Psychiatrický systém se 30 let významněji nerozvíjí, zdůrazňuje psychiatr Hollý. Co je potřeba změnit?
V roce 1996 přišel ze Slovenska do České republiky psychiatr Martin Hollý. V roce 2008 se stal ředitelem Psychiatrické nemocnice Bohnice, dříve pojmenované jako léčebna. „Bylo důležité říct, že jsme nemocniční, že skutečně děláme akutní medicínu, ale obával jsem se, že to bude změna povrchu a nepůjdeme hlouběji. Dařilo se to ale posouvat dál,“ hodnotí lékař pro Radiožurnál. Jak vypadala bohnická nemocnice, když do ní Hollý před 26 lety nastoupil?
Jsem ráda, že jste zmínil hned v úvodu našeho rozhovoru, že když jste přišel, byl jste ekonomickým migrantem. V roce 1996 jste přišel jako sekundář do této nemocnice. Chodil jste na cizineckou policii?
Ano. (směje se)
Život je snůška zkušeností, každá má svůj smysl, zamýšlí se psychiatr Martin Hollý. Poslechněte si rozhovor
Jak jste se jako psychiatr cítil?
Byla to zajímavá zkušenost, která podporuje moji empatii k lidem, kteří jsou v obtížné situaci. Já jsem nebyl v obtížné situaci, bylo to rozhodnutí. Měl jsem na Slovensku práci, která byla dobrá, vnímal jsem to jako příležitost. V 96. roce byla hranice mezi Českem a Slovenskem vnímána jako normální hranice.
Byli jsme prohlížení, byl jsem tady jako regulérní cizinec. Ve čtyři ráno se šlo na cizineckou policii, aby se tam od pěti stálo ve frontě a v půl čtvrté odpoledne jsem zjistil, že jsem se nedostal na řadu na prodloužení pobytu.
Život vnímám tak, že je to snůška zkušeností a každá má svůj smysl. Bylo tam trochu stresu, ale bylo to zajímavé.
Dvacet šest let jste pracoval v psychiatrické nemocnici v Bohnicích. Jak vypadala bohnická léčebna, když jste sem poprvé přišel v roce 1996?
Pro mě to byl úplně neznámý svět. Dva roky jsem pracoval na Slovensku na nemocničním oddělení u primáře Hašta, který byl velmi progresivní v organizaci péče. Měli jsme v té době stacionář, mluvili jsme s ambulancemi, byl to živý regionální organismus.
Když si řekneme, že máme hotovo, tak jsme mrtví muži, říká psychiatr o reformě péče duševního zdraví
Číst článek
Tady jsem viděl vlastně město ve městě, kde převládal institucionální pohled. V praxi se ukazuje na příkladě, že my potřebujeme volné lůžko, tak vás v 11 večer probudíme, že vás potřebujeme přeložit na jiné oddělení... Potřeby systému převládají nad vlídností a potřebami pacienta.
Profesně to byl strašný posun, protože tolik pacientů během jedné služby jsem v Trenčíně neviděl za měsíc. Na druhé straně jsem vnímal, že systém není k lidem vlídný.
Byla tu dobrá parta mladých lidí, byly svépomocné vzdělávací skupiny, dobře se tu žilo, na druhou stranu bylo jasné, že ten systém potřebuje vývoj a změnu.
Od roku 2012 jste byl členem týmu, co pracoval na reformě psychiatrického systému. Psychiatrů je málo, psychologů je taky málo, a přesto jsem zjistila, že třeba na filozofické fakultě i jiných pracovištích je velmi omezený počet lidí, kteří mohou nastoupit a začít studovat. Kde ještě to drhne?
Nemáme rychlá řešení. Sklízíme desítky let trvající zanedbanost péče o tuto oblast. Už nemůžeme jenom říkat, že to souviselo s komunistickou stigmatizací. Už 30 let se systém významněji nerozvíjí.
Psychiatrické poruchy způsobují asi patnáct procent společenských nákladů souvisejících s medicínou. A do péče se dávají jen čtyři procenta. Je to strašný nepoměr. Další věcí je poměr personálu vůči pacientům. Nám se to podařilo během posledních let dostat jedna k jedné nebo s mírnou převahou zaměstnanců.
Díky síti center duševního zdraví ubude až 70 procent psychiatrických hospitalizací, tvrdí odborník
Číst článek
Norský zákon o duševním zdraví mluví o tom, že na psychiatriích mají být zaměstnáni tři zdravotníci na jednoho pacienta. V západní Evropě je běžný poměr 1,5 až dva.
Lidi nenafoukneme hned. Musíme začít tím, že zvýšíme atraktivitu, k tomu patří prostředí. Je důležité, že se reformnímu týmu podařilo zprostředkovat program evropských dotací, postavilo se sedm klinik, vznikají další zařízení.
To je jeden z předpokladů, že lidé vůbec začnou přemýšlet nad tím, že by šli dělat s duševně nemocnými. Pracovat ve staré, nehezké budově není pro mladého člověka lákavé.
Kteří pacienti se nejčastěji dostanou do pavilonu urgentním příjmu? Proč se Martin Hollý rozhodl opustit pozici ředitele bohnické Psychiatrické nemocnice? A v čem je psychiatrická nemocnice v Berouně unikátní? Poslechněte si celý rozhovor.
