Obývák místo nemocničního lůžka, konverzace místo kurtování: i tak může vypadat péče o lidi s duševní nemocí. Třicet center duševního zdraví napříč republikou ukazuje, jak vypadá zreformovaná psychiatrie v Česku. Ta se může dít v prostředí domova, kavárny anebo třeba u zubaře.

Tento článek je více než rok starý.

Praha/Brno 5:00 11. října 2022 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Se všemi, kdo tu pracují, se ráno sejdeme tady na těch gaučích a předáváme si informace o klientech,“ říká Květoslava Vrbová, vedoucí Centra duševního zdraví v Brně, a otevírá dveře do místnosti s několika pohovkami, konferenčním stolkem a knihovnou.

Prostor, výrazně odlišný od prostředí psychiatrických léčeben, je ukázkou toho, jak by měla vypadat péče o duševně nemocné v budoucnu.

V nemocnici by ti stejní lidé s duševní nemocí dostali nálepku „pacienti“. Vrbová vysvětluje, že v centru preferují termín „klienti“. „Považujeme se za službu, která má spíše klienty. Pacient zní tak, že ten člověk je závislý na zdravotníkovi, ale my s těmi klienty máme rovnocenný vztah,“ vysvětluje Vrbová.

Práce mimo instituce

Vztah spočívá i v tom, že pracovníci centra se s pacienty schází nejen přímo v centru duševního zdraví, ale třeba také u nich doma nebo v kavárně. O klienty se starají multidisciplinární týmy. Skládají se z pěti psychiatrických sester, psychiatra, psychologa a peer pracovníka.

„To je člověk, který si prošel zkušeností s duševním onemocněním a je teď ve stabilizovaném stavu, a s těmi klienty mluví. Říká jim své zkušenosti, dává jim naději,“ přibližuje Vrbová.

Součástí týmu jsou i sociální pracovníci. V Brně jich mají pět a podle Vrbové většinou dělají práci takzvaného case managera. „To znamená člověka, která o tom klientovi všechno ví a koordinuje péči kolem něho,“ objasňuje Vrbová.

Takzvaného case managera má i centrum duševního zdraví v Praze v Podskalí. Jedním z nich je sociální pracovnice Žaneta Martínková.

Před chvíli se vrátila z terénu poté, co se s jednou klientkou byla projít v parku. Další klient na ni čeká ve vile se zahradou, kde podskalské centrum sídlí.

Pocit bezpečí

Nedaleko přejíždějí vlaky vyšehradský železniční most, v okolí jsou kavárny, školy. Centra duševního zdraví se snaží, aby klienti mohli i s duševním onemocněním žít ve svém vlastním prostředí. To se už nějakou dobu daří i Adamovi, kterému poslední tři roky v centru pomáhá právě Žaneta Martínková.

„Přemýšlím nad tím, co bylo vlastně nejdůležitější, na čem jsme pracovali nejurputněji. A s vámi se to týkalo hlavně bydlení,“ mluví klidným hlasem Martínková a dívá se přitom na klienta Adama, který s hrnkem čaje sedí v křesle naproti ní. Když spolu před třemi lety začali spolupracovat, tak Adam už nějakou dobu bydlel v azylovém domě. „A u nás to bylo hlavně o tom vybojovat pro vás sociální byt, což se povedlo.“

Martínková klientovi připomíná, že čekání na přidělení sociálního bytu bylo velmi dlouhé. „Scházeli jsme se spolu, abychom společně zavolali na úřady a zjišťovali, kde to vázne,“ popisuje a znovu se obrací na Adama: „A zároveň abyste si vy vždycky vzpomněl na to, že se můžete ozvat své psychiatričce. A to děláte. S ní máte, myslím, velmi dobrý vztah.“

Kurtování v psychiatrii je vyvažování dvojího zla: fyzického omezení a rizika, že si člověk ublíží

Číst článek

Adam odpovídá, že mu jde především o pocit bezpečí. „Tam jde o to, abyste měla klid. A když máte svůj vlastní byt, víte, že jste tam v bezpečí. Nebojíte se klidně usnout a je to super,“ vypráví.

Spolupráce odborníků

V centru v Podskalí pracují tři psychiatři. Centrum spolupracuje ale i s dalšími, jako třeba s Adamovou psychiatričkou. Klienti centra tak často dál pokračují v běžné léčbě a berou léky.

Ty jsou podle psychiatričky Květoslavy Vrbové z brněnského centra sice důležité, ale stejně významná je i sociální podpora. „Jedna vědecká studie popisuje, že sedmdesát procent pacientů buďto částečně, nebo úplně vynechává léky. Tedy je potřeba je motivovat, mluvit s nimi a porozumět jim,“ říká Vrbová.

„Vydržet ten tlak, že třeba nemám střechu nad hlavou, je nápor a souvisí s duševním zdravím,“ vysvětluje Martínková z Podskalí. Pro Adama nebyl úplně jednoduchý ani přechod z azylového domu do vlastního bydlení.

