Senioři nejsou ignoranti. Dělají se ale opatření v jejich prospěch, o která nestojí, říká psycholog Klimeš

Na pandemii reaguje každý jinak, život se změnil prakticky všem. Psycholog Jeroným Klimeš tvrdí, že se lidi rozdělili na dvě sorty. „Poměrně velká skupina lidí, bude se to blížit už k polovině, možná i víc, je vyloženě naštvaná. Proto, že nefunguje ekonomika nebo školy,“ říká. Do druhé skupiny Klimeš řadí lidi, kteří se bojí a vytratili se z veřejného života.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Jeroným Klimeš, psycholog | Foto: Věra Luptáková | Zdroj: Český rozhlas Plus

„Mají nějaké strachy a obavy o svůj život. Je v tom nesourodá skupina poruch od sociální fobie, přes hypochondry a poruchy osobnosti,“ vypočítává. Jako příklad uvádí nemocné s obsedantně kompulzivní poruchou, kteří si ještě před covidem neustále umývali ruce a teď si je myjí o to víc.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celé Hovory Evy Hůlkové

„Oni se úplně stáhli z veřejného života, prakticky je nevidíme, přestali existovat. Jsou ukrytí ve svých bytech a domech, a než zas vyjdou ven, bude to trvat hodně dlouho.“

A pak je tady strach o své blízké, nemocné nebo o seniory. Sami žijí ve stínu reálné smrti, často už dlouho. „I na tu smrt si člověk zvykne. Říkali to ti, co prošli koncentračním táborem, že tam všude je. Ale je to blbý pocit, sám to zažívám, protože jsem rakovinu měl taky,“ přiznává Klimeš.

Reaktivní hypochondrie

„Každý podzim od roku 2005 mám na prsou tlak a pořád tak nějak chrchlám. Ať je koronavirus, nebo není. A když se mi vrací toto divné pocení, divné stavy, tak si říkám: ‚Ajajaj, už se mi to zas vrací. Zase půjdu na chemoterapii.‘ A tato hypochondrie po onkologickém onemocnění zůstává trvale.“

Konvalinka: Premiér se kvůli chybějící slezině musí na očkování zeptat lékaře? Odborně je to nesmysl

Číst článek

Podle něj jde o reaktivní hypochondrii, kterou by člověk neměl, kdyby si léčbu nebo třeba znásilnění nezažil, ale takto se mu pořád vrací. Jde o prolomení osobní obrany.

O smrti nebo umírání nebylo v naší společnosti zvykem hovořit. Jakoby neexistovala, teď je ale všudypřítomná. „Lidé se velice liší v tom, jak přistupují ke smrti – jsou ti, co se jí vážně bojí, a další, kteří ji popřou, vytlačí, dostanou z hlavy.“ 

Psycholog připomíná, že umírající se nejen v dnešní době často rozhodují, jestli chtějí odejít doma, nebo v nemocnici. Sám nedávno řešil otřesnou zkušenost své známé, které za jarní koronavirové krize umírala maminka:

„Když umřela, tak ji v té době dcera dva měsíce neviděla. Proč? Aby nechytla koronavirus a nezemřela o týden dřív?“

„Tady se ve prospěch starých lidí dělají opatření, o která ale oni často vůbec nestojí. Sami se přece mohou rozhodnout, jestli chtějí umřít dnes. Anebo za čtvrt roku, ale sami a zavření,“ tvrdí Klimeš. 

Rozhodnutí by ale mělo být jen na nich samotných: „Oni sami říkají, že raději umřou doma se svými dětmi a vnoučaty. A ne že budou někde čekat jen proto, aby žili o půl roku déle. Senioři většinou nejsou totální ignoranti.“

Jedinou výjimkou je ale podle Klimeše závažná demence. „Ale jinak bychom je měli nechat, jestli chtějí být s vnoučaty a riskovat třeba i smrt, nebo být osamoceni. Přitom my, synové a dcery, máme pořád tendenci dělat tato rozhodnutí za ně. Ale myslím, že jsou už dost velcí a taky pořád svéprávní, aby se dokázali rozhodnout.“ 

Eva Hůlková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme