'Viníci si zaslouží doživotí.' Metanol jí vzal dva blízké, z rozsudku je zoufalá

ROZHOVOR. Krajský soud ve Zlíně vynesl ve čtvrtek další rozsudek v takzvané ostravské větvi metanolové kauzy. Případ z roku 2012 mu vrátil olomoucký vrchní soud. Většina odsouzených dostala tresty v rozmezí od 5,5 do 8,5 roku vězení. Některé jsou o několik měsíců nižší, než ty původní. Obvinění vinu popírají. Pozůstalí po obětech považují tresty nízké. „Doufám, že to nebylo poslední rozhodnutí soudců. Zaslouží si doživotí,“ svěřila Českému rozhlasu Renata Fučelová, dcera jedné z prvních obětí.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Renata Fučelová | Foto: ČT24

Jaký pocit ve vás teď převládá?

Abych řekla pravdu, čekala jsem vyšší trest a dost mě to překvapilo. Jsem z toho úplně zoufalá a nedokážu se s tím smířit.

Pojďme připomenout záležitost, která ve vaší rodině nikdy nebude zapomenuta. Jak se to tehdy všechno vyvíjelo?

Dost špatně. Pořádně jsme ani nevěděli, co se děje, když manžel přišel domů za tatínkem a ten tam ležel mrtvý a večer jsem našla maminku. Jenom chrčela a řekla mi, to si pamatuju jako dneska, 'já chci umřít, je mi špatně'. Na druhý den, když k nám přišla v noci kriminálka, jsme pořád nevěděli, co se děje. Nejhorší pro nás bylo asi to, když mi volali z fakultní nemocnice, že se máme přijít rozloučit s maminkou, že ji odpojí.

Přehrát

00:00 / 00:00

Celý rozhovor s Renatou Fučelovou. Své pocity popsala krátce po vynesení rozsudku krajského soudu ve Zlíně

Umřela prostě vinou druhých. Martina Svobodu (distributor obžalovaný v takzvané ostravské větvi metanolové kauzy – pozn. red.) znám osobně a čekala jsem, že mi aspoň u soudu řekne, že se omlouvá. Měla jsem z něj ale pocit, že se mi vysmál.

Ostravská větev metanolové kauzy. Soud znovu poslal šest mužů do vězení, uložil podobné tresty

Číst článek

Vraťme se do roku 2012. V Havířově nebylo neobvyklé, že se alkohol prodával ve stáncích, je to tak? Věděli jste, že si tam rodiče občas nějaký alkohol koupí?

Taťka nám vždycky říkal, že chodí do budky a koupí si tam rum, který je levnější. Měl rum rád. Mamka nepila, ale v ten den si asi tu štamprli s taťkou dala a doplatila na to.

Nemluvilo se někdy o tom, že alkohol, který se tam prodává, nemusí být úplně legální? Nemluvili jste s rodiči nebo s panem Svobodou o tom, odkud má tak levný alkohol?

Nikdy jsme o ničem takovém nevěděli a věděli jsme moc dobře, že taťka chodí do budky, měl ji kousek od bydliště. S Martinem Svobodou jsme se nikdy osobně o takových věcech nebavili. Nikdy by nás nenapadlo, že se něco takového prodává. Pamatuju si, že si tam chodili kupovat rum i chlapi na šachtu, ale nikdy by nás nenapadlo, že se stane něco takového. Že tam vůbec něco takového je.

„ Nikdy by mě nenapadlo, že umřou v ten týden prakticky oba naráz. Že ztratím maminku a manžel tatínka. “

Znovu se vrátím do září roku 2012. Mnoho lidí se vracelo z dovolené, ve vaší rodině jste se ale pomalu a jistě začali připravovat na velkou podzimní událost…

Ano, maminka měla v listopadu slavit 60 let. Měly jsme narozeniny slavit spolu, já je mám 19. listopadu a maminka 12. Bylo pro mě strašné, když jsem musela všechno zrušit, protože se 60 let nedožila.

Vaše maminka původně nebyla z Havířova?

Ne, já jsem maminku přestěhovala z Fulneku. Kdyby tam zůstala, asi tu dnes ještě je. Můžu za sebe říct, že si to vyčítám. O tatínka jsem přišla, protože měl rakovinu. Maminka tam zůstala sama a po psychické stránce to nezvládala, tak jsme si ji s manželem nastěhovali k sobě. Líbilo se jí tu, měla kolem sebe svých 12 vnoučat a byla veselá. Pak si sem manžel přestěhoval tatínka ze Slovenska, protože přišel o partnerku také kvůli rakovině.