Než si to sedlo, trvalo to přes rok, vzpomíná Adam. „Srovnat si to v hlavě, nastavit si priority a za těmi jít,“ popisuje nakonec svou taktiku, jak se se změnou vyrovnal. „Když už jsem byl na dně a myslel si, že už to nepůjde, a už jsem měl různé myšlenky, tak nakonec to vždycky jde. Dá se z toho dostat. A samozřejmě se Žanetinou pomocí.“

„Jsme tady, abychom snížili ten tlak toho, jak je ta situace těžká a náročná. Jsme parťákem, aby se to dalo zvládnout,“ shrnuje situaci Martínková. S Adamem neřešila jen chození po úřadech. „Taky jsme tu měli mnoho setkání, kdy jsme trávili čas nad tím, jak se máte, jak se vám daří.“

Martínková navíc společně s pracovní konzultantkou podskalského Centra duševního zdraví mimo jiné Adama podporují, aby si udržel stálé zaměstnání. Pomáhají mu i s běžnými věcmi, které ale pro lidi s duševním onemocněním můžou být hůř zvládnutelné.

„Od nezvládnutí vyplnit nějaký formulář, udělat si finanční plán…“ vypočítává Adam. „Docházím tady přímo do centra. Nebo Žaneta, když je mi opravdu nejhůř a nejsem schopen nic udělat a mají o mne starost, tak přijde za mnou.“

Jiné klienty doprovází zdravotní sestry i k lékařům, popisuje Žaneta: „Sedí s nimi třeba u zubařského křesla.“

Mimo zdi nemocnice

Právě sociální podpora podle lékařky Květoslavy Vrbové z brněnského centra pomáhá získat klientovi k pracovníkům centra důvěru a pak začít víc mluvit duševních obtížích: „Ideální je, když ten klient je schopný zmapovat si, co jsou jeho varovné příznaky, kdy ta nemoc začíná a co má potom dělat. V tom plánu je, co by měl udělat, aby se nerozvinula ataka, aby nemusel do nemocnice.“ Pokud se klient do krize dostane, snaží se tým centra udržovat s ním každodenní kontakt.

Pokud už klient do psychiatrické nemocnice nezbytně musí, tým z centra se s ním snaží zůstat v kontaktu a po propuštění jej dál provází, vysvětluje Vrbová. Jako psychiatrička má zkušenosti i s prací v psychiatrických léčebnách.

„Z nemocnice jsem odcházela, protože tam byla obrovská rutina a opravdu velká zátěž na lékaře, kterých není dost, a ta práce mi připadala vyčerpávající. Když jsem zjistila, že tady někoho potřebují, tak jsem sem šla s velkou radostí,“ vypráví.

Adam má s institucionalizovanou léčbou psychických obtíží zkušenosti ze strany pacienta. „To bylo ještě, než jsem začal tady spolupracovat s centrem,“ vzpomíná. Na dobu, kdy byl hospitalizovaný, nerad vzpomíná.

Sociální pracovnice Martínková zároveň podotýká, že někteří klienti hospitalizaci hodnotí jako to, co jim nakonec v dané chvíli pomohlo. „Předem si děláme plán i do té nemocnice. Pomůžeme jim třeba se domluvit na věcech, které máme v rukách, a dál je v nemocnici navštěvujeme. Jsou tak na tu situaci připravení a ví, že v té nemocnici nebudou sami,“ uvádí.

Při pravidelných návštěvách v nemocnicích navazují pracovníci centra spolupráci i s pacienty, kteří zatím mezi klienty centra nepatří. A do péče se lidé dostávají i dalšími cestami. „Dostaneme třeba zprávu, že by někdo potřeboval – nebo si jeho okolí myslí, že by potřeboval – nějakou podporu centra,“ popisuje Martínková. Lidé se na centrum obrací třeba i přes kontaktní telefon, své lékaře nebo rovnou prostě v Podskalí zazvoní.

Nejistá budoucnost

Centra duševního zdraví za rok a půl pilotního provozu podle ministerstva zdravotnictví pomohla devíti tisícům lidí se závažným duševním onemocněním. Zatím v Česku funguje zhruba 30 center duševního zdraví. Dalších devět týmů podporují speciálně děti, seniory nebo závislé. Do roku 2030 by mělo podle plánu reformy péče o duševní zdraví vzniknout zhruba dalších 70 center.

Letos a příští rok podle odhadů ministerstva zdravotnictví otevřou jen dvě až tři nová centra. To už ale bez přímé podpory ministerstva zdravotnictví, jak říká mluvčí resortu Ondřej Jakob. Zdravotní péče je už hrazená z veřejného zdravotního pojištění přes zdravotní pojišťovny. „Jsou definovány a nastaveny specifické léčebné úkony, které pojišťovny hradí,“ popisuje Jakob.
 
Financování sociální části péče v centrech má mít na starosti resort práce a sociálních věcí. Na navazující služby pro osoby s duševním onemocněním včetně Center duševního zdraví má jít příští rok minimálně 600 milionů korun. V následujících třech letech celkem skoro dvě miliardy korun.

„Mně se zdá, že pro klienta můžeme udělat mnohem víc,“ hodnotí Vrbová z Centra duševního zdraví a vysvětluje: „Ty léčebny nemají až tolik možností ho podporovat v životě v komunitě. A my tu možnost máme. Jednak za ním chodíme, můžeme zajít za ním do bytu nebo se scházet ve městě. Vidíme skutečně, jak funguje. Tady je to opravdu partnerský vztah.“

„Kdo o sobě ví nejvíc, je klient. Dáváme možnosti, probíráme jednotlivé cesty, které jsou před námi, a vždycky to je na tom člověku, jak se rozhodne,“ vysvětluje sociální pracovnice Žaneta Martínková z centra v pražském Podskalí.

Právě svobodu a zároveň podporu si chválí i Adam: „Když už jsem to všechno vzdával, tak tady byla Žaneta, co mi držela hlavu nad vodou.“

Anna Košlerová, Jana Karasová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít