Analýza hlasování v Senátu: jak se přelévají koalice a kdo jsou ‚renegáti‘ svých stran?

Jan Boček, Jan Cibulka, Nela Krawiecová a Pavla Lioliasová |

Čtěte dále

U běžných hlasování Senátu vládne koalice KDU-ČSL, STAN a hnutí Senátor 21. Situace se ale výrazně mění u těch těsných, která si vládní hnutí ANO dokáže ohlídat. Svou nejednotností mu to umožňují například zástupci KDU-ČSL nebo Starostů a nezávislých, zjistili datoví novináři serveru iROZHLAS.cz.

Do analýzy bylo zahrnuto všech dosavadních 589 hlasování, která se uskutečnila v aktuálním senátním období, tedy od podzimu 2018.

Mimo jiné se ukázalo, že zákonodárci, kteří v horní komoře Parlamentu často zvednou ruku jinak než jejich klub, jsou Jiří Čunek (KDU-ČSL), Jiří Dienstbier (ČSSD), Ivo Valenta (nestraník v senátním klubu ODS) nebo Jaroslav Zeman (ODS).

Jak data číst? Fyzikální model umístí pravidelné spojence při hlasování na plátně blíž k sobě, a naopak: ty, kdo často hlasují odlišně, odsune také v grafu. Vazby mezi dvojicemi senátorů s osmdesátiprocentní a vyšší shodou jsou znázorněny viditelně, slabší shodu kvůli přehlednosti grafu neukazujeme. Silnější linka znamená shodu výrazně nad osmdesát procent.

„Dá se na tom dobře ukázat disciplína, soudržnost jednotlivých senátních klubů – pokud by byli hodně blízko u sebe, jsou ideologicky semknutí,“ vysvětluje pro iROZHLAS.cz politolog Roman Chytilek z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

„To, že vidíme ‚hnízdo‘ obsazené více barvami, možná naznačuje, že vzniká blok stran a nezávislých senátorů, kteří hlasují shodně,“ pokračuje. „V momentu, kdy nějaký senátor leží daleko, můžeme vyvodit, že často hlasuje v rozporu se svým klubem.“

Za shodu dvou senátorů považujeme takové hlasování, kdy oba odpověděli buď ano, nebo oba nesouhlasili – ať už přímo odpovědí ne, nebo zdržením se. Obojí fakticky znamená odmítnutí. Hlasování, na kterých senátor chyběl, nemají na jeho shodu s ostatními vliv. Detailní pohled na hlasovací shodu libovolných dvou senátorů nabízí tabulka vztahů.

‚Renegáti‘

Během aktuálního volebního období se odehrály změny v obsazení Senátu: hned v lednu 2019 nahradil senátorku Zuzanu Baudyšovou z ANO, která rezignovala ze zdravotních důvodů, David Smoljak ze STAN. Druhou změnou je „přebarvení“ Jiřího Cieńciały. Ten byl zvolen ve Frýdku-Místku jako nezávislý kandidát, dnes je součástí senátorského klubu ANO. V grafu má nicméně původní barvu nezařazeného kandidáta.

První pohled na graf odhalí právě zmíněné renegáty. Že nejde o názorové rozdíly jen na papíře, odhaluje také aktuální spor uvnitř sociální demokracie. Ve sporu o budoucího ombudsmana v něm proti sobě stojí šéf ČSSD Jan Hamáček a senátor Jiří Dienstbier.

„Data o hlasování potvrzují, že politici typu Jiřího Čunka nebo Jiřího Dienstbiera mají ve vlastní politické straně specifické postavení,“ upozorňuje Kamil Švec, politolog Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze a analytik České televize. „Dienstbierova pozice v rámci sociální demokracie je trochu menšinová. Zastává liberální postoje, které v té straně nejsou mainstreamové. Takže tím se odlišuje ve všech svých vystoupení a jak je vidět, projevuje se to i v hlasování.“

„Podobně vybočuje také například Miroslav Antl, to taky není typický sociální demokrat,“ pokračuje Švec. „Je to předseda ústavněprávního výboru, bývalý státní zástupce, evidentně do toho klubu nepatří. Nebo Ivo Valenta, který je v klubu ODS spíše proto, aby byl někam zařazen, ale svým založením to občanský demokrat není.“

Graf ukazuje, že určující silou pro senátní hlasování je koalice mezi křesťanskými demokraty, starosty a členy Klubu pro liberální demokracii. Dohromady ovládají kolem poloviny senátních křesel, obvykle s nimi hlasuje také nezařazený senátor Pavel Fischer. Toto uskupení se pak snaží „gravitačně roztrhat“ semknutý klub občanských demokratů s nezávislou Jitkou Chalánkovou i rozvolněná vládní koalice ANO se sociálními demokraty.

„V roce 2020 v Senátu převládá středopravicové vidění světa, protože výrazné zastoupení má lidová strana, která je v pravém středu,“ komentuje náladu v horní komoře Parlamentu politolog Kamil Švec. „Silný klub mají také Starostové a nezávislí, kteří se prezentují jako středová, liberální a doprava směřující uskupení. Pak je tam silný klub ODS, která má i předsedu Senátu. Takže pravice jasně dominuje.“

„Vzhledem k tomu, že voliči levice k senátním volbám příliš nechodí, bývá pravostředová orientace typická,“ vysvětluje důvody pro pravicovou přesilu politolog Jan Kysela z Právnické fakulty Univerzity Karlovy.

