Jak bojovat s postcovidovou úzkostí? Strachem mozek reaguje na nebezpečí, upozorňují odborníci

Stres, strach, ale také poruchy spánku. I takové potíže způsobila u mnohých lidí pandemie koronaviru. Britští vědci nedávno prokázali na to, že lidé po prodělaném covidu-19 mají větší šanci, že se u nich vyvine deprese, psychóza nebo třeba demence. S rozvolňováním opatření proti šíření koronaviru navíc psychologové zaznamenávají případy takzvané postcovidové úzkosti.

Experiment Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Následky koronaviru (ilustrační foto) | Foto: Fotobanka Pixabay

Nejprve trocha teorie: zatímco strach vyvolává konkrétní podnět a odezní, jakmile necítíme nebezpečí, úzkost obvykle máme z potenciálních hrozeb v budoucnu.

Úzkost tedy zabraňuje, abychom se dostali do situace, kterou mozek vyhodnotil jako nebezpečnou.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý magazín Experiment z 5. června 2021

Senzorem strachu v mozku je takzvaná amygdala. „Má široké spoje s mozkovou kůrou, s částí mozku, která se jmenuje limbický systém a je velmi důležitá pro emoce, a je propojená s hypotalamem. Ten je nadřazeným centrem autonomního systému, který ovlivňuje naše fyzické procesy,“ vysvětluje pro Radiožurnál neurolog Martin Sabela z Fakultní nemocnice v Ostravě.

Právě propojení amygdaly s hypotalamem má mimo jiné za důsledek různé projevy strachu na lidském těle. „Vyplaví se adrenalin a vyplaví se stresové hormony z nadledvin. Rozšíří se nám zornice, zrychlí se nám tep, zvedne se nám tlak a jsme připraveni, abychom nebezpečné situaci čelili.“

V případě patologické úzkosti nervový systém člověka neumí ze zkušenosti správně vyhodnotit, čeho se bát, a čeho ne, takže se celý tento mechanismus spouští ve chvíli, kdy nemá. Tyto paměťové stopy vytváří mimo jiné mozková kůra nebo třeba část mozku zvaná hippocampus.

A co se v mozku děje, když se člověk snaží strachu nebo úzkosti zbavit? Souvisí to s pojmem plasticita mozku. Čím víc určitá centra dráždíme, tím lépe si vštěpují nové informace.

„Podobným způsobem můžeme plasticitu využít. Například díky kognitivně-behaviorální terapii můžeme pacientovi pomocí postupné expozice nepříjemných stimulů ukázat, že nebezpečí nehrozí,“ popisuje Martin Sabela. Podobně je prý možné postupovat i při takzvané postcovidové úzkosti, kdy lidé mají strach z návratu do normálního života.

Matěj Skalický, als Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme