakousneme, dále je zpracováváme chrupem, vychutnáme si zvuk polknutí, putování jícnem a šplouchnutí do žaludku. To vše zaslechneme jedině při otevřených ústech a jen tehdy mají naše chutě ty správné grády.
Pokud budeme chtít oponovat, je nutné vědět, že Spence vede tým výzkumníků, kteří se zabývají tím, jak sluch, zrak, hmat, chuť a čich ovlivňují naše vnímání jídla. Proti takové partičce asi moc neuspějeme. Jsou to lidé z nedotknutelné akademické půdy, my jsme pouze zbylá většina, která se chce slušně najíst.
Jejich vědecká práce má širší záběr. Zkoumají i fakt, že lepší bude jíst rukama, neboť podle jejich závěrů je nezvratné, že to, co cítíte v ruce, může změnit nebo vyzdvihnout určité aspekty zážitku z degustace. Vrcholem jejich důležitého výzkumu je nutnost olizování prstů.
Většina Čechů netuší, jak správně používat příbor. Vidličku drží jako vařečku při hnětení těsta
Číst článek
Oxfordský gastronomicky revoluční a nenahraditelný tým totiž tvrdí: „Pokud jíme rukama, rozšíříme si požitky třeba o pocit zrnek soli ulpívajících na prstech, když jíme hranolky, nebo na sladký zbytek máslového krému na prstech a dlani po utržení a zakousnutí se do řezu narozeninového dortu.“
Tady se už nedá vůbec nic připomínkovat, neboť naše námitky by mířily na největší svátost, na naše milované děti a oslavu jejich narozenin!
Jsme ztracení, budeme hlasitě chroupat, ukazovat dutinu ústní, mlaskat je dovoleno, cesta rozmělněné potraviny musí být také slyšet a navíc jídlo bychom měli jíst rukama a prsty si vždy řádně olízat! Vzhledem k propojenosti světa musím vzpomenout, že kuchaře v Saudské Arábii pochválíte jedině hlasitým říhnutím.
Děsím se toho, až další tým bude zkoumat putování „jídla“ po zpracování v žaludku a jeho význam pro chutě.
A pár otázek na závěr
Víte, co je misofonie?
Nevadí, dá se s tím žít. Možná jste jedním z těch, kdo jí trpí. Misofonie je totiž snížená zvuková tolerance vůči určitým zvukům bez ohledu na jejich sílu. Takový misofonik by mohl být hlasitými projevy při přijímání potravy znechucen, což při jídle není ku prospěchu. Některé zvuky, jako je například hltání, chroupání, mlaskání a říhání, ho mohou dráždit do takové míry, že se v něm probudí až násilnické sklony.
Problém je v tom, že nevíte, zda někdo s touto citlivostí nesedí vedle vás v restauraci. Pak je také otázkou, zda jste opravdový gurmet a chcete kvůli absolutnímu vychutnání si jídla touto cestou jít.
Ovšem současná moderní společnost je tolerantní, což je pochopitelné a já schvaluji, že jídlo si máte užít. Podobně se postavím i k menšině lidí trpící snížením hlasové tolerance a při jídle budu jíst se zavřenou pusou.
Obecně ale platí, že jsme přece jen vychováni stolovat vzorně a bez zvuků, a to i s ohledem, v jaké restauraci a za jakých okolností se právě nacházíte. Jak se zachováte, je pouze na vás. Já určitě nebudu chroupat, mlaskat, srkat, hlasitě polykat, olizovat si prsty a to navzdory všem nejmodernějším gastronomickým výzkumům a trendům.
Přeji tichou sobotu.
