Dětí s cukrovkou je v Česku třikrát víc než před 20 lety. Pomoci jim může speciální senzor
Proč dítě onemocní cukrovkou prvního typu? Odborníci dosud nemají jasno. Každoročně přitom rostou počty dětí, u kterých tato choroba propukne. Vyplývá to z údajů národního registru diabetu ČENDA. Za posledních dvacet let se počet dětí s diabetem prvního typu víc než ztrojnásobil. Aktuálně jich je v Česku 3800. Radiožurnál zjišťoval, jak pokročila léčba.
Dětská cukrovka má své komplikace. Hladina cukru totiž u dětí kolísá mnohem víc než u dospělých. Pro rodiče je tak mnohdy velmi těžké odhadnout, jakou dávku inzulinu dítěti dát. Pomoci jim má senzor kontinuální monitorace. Měří totiž cukr v krvi neustále.
Senzor všechno změnil
Eliška Lexová má senzor na pravé paži. Je to vystouplý obdélník, dlouhý asi dva centimetry.
Jak se v Česku žije dětem s cukrovkou prvního typu? Pomáhá senzor, který nepřestává měřit hladinu cukru v krvi. Poslechněte si reportáž Radiožurnálu.
„Je mi devět let a půl a doktoři mi na diabetes přišli v 18 měsících,“ vzpomíná Eliška. „O měsíc později mi napíchli senzory a všechno se tím změnilo, protože mí rodiče viděli, kolik mám glykémii. Díky tomu můžu chodit sama na kroužky a do školy a nemusím mít pořád na dosah mámu a tátu.“
Jak se s takovým senzorem žije? Dává o sobě vědět? „Jednou týdne si ho přepíchnu z ruky na ruku. Někdy to docela bolí, třeba když mám ruku takhle zaťatou,“ ukazuje Eliška. „Ale když ji mám uvolněnou, tak to nebolí vůbec.“
Na dívčině zápěstí upoutají pozornost také červené hodinky – nedílná součást senzoru. „Ukazují mi, jakou mám hladinu cukru v krvi,“ popisuje Eliška. „Momentálně mám 12,6, což je celkem dobré, protože před chvílí to ještě letělo nahoru. Teď se to srovnalo, takže je to v pořádku.“
Pochopit princip nemoci
Přestože dívce ještě není ani deset let, v hodnotách se vyzná. Maminka Markéta Lexová vysvětluje, že senzor Elišku naučil vnímat její tělo.
„Vidí, co dělá jaké jídlo, co způsobí jablka, jak se chová, když si dá sušenku nebo když si nepošle dostatek inzulínu, případně naopak moc najednou. Učí se tak zodpovědnosti a pomalu začíná chápat zákonitosti diabetu,“ říká o své dceři. „A právě pochopení principu té nemoci jí dává tu svobodu nakládat se svým životem, jak sama uzná za vhodné.“
Naměřené hodnoty ovšem nevidí jen Eliška, ale i její rodiče. Přes sdílené úložiště je mohou zkontrolovat v mobilu i na počítači a v případě, že čísla překročí stanovenou hranici, spustí se alarm. Díky tomu mohou Eliščin zdravotní stav neustále sledovat, aniž by jí přitom museli být nablízku.
KOLIK TO STOJÍ?
Senzory kontinuální monitorace hradí pojišťovna. U menších dětí platí celou částku, u těch větších tři čtvrtiny ceny.
A jak zdůrazňuje dětská diabetoložka Lenka Petruželková, právě to je velká výhoda senzoru.
"Když si pacient změří hodnoty pouze dvakrát třikrát za den pomocí glukometru, vidí pouze jednu hodnotu. Nicméně senzor se zavádí podkožně a hladinu cukru snímá trvale, jako křivku,“ srovnává lékařka Fakultní nemocnice Motol. „Pacient každých pět minut vidí svoji hodnotu a navíc mu senzor ukazuje trend, jestli hodnota cukru stoupá a má si přidat inzulín, nebo naopak klesá a má si přidat cukr.“
Zkušenost má jen třetina dětí
Vedoucí lékař Diabetologického centra Pediatrické kliniky v Motole Zdeněk Šumník dodává, že přestože senzor má řadu výhod, zkušenosti s ním má jen 35 procent dětských pacientů.
Proč tomu tak je? „O důvodech můžeme samozřejmě spekulovat, protože mezi jednotlivými centry se to může lišit,“ upozorňuje Šumník. „Problém může být na straně pacientů. Pro většinu z nich je vhodný, ale některým jeho používání nevyhovuje nebo mají lokální reakce.“
Roli ovšem může hrát také nezvyk. „Druhým faktorem je ochota či erudice na diabetologických odděleních v jednotlivých ambulancích a centrech. To, zda tuto technologii používat chtějí, nebo nikoli,“ míní Zdeněk Šumník. Proto je podle něj zásadní hlavně osvěta mezi lékaři.
