K tělu se chováme macešsky, jako by už nemělo nastat žádné zítra, varuje fyzioterapeut Kolář
Pohyb je způsob, jakým naše tělo mluví. A to, co říká, bychom neměli brát na lehkou váhu. Alespoň to v rozhovoru s Lucií Výbornou říká vynikající český fyzioterapeut Pavel Kolář. „Vždy, když jdu parkem a pozoruji běžce, přemýšlím, s čím za mnou asi za pár týdnů přijdou,“ popisuje v pořadu Host Lucie Výborné.
Pamatujete si ze školy starou latinskou zásadu „memento mori“, tedy „pamatuj na smrt“? Tak dnešní doba na to jde úplně jinak. Veškeré vědomí vlastní pomíjivosti i stáří vytlačujeme až za samotnou hranici vědomí – a svému tělu pak děláme strašné věci.
„Smrt nám nastavuje hierarchii hodnot. Bez ní jsou hodnoty, které vyznáváme, nesmyslnými. Uvažujeme-li jen v aktuálním stavu, nemůžeme některým věcem zcela porozumět,“ zdůrazňuje Pavel Kolář.
Co to znamená pro naše tělo, je jasné: chováme se k němu skutečně macešsky. Jako by žádné „zítra“ nikdy nemělo přijít.
Genetika, nebo životní styl?
Mimochodem, napadlo vás někdy, do jaké míry za své pohybové schopnosti můžete vy sami, a do jaké míry je za ně zodpovědná genetika? Odborníky to zajímá taky.
A dosud se na správné odpovědi neshodli. „Otázkou třeba je, jestli je to, že se dítě začne otáčet ze zad na bříško, vrozená, nebo naučená věc,“ upozorňuje Pavel Kolář na věčný spor.
On sám vsází na roli genetiky. „Každý z nás má rozdílné kyčelní klouby, jiné předpoklady vnímat pohyb… Určitá míra genetiky je proto důležitá. Stejně důležitá ovšem je i role učení: jak naše předpoklady rozvíjet, nedeprivovat je.“
Jinými slovy: Jaromírem Jágrem se zkrátka musíte narodit. „Otázkou samozřejmě je, kde je hranice genetiky a kde je hranice, kam se můžeme dostat vlastním učením. Jsem ale spíš představitelem názoru, že genetická podmíněnost má velký význam. A ne vždy ji můžeme chováním a způsobem života úplně ovlivnit.“