Když jde do tuhého

Situace se ovšem zásadně změní, pokud vynecháme procedurální hlasování, kde je obvykle Senát poměrně jednotný, a další nekonfliktní body programu. U padesáti nejtěsnějších hlasování – kde často rozhodl jediný hlas – vypadá graf odlišně.

ANO ve středu grafu naznačuje, že si strana premiéra Andreje Babiše s podporou sociálních demokratů dokáže klíčová hlasování pohlídat. Naopak koalice KDU-ČSL, STAN a liberálních senátorů v těsných hlasováních selhává. Nejednotní jsou zejména senátoři klubu Starostů a nezávislých, jak prozrazuje jejich pozice na okraji grafu.

„Jsme demokratický klub a záleží vždy na senátorovi nebo senátorce, jak se k hlasování postaví, jestli ho třeba přesvědčí zpravodajové nebo řečníci na jednání pléna,“ nabízí pohled do nitra senátního klubu STAN jeho předseda Petr Holeček.

„Hlasování v Senátu a hlasování v Poslanecké sněmovně je o něčem jiném,“ dodává. „Vůbec nechci ostatní senátory ovlivňovat, myslím si, že o tom práce v Senátu a ani v politice není, aby někdo dával nějaké befely (příkazy, z německého der Befehl = rozkaz, pozn. red.), když se jedná o demokratické a individuální rozhodnutí.“

„Jsme součástí vládní koalice, takže se na návrh zákona díváme v širším kontextu,“ zastává podobný pohled předsedkyně klubu ANO Zdeňka Hamousová. „Ale občas se stane, že s návrhem nesouhlasíme. Hnutí ANO respektuje, že Senát je samostatná komora, takže někdy se stane, že pro vládní návrh zákona nehlasujeme.“

Souzní s nimi také křesťanský demokrat a hejtman Zlínského kraje Jiří Čunek.

„Podle Ústavy se má každý senátor řídit svým svědomím, o žádném klubu tam nic není,“ říká pro Radiožurnál. „Samozřejmě s kolegy z klubu, senátory a senátorkami o tom diskutuji, mnohdy řeknu, proč mám své odlišné stanovisko, ale je to tak, že každý senátor má hlasovat hlavně sám za sebe.“

„Ale zase hlasování o jeden hlas, to se snad nikdy nestalo. U zásadních hlasování většinou k nějaké dohodě dojde,“ dodává Čunek.

Senát vs. sněmovna

Detail padesáti nejtěsnějších hlasování za poslední rok nicméně prozrazuje, že o tak výjimečnou situaci nejde. Každý řádek představuje jedno senátní hlasování, každý čtvereček jednoho senátora, barvy odpovídají barvám senátních klubů.

Levá část grafu pak prezentuje vítěznou koalici při daném hlasování; pokud senátoři zákon podpořili, jsou zde hlasy ano. Pokud zamítli, jsou zde hlasy ne a ti, kteří se zdrželi hlasování. V pravém sloupci jsou naopak ti, kteří byli přehlasováni.

Senátory STAN nejčastěji najdeme na obou stranách hlasování: část z nich je většinou pro, část proti, málokdy zaujmou jednotnou pozici.

„Disidentství v Senátu ale není tak podstatné, protože na něm nezávisí osud vlády,“ vysvětluje politolog Roman Chytilek z Masarykovy univerzity. „Spíš to naznačuje, že jsou tam senátoři, kteří se nebojí jít proti mínění své strany. Častěji vyjadřují svá osobní přesvědčení. Může to souviset s tím, že volební obvod, ve kterém byli zvoleni, je v některých charakteristikách hodně odlišný od ostatních.“

„Senát má mnohem více času na probírání návrhů zákonů, může se jim věnovat více do hloubky,“ doplňuje ho Kamil Švec. „Tomu odpovídají i senátní diskuse, které jsou méně vyhrocené, méně politické. Nejsou tak rozštěpené podle politického stranictví.“

„Obecně je fungování Senátu víc konsensuální, kompromisní,“ pokračuje Švec. „Poslanecká sněmovna je mnohem více konkurenční. Souvisí to s tím, že vláda je odpovědná právě Poslanecké sněmovně a většina návrhů jsou návrhy vládní.“

„To, že v Senátu nehraje stranická politika takovou roli jako názor jednotlivých senátorů, je podle mě jeho výhoda,“ dodává. „Ostatně dřív byl Senát prezentován jako rada moudrých, sněm politiků, kteří mají nějaké zkušenosti. Proto je taky možné kandidovat až ve čtyřiceti letech. I když připouštím, že pokud senátní kluby nejsou soudržné a nemají jednotný názor, může to někdy zákonům uškodit.“

Menší rivalita Senátu a schopnost senátorů najít kompromis ilustruje graf všech 589 hlasování v Senátu mezi ustavující schůzí 14. listopadu 2018 a dosud posledním zasedáním v polovině minulého prosince. Na rozdíl od Poslanecké sněmovny jsou pro Senát typické velké koalice, kterých se účastní většina stran: znamená to, že v grafu je podstatně zaplněnější levý sloupec, který ukazuje členy vítězné koalice. Naopak pravý sloupec, který shromažďuje poražené senátory, je poloprázdný.