„Je to divný pocit, ale pořád jsem si říkala, že já rehabilituji, ne ten stroj,“ popisuje pro Radiožurnál Ilona Kováčiková pocit, když za ni dýchalo ECMO.

V nemocnici strávila celkem 142 dní. „Bylo to pro mě hodně náročné, bylo to hodně těžké,“ dodává.

Od počátku jejího pobytu v nemocnici s ní začali fyzioterapeuti postupně cvičit. Protože byla v bezvědomí, tak cvičili za ni.

„Pacienti jsou připojeni na umělou plicní ventilaci. My stojíme u pacienta, přikládáme mu ruce na hrudník nebo na břicho, ovlivňujeme dýchání. A poté cvičíme ještě s končetinami,“ vysvětluje postup terapeut Ján Šida.

„Paní jsme později už mohli mobilizovat do sedu s nohama dolů. Její svalová síla se zvyšovala a zlepšovala se i vitální kapacita plic, tak jsme ji mohli zatěžovat a stavět na nohy,“ doplňuje.

Paní Ilona byla trpělivá. Povzbuzovaly ji hlavně myšlenky na její tři děti a přítele, ti za ní na uzavřené pracoviště nemohli. „Pořád ve mě byla trpělivost a pocit nevzdávat se a jít dál. To je všechno.“

Paní Iloně se pořád hůř dýchá a chodí o holi, pořád ale cvičí a cítí se lépe. Už se prý nemůže dočkat, až se zase projede na kole. „Čekám na to, abych se mohla někde projet. A co zvládnu, to zvládnu. Hodně se nezatěžuji, dávám na sebe velký pozor,“ dodává.

Během období covidu bylo ve Fakultní nemocnice v Ostravě napojeno na mimotělní oběh asi 150 lid. Desítky z nich se díky němu dostaly z ohrožení života a staly se opět soběstačnými.

František Kuča Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít