'Odvážný, ale marný pokus.' Přečtěte si, jak američtí diplomaté hodnotili Chartu 77
UVNITŘ DOKUMENT. O Chartu 77, od jejíhož vzniku uplynulo v těchto dnech 40 let, se živě zajímaly mnohé země, mezi jinými i Spojené státy. Odtajněná diplomatická korespondence ukazuje, jak americká ambasáda tehdy vnímala snahu chartistů, odkud získávala informace o dění i to, jak se postupně měnil názor Američanů na dokument.
Telegramy, které na svých stránkách zveřejnily americké národní archivy, odkrývají dramatický osud Charty od jejího zveřejnění a zatýkání signatářů, přes přesvědčení amerických diplomatů, že čeští disidenti jsou vůči vládnoucímu režimu bezmocní, až po to, jak se disidentům po třech týdnech odporu podařilo zahraniční diplomaty přesvědčit o svém odhodlání.
Poprvé se o osud chartistů zajímal 7. ledna 1977 americký konzulát v Mnichově.
Před čtyřiceti lety vystrašil komunisty jeden list papíru. Vznikla Charta 77
Číst článek
Velvyslanectví v Praze odpovědělo obratem krátkou zprávou jak konzulátu v Mnichově, tak velvyslanectví v Bonnu a americkému ministerstvu zahraničí. Z něj je zjevné, že v prvních dnech toho Američané o Chartě mnoho nevěděli.
Více informací dokázalo velvyslanectví shromáždit až o čtyři dny později. Jimi už obeslala mnohem více adresátů – od svého ministerstva zahraničí přes americkou misi při NATO až po deset dalších velvyslanectví napříč Evropou.
V následující části telegramu je popsána snaha osobností Charty doručit dokument úřadům a jejich následné zatčení. Zpráva zmiňuje techniku opakovaného zatýkání, při které policie nepotřebuje soudní příkaz, jenž by je umožnil zadržet na déle než dva dny. Překvapivým zdrojem informací se pro ambasádu stal novinář deníku New York Times.
Karel Hvížďala: Charta 77 - první trhlina v normalizaci
Číst článek
Aby američtí diplomaté dokázali předpovídat možné dopady Charty, nechali si - společně s kolegy ze Západního Německa - zpracovat průzkum mezi místními. Ten ukázal, že česká populace nemá o Chartu velký zájem a považuje ji spíš za hru intelektuálů než cokoliv jiného.
Diplomaté v Německu si sice mysleli, že by se kolem Charty mohly shromáždit opoziční síly, podle ambasády v Praze by ale skutečným nebezpečím pro režim bylo zejména spojení tisíců bývalých členů komunistické strany. Nejspíš i kvůli tomu velvyslanectví v komentáři přiloženému ke zprávě Chartu označilo za "marný pokus".
O dalším vývoji zpravila ambasáda v Praze ministerstvo a kolegy z dalších velvyslanectví o týden později, 18. ledna. Píše o zatčení čtyř disidentů, o němž se dočetla ve zprávě ČTK. Pozastavuje se nejen nad tím, že zpráva vůbec nezmiňuje Chartu, ale i nad tím, že se mluví jen o velice generálním obvinění z porušení kapitoly 1 speciální sekce trestního zákoníku. Z toho ambasáda usuzuje, že zatčení mohlo být uspíšeno.
Ambasáda věnuje pozornost tomu, že režim proti disidentům vystupuje anonymně – za pomocí nejrůznějších hlasů médií, spřízněných intelektuálů či sportovců –, což podle ní má demonstrovat, že proti opozici se staví celý systém, nejenom jeho vedení. I v této zprávě velvyslanectví zmiňuje marnost boje disidentů, tentokrát jim ale přiznává možný malý úspěch.
O den později zaslala pražská ambasáda svým kolegům ve dvanácti evropských metropolích, ministerstvu zahraničí a americké misi při NATO svůj vlastní anglický předklad textu Charty. V dalším telegramu z 20. ledna ambasáda zaslala shrnutí dvou dokumentů od disidentů. V něm najdeme například informaci o tom, že z bytu Václava Havla při prohlídce vyšetřovatelé odnesli oficiální publikace americké ambasády. Samotná ambasáda přidává komentář, že Havel byl jedním z adresátů, jimž velvyslanectví posílalo české publikace Informačního servisu Spojených států.
27. ledna se směr korespondence změnil a pražské velvyslanectví dostalo od amerického ministerstva zahraničí přeposlaný kompletní text deníku New York Times, v němž ministerstvo kritizuje československou vládu za porušování Helsinských dohod.
Týž den ambasáda posílá zpět přehled aktuálního vývoje kolem Charty. V něm informuje o tom, že disidenti - navzdory rostoucím útokům - neustupují a počet podpisů pod dokumentem překročil čtyři stovky. Dodává zároveň, že se stupňují útoky na zahraniční novináře, kteří o událostech informují a korespondent agentury Reuters Pierre Requette například našel své auto s vypuštěnými pneumatikami. Velvyslanectví píše, že se doslechlo o tom, že Charta koluje v církevních kruzích. Nedokáže ale informaci potvrdit.
Poslední zprávu z ledna odeslala ambasáda 28. a její předmět zní „Československý režim vs. disidenti Charty 77 – vyhrává někdo?“. Po třech týdnech v ní už diplomaté nemluví o Chartě jako marné snaze, ale jako o nejdelší a nejvážnější konfrontaci mezi režimem a opozici od roku 1968.
Američtí diplomaté se podivují i nad tím, jak nezvykle velkou pozornost domácí média Chartě věnovala. „Režim dal Chartě 77 více publicity a vytvořil více domácího zájmu o ni, než by její autoři sami kdy dokázali,“ píše se v telegramu. Evidentní je na konci měsíce změna v tom, jak americká ambasáda na chartisty nahlížela.
Diplomaté si s velkým zájmem všímají to, že moskevská Pravda ve svém článku o Chartě citovala předsedu Federálního shromáždění Aloise Indru, ne však prezidenta ČSSR Gustava Husáka. Klade si proto otázku, zda šlo o náhodu, nebo náznak, že Husák situaci nezvládá.
Tím lednová korespondence končí, zdaleka ale nejde o poslední zprávu o Chartě. Tématu se američtí diplomaté věnovali až do podzimu 1977.
