Zkratku ADHD mají lidé často spojenou s hyperaktivními dětmi, které se postupem času zklidní. Porucha pozornosti sice začíná v dětství, často ale pokračuje v různých podobách i v dospělosti. Dospěláci s ADHD sice už nepředbíhají ve frontě na oběd nebo neběhají bez rozhlédnutí do silnice, chodí ale pozdě, mají problémy s organizací čehokoli, ztrácí a zapomínají věci a co je nezaujme, odloží.

Tento článek je více než rok starý.

Seriál Radiožurnálu Praha 19:03 24. července 2020 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Třicetičtyřletý Vít Vanžura bral 10 let antidepresiva, která mu moc nepomáhala. Necítil se dobře a snažil se přijít na důvod. Před šesti lety mu dal Národní ústav duševního zdraví odpověď – Vít má ADHD v dospělosti. Pojí se s neklidem, úzkostí, ztrácením věcí, chozením pozdě nebo se špatnou organizovaností čehokoli.  

„Je půl druhé ráno, už bych měl alespoň tři hodny spát, nedaří se mi usnout. Tělo je unavené, hlava ale přemýšlí dál bez přestávky. Večer usínám běžně s knihou – to většinou zabere, dneska toho bylo ale moc,“ Popisuje Vít Vanžura své problémy se spánkem. O diagnóze ADHD ví šest let, kdy ji také tlumí léky. Jako dítě vyrušoval, nudil se a byl nepozorný. Ze školy nosil dvojky z chování.

Špatné soustředění ho doprovází i v dospělosti – třeba ráno před odchodem z bytu: „Stojím v předsíni, protože jsem si opět zapomněl klíče od kanceláře doma na věšáku. Neustále se musím před odchodem do práce kontrolovat. Mám klíče? Mám telefon? Mám peněženku? Jsou okna zavřená? Světla zhasnutá? Počítač je vypnutý? Je to stresující, když se člověk několikrát v týdnu vrací. Dost mě to otravuje a vede to jen k dalším a dalším zpožděním.“

Když Vít nezapomene, věci si do předsíně připraví dopředu tak, aby je nepřehlédl: „Mně se nejvíc osvědčila metoda boty – večer si dám všechno do boty, abych na to nezapomněl.“

Hlídat rychlost a emoce

Vít Vanžura jezdí do práce autem. Když nejde o dlouhou jízdu na dálnici, pozornost mu jde udržet. Kvůli impulzivitě si musí hlídat rychlost a emoce: „Dřív jsem byl i dost agresivní. Například jsem se pral na křižovatce, protože mi někdo nedal přednost nebo tam vjel na poslední chvíli a já ho pak naháněl přes celé město.“

Pro Víta je běžné měnit zaměstnání. Klidně jednou do roka. Teď žije v Německu na ostrově Rujána a řeší opravy námořních lodí: „Teď se právě nacházím v práci. Mojí prací je komunikace s klientem při opravách námořních lodí. Musel jsem teď na chvíli opustit pracoviště, protože příliv informací, které se nahrnuly, můj mozek už odmítl pojmout. Neustále tu zvoní telefon a já se nemůžu soustředit. Často mi pomáhá se odizolovat sluchátky. Občas to sklouzne i do prokrastinace, a to tehdy, když mě téma nebaví nebo nevím, co s ním dál.“

Když ale Víta s diagnózou ADHD něco zaujme, vydrží u toho dlouhé hodiny: „Volného času nazbyt nemám, ale když už, tak mě baví hledat hudbu. U toho se dokáži zaseknout i na několik hodin a nemám ponětí o čase, často kvůli tomu zapomenu na další povinnosti k vyřízení nebo jdu pozdě spát.“

Když Vít nakupuje, musí si věci nechat napsat, aby na něco nezapomněl: „Nadešel čas koupit něco domů, takže teď jsem právě v obchodě. Dostal jsem seznam věcí, co mám koupit. Ale už tu půlhodiny přebíhám sem a tam, protože jsem zahlédl to krásné lesklé balení toaletního papíru a zapomněl, že mám koupit jen chléb a brambory. Ačkoli jdu pro dvě věci, zpravidla odnáším věcí 10, ale ne ty, které potřebuji. Alespoň, že mi ty seznamy trochu pomáhají.“

Hledání klíčů

Hororem pak označuje fronty v obchodech. Návrat domů taky někdy doprovází i návštěva zámečníka: „Hledání klíčů od bytu nebo od auta patří k mému dennímu chlebu. Jednou jsou zapadlé v autě mezi sedačkami, podruhé je zapomenu v zámku nebo jako naposled jsem je dal manželce do kufru, abych je neztratil. Pak jsem na to zapomněl. Nakonec musel přijet zámečník a dveře nám otevřít, abychom je pak našli v kufru.“

‚Vyšší riziko zranění.‘ Děti s autismem či hyperaktivitou získávají úrazová pojištění hůře

Číst článek

Vít Vanžura bral deset let antidepresiva, která mu moc nepomáhala. Pak mu v 28 letech lékaři odhalili ADHD a nasadili úplně jinou léčbu, která příznaky tlumí. Zjištění téhle diagnózy byl pro Víta v životě zlom.

I kvůli tomu, že řada lidí pacienty s poruchou pozornosti nechápe a odsuzuje, založil na Facebooku skupinu s názvem ADHD v dospělosti. Za podporu děkuje i své ženě: „Jsem své manželce velmi vděčný za to, že se mnou má svatou trpělivost a za ty roky plné chaosu, emocí a spontánností se se mnou ještě nerozvedla.“

Veronika Hlaváčová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít