‚Miminko bylo v mém těle, ale nežilo.‘ Samovolným potratem končí zhruba každé páté těhotenství v Česku
Šok, sebeobviňování, smutek. Takové a další pocity zažívají ženy po samovolném potratu. Končí jím přibližně každé páté těhotenství v Česku, a to nejčastěji v prvním trimestru. Podle údajů Ústavu zdravotnických informací a statistiky každoročně zažije zamlklý potrat asi 14 tisíc žen. Některé se s tím vyrovnají samy, jiné ale potřebují pomoc psychologa.
„Tím, že to bylo moje třetí těhotenství, tak bříško už jsem měla opravdu veliké, a samotné miminko už bylo také dost veliké,“ popisuje pro Radiožurnál Tereza, která zažila samovolný potrat ve 13. týdnu těhotenství. Informace od lékaře ji šokovala. Do té doby nic nenaznačovalo, že by mohlo být něco špatně.
Samovolným potratem skončí zhruba každé páté těhotenství v Česku. Téma pro Zuzanu Machálkovou
„Když jsem vyšla z ordinace, tak jsem měla pocit, který se podobá tomu, když vám někdo podkopne nohy. Nejradši bych řvala na všechny strany a křičela. Když jsem vyšla z ordinace a šla jsem do auta, tak jsem celou dobu nahlas brečela. Potřebovala jsem to ze sebe dostat ven. Pro mě byl nejhůř zvladatelný pocit ten, že miminko je pořád v mém těle, ale nežije a nebije mu srdíčko.“
Podle gynekologa, porodníka a senátora za ODS Ondřeje Šimetky z Fakultní nemocnice v Ostravě lékaři ve většině případů nevědí, proč k samovolnému potratu došlo.
„Ve většině případů po příčině ani nepátráme. Podrobnější vyšetření provádíme až tehdy, pokud dojde k zamlklému potratu třikrát za sebou. Někdy výjimečně taková vyšetření provádíme i dříve - například u žen, u kterých víme, že jsou nějaké genetické vady, nebo jsou to ženy starší, které se snaží otěhotnět,“ vysvětluje.
Pocit viny či závist
Ještě předtím by se ale měly ženy s potratem psychicky vyrovnat a nesnažit se své pocity skrývat, radí psycholožka Jana Kučerová. V této situaci můžou prožívat celou řadu emocí.
„Veliký smutek, někdy pocit viny - kdybych byla bývala udělala něco jinak. Někdy je to – ženy se za to často stydí, ale myslím, že bez toho to těžko půjde – závist. Že jiným se to daří tak snadno a mně ne. S tím je často spojený vztek. Někdy přijde stav, že žena nemá žádné pocity, jindy to naopak bývá velmi intenzivní a nepříjemné,“ přibližuje Kučerová.
Nový Zéland zavádí placené volno pro ženy a páry, které se musí vyrovnat se samovolným potratem
Číst článek
Třeba Tereza se o svůj příběh podělila na sociálních sítích. Se stejnou zkušeností se jí ozvaly stovky žen. „Nejvíc mi pomohlo to, že jsem to sdílela. Byl to pro mě pocit, že nejsem sama. A tento pocit jsem chtěla předat i dál, že v tom maminky nejsou samy a je nás opravdu velká spousta žen, kterým se tohle přihodilo.“
S tím, jak se chovat k ženě, která samovolně potratila, si často nedokáže poradit ani její okolí - včetně těch nejbližších, upozorňuje psycholožka Jana Kučerová.
„Řekla bych, že tu největší chybu, kterou ti blízcí dělají, je, že se to snaží nějak zlehčit. Že říkají: ‚Příště to vyjde, Vlastně to ani nebylo miminko nebo tak už se seber‘. To je něco, co ty ženy hodně zraňuje, a mají pocit, že to okolí nechápe. Vždycky se jí můžu zeptat: ‚Chceš si o tom povídat, nebo radši ne, radši si budeme povídat o něčem jiném, chceš radši rozptýlení?‘“
Ženy, které prodělaly potrat, a potřebují psychologickou podporu, se můžou obrátit třeba na bezplatnou Linku pomoci - 800 108 000 nebo poradna@linkapomoci.cz. Psychologa by měla mít k dispozici i většina nemocnic.