„ Když jsem ho tam viděla sedět, pořád jsem se mu dívala do očí. Pochopila jsem, že mu to je nepříjemné. “

No, a oni se spolu tady dali dohromady a žili spolu. Měli jsme společné návštěvy, dovolené, narozeniny, vše jsme slavili spolu. Nikdy by mě nenapadlo, že umřou v ten týden prakticky oba naráz, že ztratím maminku a manžel tatínka. Nikdy by mě nenapadlo, že budu dělat dva pohřby. Nedovedu se s tím smířit a asi nikdy nesmířím. Potom, co jsem se dozvěděla, jaké mají rozsudky, bolí mě u srdce.

Nemělo by se zapomínat ani na to, co bylo poté, co jste rodiče pochovali. Situace se totiž dále rozkrývala a objevovala se další úmrtí. Snažili jste se třeba kontaktovat lidi, kteří byli v podobné situaci jako vy?

Já jsem se s nikým nekontaktovala. Kdyby někdo chtěl, jsem ochotná si o tom promluvit, ale nikdo mě nekontaktoval. Je mi upřímně líto všech a hlavně těch, kteří mají následky a nemůžou žít jako dřív. Nevidí svá vnoučata, rodiče, nemohou mít své koníčky. Je mi to líto i za ně.

Poté, co se prokázalo, že oba rodiče zemřeli na metanol, začalo vyšetřování. To pro vás byla nová situace...

Když u nás zazvonila kriminálka, zůstala jsem v šoku. Řekli nám verzi o metanolu. Je mi opravdu strašně a byl to strašný pocit, když k nám přišli a odvezli nás do bytu rodičů. Do dneška jezdím kolem toho bytu, dívám se do oken.

Jak se k vám chovali lidé, známí nebo stát? Kdo vám v té době nabídl pomoc?

První nám pomohla právnička paní Palachová. Pomáhá nám dodneška a já jí chci poděkovat za celou rodinu, že se nás ujala, jinak bychom nevěděli, co s tím dál. To byl asi jediný člověk. Ze strany vlády nebo státu se nám do dnešního dne nikdo neozval.

„ Doufám, že to nebylo poslední rozhodnutí soudců. Že nám ještě přinesou dobrou zprávu. “

Dostali jste už nějaké odškodnění?

Nedostali jsme nic ani od státu, ani od Svobody. Pořád to probíhá, není to uzavřené.

Byla jste jedna z mála, která šla k soudu a našla v sobě odvahu vypovídat. Musela jste ji sbírat k tomu, abyste vystoupila a řekla, co vám leží na srdci?

K soudu jsem se hrozně bála. Nevěděla jsem, že tam bude Martin Svoboda. Když jsem ho tam viděla sedět, pořád jsem se mu dívala do očí. Pochopila jsem, že mu to je nepříjemné. Měla jsem potřebu mu vše říct, za svou rodinu a za svoje rodiče. Trošku se mi ulevilo, že jsem to dokázala a mohla jsem mu to říct, že mi to bylo dovolené.

Vzpomínáte si na to, co jste mu řekla?

Pamatuju si na ta slova a řeknu je i dneska. Řekla jsem mu, že maminka měla nedožitých 60 let a já místo toho, abych ji objala a řekla jí, že ji mám ráda, tak jsem 12. listopadu zanesla svíčku a kytici na hřbitov. Nesnáším Vánoce, už je neberu tak, jak jsem brávala, protože každé Vánoce byla maminka u nás, trávily jsme spolu svátky. Řekla jsem mu, že jestli má rodiče, měl by si jich vážit, protože já jsem je oba ztratila prakticky naráz. Nejhorší bylo, když mi řekli, že budou maminku odpojovat.

Věříte, že ještě padne nějaký rozsudek, který by vaše představy splnil?

Doufám, že to nebylo poslední rozhodnutí soudců, že nám ještě přinesou dobrou zprávu. Dostanou tresty, které si opravdu zaslouží, což je doživotí. Čekala jsem doživotí, že se nám alespoň tak trochu uleví a budu moct jít na hřbitov a říct to mamce a tchánovi, že aspoň to vybojovali.

Iva Piskalová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme