V registru dárců kostní dřeně je téměř 112 tisíc Čechů. Kvůli přísným pravidlům ji daruje jen jedno procento
Naděje na život pro více než dva tisíce lidí s leukémií nebo těžkými poruchami krvetvorby - právě tolika pacientům pomohly najít vhodného dárce za 30 let své existence Český národní registr dárců dřeně a Nadace pro transplantaci kostní dřeně. Ty, kteří zachránili život často úplně cizím lidem, připomíná sobotní Světový den dárců kostní dřeně.
Ingrid Beránkové Ambruzové bylo 29 let, když doma nečekaně zkolabovala. „Začalo to plíživě. V tom byla ta zákeřnost, že v podstatě ty příznaky byly úplně bagatelní - únava, bolest hlavy, bušení v hlavě a potom přišlo zadýchávání. Když jsem se zadýchávala po tom, co jsem vyšla do třetího patra, tak jsem si říkala: to je zvláštní. Hlavně vím, že mojí mamku to zarazilo a říkala, že je to divné, ať si radši dojdu k doktorovi,“ popisuje Ingrid.
Po sérií vyšetření uslyšela od doktorů závažnou diagnózu - akutní lymfoblastická leukémie.
„Pan doktor říkal, že budeme doufat, že to je dětská forma, které se zbavíme šup šup. Ta moje byla ale zrovna jedna z těch ošklivých. Ale říkali od samého začátku, že jinak než transplantací to nevyřešíme. Takže já jsem od úplného samého začátku věděla, že mně může pomoci jenom transplantace,“ říká Ingrid.
Ingrid měla štěstí v neštěstí. Vhodný dárce se pro ni našel už po čtyřech měsících. Od úspěšné transplantace uplynulo několik let. Letos se poprvé setkala se ženou, která jí zachránila život.
„Bylo to naprosto šílené. Já jsem se hrozně těšila. A potom, jak se to blížilo, tak jsem se strašně bála. A najednou, když se ke mně přiblížila, tak v tu chvíli to ze mě všechno spadlo a bylo to naprosto nádherné, protože mi přišlo, že k sobě patříme a že se známe odjakživa,“ dodává Ingrid.
‚Má to smysl.‘ Nadace rozdala v Obecním domě ocenění dárcům kostní dřeně
Číst článek
První transplantaci kostní dřeně od nepříbuzného dárce provedli čeští lékaři v květnu 1993. Dnes je v registru téměř 112 tisíc lidí. Skutečně ale kostní dřeň daruje jen jedno procento z nich, protože kritéria pro shodu mezi dárcem a nemocným jsou přísná. I proto se registr stále snaží oslovovat veřejnost a databázi neustále rozšiřovat.
„Bylo by dobré kdyby alespoň polovina nebo třetina našich pacientů našla dárce v Čechách. Bylo by to levnější a organizačně jednodušší než vozit sem dřeň z ciziny. Pro tento účel by stačilo, aby v České republice bylo aspoň tak 200, 250 tisíc dárců. V podstatě to znamená ještě dalších 100 tisíc dárců nabrat,“ vysvětluje vedoucí lékař Českého národního registru dárců dřeně a primář hematologicko-onkologického oddělení Fakultní nemocnice Plzeň Pavel Jindra.
Češi jako ochotní dárci
Češi podle něj patří mezi ochotné dárce. „Nemůžeme se rovnat Němcům, kde je osm či devět procent populace v registru. V našem případě je to asi jedno a půl procenta populace v registrech zapsaných - v tom našem i v tom pražském. Ale jsme na tom lépe než řada zemí. Určitě nejlépe ze všech postkomunistických zemí,“ říká Jindra.
„Věděla jsem, že až mi bude 18 let, tak chci začít darovat krev. A když už tam člověk jde darovat krev, tak tam všude vidí letáčky, že existuje nějaký registr dárců dřeně, tak jsem se rovnou zapsala i tam,“ popisuje 26letá Zuzana Drázdová.
Nepřehlížejme práva dětí narozených z asistované reprodukce, míní právník Valc
Číst článek
Tři roky poté, co se zapsala do databáze, jí lékaři zavolali jako ideálnímu dárci pro jednoho z pacientů. Podstoupila proto odběr z pánevní kosti.
„Byla jsem hodně zaskočená, protože to člověk prostě nečeká. Ta pravděpodobnost, že když se zapíšete, tak vás pak osloví, je strašně malá. Takže byla jsem zaskočená a byla jsem ráda, protože mi přišlo, že je to něco smysluplného, co bych mohla udělat a jak bych mohla někomu pomoct,“ dodává Zuzana.
Od první nepříbuzné transplantace kostní dřeně v roce 1993 se podařilo najít shodu s pacientem už u téměř 900 českých dárců - z toho zhruba dvě třetiny štěpů pomohly pacientům v Česku a zbytek zamířil do zahraničí - nejdále do Austrálie.