Konec kvůli duševnímu zdraví se děje dlouhodobě, až nyní se to dozvídá veřejnost, říká sportovní psycholog

Americká naděje na olympijské medaile Simone Bilesová se ve středu rozhodla, že nebude obhajovat zlato v gymnastickém víceboji. Odvolala se přitom na své duševní zdraví, které jí je přednější. Znovu tím rozvířila debatu o mentálních problémech, které provází vrcholové sportovce. „Pracovat na své psychice je stále normálnější,“ říká pro server iROZHLAS.cz sportovní psycholog Václav Petráš.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Psychické zdraví je pro Simone Bilesovou víc než další olympijské medaile

Psychické zdraví je pro Simone Bilesovou víc než další olympijské medaile | Foto: Mike Blake | Zdroj: Reuters

O čem vypovídá odstoupení Bilesové?
Úplně neznám tu konkrétní situaci, ale myslím si, že se to týká tlaku, který na ni byl vyvíjen. Byla hlavní tváří americké gymnastické výpravy. Sama měla plány – mluvila o tom, že chce zaútočit na rekordní zisk medailí. Dostala se tedy do spirály tlaku, který působil ze všech možných stran a nakonec v kombinaci s tím, že příprava nebyla úplně optimální. Také jsem zaznamenal, jak tvrdí, že nevěří svému tělu, což o přípravné fázi vypovídá, že nebyla úplně úspěšná.

Gymnastka Bilesová zlato z víceboje neobhájí, jako důvod uvedla obavy o své duševní zdraví

Číst článek

Nakonec všechny tyto faktory vedly k tomu, že se rozhodla podlehnout svým obavám, které má ze zranění a z toho, k čemu by mohl vést výstup v nedobrém koncentračním nastavení a z her odstoupit.

K aktuální situaci se vyjádřil také úspěšný olympionik, někdejší plavecká hvězda Michael Phelps, který uvedl, že mu odstoupení Bilesové „zlomilo srdce“. Dodal však, že ho těší, že se o psychice ve sportu za posledních 18 měsíců začalo více hovořit. Je veřejné vystupování o psychických problémech trend, nebo se jedná o eskalaci problému v rámci olympijských her?
Myslím si, že to jsou konkrétní případy sportovců, kteří se rozhodli být otevřenější. Tomuto tématu se věnuji dlouho a znám i pět nebo šest let staré případy. V tomto musím pochválit i server BBC a jejich sportovní redakci, protože tam za tuto dobu vidím obrovské množství rozhovorů se sportovci, kteří si procházeli těžkým obdobím. Například s fotbalisty, kteří mluví otevřeněji o tom, jak bojovali s úzkostí během své kariéry. Čím více takových případů je, tím snazší je se otevřít i pro ostatní sportovce.

"We're human beings. Nobody is perfect. So yes, it is okay to not be okay."

@Michael Phelps reacts to the news of Simone Biles pulling out of the women's gymnastics team final. #TokyoOlympics

07:02 – 28. 07. 2021

796 3307

Nyní máme dva velké případy Simone Bilesové a Naomi Osakaové. Týká se to ale také golfu, kdy Matthew Wolff před pár měsíci udělal něco velmi podobného – na základě toho, že se necítil dobře psychicky, se rozhodl přerušit svoji kariéru.

Tyhle věci se dějí dlouhodobě, ale teprve teď se to dozvídá veřejnost. Dříve si například při delší absenci nějakého sportovce lidé mysleli, že se jedná o nějaké větší zranění, ale ve skutečnosti je to až teď, kdy se sportovci rozhodli odvážit říct: Ne, je to kvůli té mentální stránce věci. Myslím si, že se více projevuje ochota nazvat věci pravým jménem.

Kauza Larry Nassar

Odstoupení Bilesové světová média označují za pozůstatky éry Larryho Nassara, který sexuálně zneužíval americké gymnastky, což mělo přirozeně vliv na jejich psychické rozpoložení. Bylo sexuální zneužívání amerických gymnastek moment, kdy se začalo mluvit více o mentálním zdraví sportovců?
Asi bych to oddělil. Je třeba říci, že problematika sexuálního obtěžování je i v českém prostředí téma, které se léta řeší. Ví se, že tam takový problém je, ale nedostává se to na veřejnost a v dostatečné míře se to neřeší.

Exlékař gymnastek Nassar dostal za zneužívání svěřenkyň další trest. Přihlásilo se přes 260 obětí

Číst článek

Situace amerických gymnastek byla další viditelná kauza, která pak spustila vlnu ochoty sportovkyň a sportovců o tom více mluvit. To, že se dostávají pod obrovský tlak a nejsou roboti, kteří jsou schopni snášet vypjaté situace do nekonečna, jsou podle mě věci, o kterých víme dokonce desítky let. Řekl bych, že někdy to má až tragické následky toho, k čemu to u sportovců potom vede. Hledají nějaké způsoby, jak se s psychikou vypořádat například prostřednictvím návykových látek. A o tom se ví dlouhodobě. Teď se na to více nahlíží způsobem, který to nepovažuje za standardní situaci vrcholového sportu. Je potřeba po nich stále vyžadovat vrcholové výkony, ale tak, aby je to nedostávalo do extrémních mentálních situací.

Nejsou sexuální obtěžování a psychické problémy spojené misky vah?
Určitě jsou. To, že se sportovci necítí komfortně kvůli nevhodnému chování, bude jistě ovlivňovat jejich mentální nastavení. Z tohoto pohledu to spolu souvisí. Oddělování těchto oblastí jsem myslel tak, že přestože jsou sporty, kde se témata obtěžování tolik neřeší, k určitému tlaku tam stále může docházet. Nicméně se domnívám, že se takové případy postupně budou otevírat více, aby sportovci měli možnost podávat výkon v takovém prostředí nebo třeba oblečení, aby se komfort zvyšoval, nikoliv aby to byl ještě zdroj stresu navíc.

Německé gymnastky na hrách nastoupily v celotělových dresech. Chtěly poukázat na to, že si mohou vzít i méně vyzývavé úbory, které budou zároveň v souladu s pravidly. Tuto otázku zvedly ještě před Tokiem norské plážové handballistky, které si na evropském šampionátu na zápas vzaly upnuté kraťasy místo předepsaných bikin. Dostaly kvůli tomu od Evropské házenkářské asociace pokutu 1500 euro (téměř 40 tisíc korun). Asociace později na reakce, které vyzývaly k odhlédnutí od sexualizace či objektivizace ve sportu, reagovala s tím, že pouze ctí zavedená pravidla. Mění se společenské vnímání tak, aby se nastavení pravidel změnilo? Přizpůsobí se tomu sportovní obec?
Myslím si, že ano. Lepší porozumění tomu, proč jsou tyto změny potřebné, nahrává straně požadujících změn. I široká veřejnost jasně dala najevo postoj, že ty změny nebude možné ignorovat příliš dlouho. Norské sportovkyně tehdy například podpořila i zpěvačka Pink.

I knew there was a double standard for uniforms worn by male and female athletes... but this picture of Norway's beach handball team says a lot. nytimes.com/2021/07/20/spo…

22:31 – 20. 07. 2021

5356 21962

Vnímáte zvyšující se trendy českých atletů, kteří se svěřují se svými psychickými problémy?
Domnívám se, že pracovat na své psychice je stále normálnější. Velký psychický problém je poté v některých případech spíše téma pro klinického psychologa nebo jiné odborníky, než pro toho sportovního. Pokud to jsou sportovci, kteří jsou zvyklí s někým komunikovat a pracovat na stresu nebo úzkostlivými myšlenkami před výkonem, tak ochota říct si o pomoc je mnohem větší. Tam postupně vidím posun, i když je to běh na delší trať.

Mladší generace na tom podle mě bude pracovat více. U těch starších se na to pořád trochu dívají skrz prsty, ale může to být tím, že mají špatnou zkušenost s mentálním koučem. Nemusí to být tedy zcela jejich neochota, ale spíše nekvalitní nabídka ze strany odborníků.

Kritický věk 13 let

Chodí za sportovními psychology atleti, kteří se obtížně vypořádávají s nátlakem na jejich tělo a tím „aby nějak vypadali“? Řeší v rámci toho také nějaké jiné psychické problémy jako například poruchy příjmu potravy?
Bývá to hodně individuální. Poruchy příjmu potravy se samozřejmě některým sportovcům nevyhnou. Vše ale závisí na konkrétním sportu, trenérovi a rodičích. Pokud se dostane do kolektivu, kde mu je neustále připomínáno, že má kila navíc a takhle to nepůjde, tak je velmi snadné, aby se tam vytvořily špatné návyky a negativní smýšlení o sobě samém. To se bavíme o věku kolem 13 let. Takže riziko tam určitě je. Neřekl bych však, že je porucha příjmu potravy téma, které za mnou přijdou sportovci řešit. Většinou se mnou řeší, jak zlepšit své výkony a ustát tlak tak, aby provedly to, co si natrénovaly. Zdroj takového stresu se ukáže až sekundárně v maximalizaci výkonu.

Dokážete vyčíslit, v jakém poměru muži a ženy se bavíme?
Podle mě je to absolutně vyrovnané. Možná trochu vidím rozdíl v tom, že z mužské sportovní kabiny se informace o tom, že se například nějaký sportovec kvůli úzkosti nenastoupil na nějaký závod, nedostane vůbec ven. Kdežto v ženském sportu je to o něco otevřenější. Ale to, že se potýkají s těžkými situacemi, jejichž důsledkem může být nějaká forma psychického vyhoření, platí pro všechny stejně.

Proč téma tedy častěji otevírají ženy?
Já osobně to vnímám kvůli společenskému nastavení, ze kterého vychází, že muži nebrečí. Pokud by muž sportovec řekl: Ano, jsem úplně rozhozený ze sezóny a z tlaku, který na mě působí, je to vnímané jako extrémní slabost. Což je samozřejmě nesmysl a toto stigma bychom měli rozbít. Je třeba začít vnímat, že je u všech normální cítit se špatně. Není to nic, před čím bychom se měli skrývat, ale naopak být otevřenější. Tak se naučíme s tím lépe pracovat.

Anna Urbanová, ere Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme