Andrej Babiš, Poslanecká sněmovna. Foto Filip Jandourek

Analýza poslaneckého hlasování: Je ANO skutečně stranou jednoho muže? A kdo jsou největší rebelové svých stran?

Jan Boček a Pavla Lioliasová |

Čtěte dále

Nejdisciplinovanější jsou poslanci SPD, nejméně jednotná ČSSD. Z ODS vyčnívají tři rebelové: Václav Klaus mladší, Marek Benda a Pavel Blažek. Vyplývá to z analýzy hlasování jednotlivých poslanců. V posledních patnácti letech jednota stran při hlasování roste.

Na sněmu ANO minulý víkend obhájil Andrej Babiš pozici předsedy strany: neměl protikandidáta a získal 87procentní podporu. Podobně snadno uhájil pozici prvního místopředsedy Jaroslav Faltýnek.

Jednotné je hnutí ANO také v poslanecké sněmovně. Průměrně 92,1 % poslanců hlasovalo od voleb 2017 shodně s většinovým názorem strany. Je tak třetí nejjednotnější stranou po SPD a Pirátech.

„U závazných věcí jsem stanovisko poslaneckého klubu vždycky dodržel,“ vysvětluje největší rebel mezi poslanci ANO Patrik Nacher, který se svým klubem hlasuje v 78,4 procentech případů. „Pokud mám jiný názor, snažím se na klubu aktivně přesvědčovat kolegy, jednou nebo dvakrát se mi to u velkých věcí skutečně podařilo. Naopak, kdyby tam někdo jako já nebyl, tak by byl legitimní váš dotaz, proč všichni hlasují jako jeden muž, byť ten klub má 78 poslanců.“

Hlasování, kterých se poslanec neúčastnil, jsme při jeho hodnocení vyřadili. Například u premiéra Andreje Babiše to znamená vyřazení 1344 z 2059 sněmovních hlasování, tedy snížení vzorku asi o dvě třetiny. Hlasování, kdy byl pro, proti, nebo se zdržel, naopak započítáváme (tj. pokud většina hlasovala pro návrh a poslanec se zdržel hlasování, považujeme to za neshodu s většinou).

„Andrej Babiš, stejně jako v devadesátých letech Sládek či dnes Okamura, stranu vybudoval kolem sebe, což mu zajistilo respekt a ochotu přizpůsobit se jeho linii,“ vysvětluje vysokou shodu poslanců ANO politolog Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity Lubomír Kopeček. „Jednotu hlasování posiluje komunikační obratnost šéfa poslaneckého klubu Jaroslava Faltýnka, který dokáže dobře mediovat debaty v klubu.“

„ANO navíc nepostihly ani v tomto, ani v minulém volebním období zásadnější vnitřní spory, a to ani ohledně evergreenu Čapí hnízdo a dalších kontroverzí spojených s předsedou,“ pokračuje Kopeček. „Když jsme s poslanci ANO připravovali knihu Já platím, já rozhoduji! Političtí podnikatelé a jejich strany, říkali, že veřejné tlaky je naopak semkly kolem lídra.“

Babišovu stranu podle něj drží pohromadě také vládní role. Největší část návrhů zákonů, o kterých se hlasuje ve sněmovně, přichází právě z vlády. Je proto logické, že poslanci ANO podpoří návrhy své vlády jednotně.

Druhým způsobem, jak měřit jednotu strany, je sledovat shodu poslanců s jejím předsedou. Ta je u všech stran nižší – předsedové paradoxně nepatří k těm, kteří by měli nejvyšší shodu se svými poslanci. Naopak, často hlasují odlišně od svého poslaneckého klubu. Největšími „rebely“ ve svých stranách jsou například Pavel Bělobrádek (KDU-ČSL) nebo Vojtěch Filip (KSČM). Výjimkou není ani Andrej Babiš se čtvrtým nejodlišnějším hlasováním od většiny své strany.

„Předpokládám, že je to tím, že se dost často zdržují hlasování,“ vysvětluje další politolog z brněnské Masarykovy univerzity Roman Chytilek. „Děje se to u nepopulárních témat nebo tam, kde je strana fakticky rozdělená a nechtějí se přidat na žádnou stranu. Další variantou jsou populární opoziční návrhy – u těch zase zdržení se hlasování může znamenat, že předseda koaliční strany není proti, ale návrh chce podat jako vládní tisk.“

Historicky nejjednotnější: Sládkovi republikáni a Okamurova přímá demokracie

Nejjednotnější jsou v současné sněmovně poslanci SPD se shodou 96,7 procenta. Vyšší měla v historii dolní komory parlamentu pouze SPR-RSČ Miroslava Sládka v letech 1996 až 1998.

„Vysvětlení vysoké stranické shody u republikánů a SPD je poměrně jednoduché, jasné a také podobné,“ vysvětluje politolog Kopeček. „Ani jedna strana nebyla nebo není součástí politického hlavního proudu, a také jsou poměrně izolované; SPD trochu méně než republikáni, ale je. Obojí zvyšuje semknutost poslanců a vytváření vlastního myšlenkového světa. Navíc v čele obou stran stál či stojí lídr – Miroslav Sládek, respektive Tomio Okamura – který danou stranu vybudoval kolem sebe a silně ji zcentralizoval.“

„U obou stran také může hrát jistou, spíš ale méně významnou roli i to, že měly či mají menší poslanecké kluby,“ dodává Kopeček. „Ty se lépe kontrolují, na jednotlivé poslance je z vedení klubu i strany víc vidět.“

Kliknutím do legendy grafu můžete zobrazit poslance kterékoliv strany, která měla zastoupení v poslanecké sněmovně. Míra shody je průměrem za všechna hlasování v daném sněmovním období.

Analýza předchozích volebních období ukazuje, že v období kolem opoziční smlouvy z roku 1998 se stranická disciplína snižovala, od dalších voleb se neustále zvyšuje.

„Opoziční smlouva vytvářela spojenectví, které uvnitř stran vyvolávalo vnitřní pnutí a disent,“ komentuje data Kopeček. „Spojenectví ČSSD a ODS mělo své důsledky v nespokojenosti poslanců při některých hlasováních. Platí to ale i pro ‚nesmluvní‘ opozici.“

„Co se týká vývoje v čase, je zdaleka nejdůležitější proměnnou těsnost vládní většiny,“ doplňuje Chytilek. „U méně těsných konfigurací mohou strany tolerovat jistou nedisciplinovanost. Pokud třeba voliči v nějakém volebním kraji vidí situaci jinak než celá strana, je dokonce taktické tolerovat, že hlasují jinak. Další příčinou odlišného hlasování bývají morální otázky – pokud se tedy v některém období víc hlasovalo o homosexuálech, kouření, rodině, marihuaně, zbraních a podobně, může být disciplína všech stran nižší.“

„Důležitou proměnnou může být i fáze volebního cyklu: v období, kdy sněmovna končí, by měla disciplína spíš klesat,“ dodává.

Jednotnost strany při hlasování umí také předpovídat vážné problémy uvnitř strany. Historicky nejnižší disciplínu měli poslanci KDU-ČSL v letech 2006 až 2010. V červnu 2009 se ze strany odštěpilo pravicovější křídlo Miroslava Kalouska a vznikla nová strana, TOP 09. Jak křesťanští demokraté, tak poslanci TOP 09 jsou od té doby při hlasování poměrně jednotní.

Zajímavá je relativně nízká jednotnost strany Věci veřejné ve sněmovně 2010 až 2013: ta přitom své poslance svazovala smlouvou, že v případě neloajálního hlasování straně zaplatí sedmimilionovou sankci.

Foldyna: Hlasujeme jinak v zahraničních věcech, máme jiný postoj k Evropě

Vysokou disciplínu měli v posledních dvou volebních obdobích poslanci ODS.

Důvodem je podle Kopečka stranická krize a s ní spojené vnější tlaky, které před volbami 2013 ohrozily samu existenci strany: pád Nečasovy vlády, prudký propad voličské podpory nebo silný mediální tlak. Všechny dohromady donutily poslance ODS vystupovat jednotně, aby nedali příležitost k mediálním útokům. Svou roli podle něj opět hraje i méně poslanců, kde je menší pravděpodobnost názorových rozdílností. Jsou ovšem výjimky: například mediálně hlasitý Václav Klaus mladší, ale i navenek méně výrazní, nicméně pro stranu klíčoví rebelové Marek Benda a Pavel Blažek.

Například Klaus mladší ale sám sebe jako rebela nevnímá. „To je naprostý nesmysl, ve všech závazných hlasováních hlasuji stejně, a tam, kde můžeme každý volit, tak nějak volíme,“ reagoval Václav Klaus mladší.

Na rozdíl od ODS nejsou v současné ČSSD rebelové výjimkou: jednotně hlasují průměrně 82,4 procenta poslanců, sociální demokracie je nejméně jednotná ze všech devíti sněmovních stran. Mezi trojicí největších rebelů jsou předseda strany Jan Hamáček a místopředseda Jaroslav Foldyna.

„Když člověk hlasuje jinak, než kolegové z politického klubu, tak to asi nebude zásadní problém,“ míní Jaroslav Foldyna, největší rebel mezi současnými poslanci ČSSD; se svými kolegy se shoduje v 71,9 procentech hlasování. „Často hlasuji rozdílně v otázkách, které se dotýkají třeba zahraniční politiky, kde mám poněkud jiný názor třeba na postoje k Evropské unii. Někteří mí kolegové se na zahraniční politiku dívají z globálního pohledu a já si myslím, že je potřeba se dívat hlavně na to, co je dobré pro naše občany.“

S vlastní stranou se rozešli nebo rozcházejí i bývalí předsedové Bohuslav Sobotka – ten loni v březnu složil poslanecký mandát – a Milan Chovanec.

„V němž [poslaneckém slibu] jsem slíbil, že budu svůj mandát vykonávat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí,“ vzkázal Chovanec voličům loni v červenci před hlasováním o důvěře menšinové vlády ANO s ČSSD, podporované komunisty. „Svědomí je ryze individuální záležitostí a nelze jej podřídit kolektivnímu rozhodnutí.“

Podle Kopečka ovšem není na místě stranu odepisovat.

„Z grafu je patrné, že u čtyř pětin hlasování vystupuje ČSSD jednotně. Přestože je to míň, než u ostatních stran, je to pořád ještě poměrně vysoká míra shody a nejde o situaci fatálně rozdělené strany,“ vysvětluje.

„Mimochodem, právě u ČSSD je dobře vidět vliv toho, zda je strana vládní či opoziční,“ upozorňuje Kamil Švec, politolog Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a analytik České televize. „V roce 1998 se silným předsedou Zemanem byla u nich shoda nejvyšší, postupně začala klesat a jako opoziční strana vykazovali hlasovací soudržnost naopak nejnižší.“

V porovnání s Evropou jsou Češi nejednotní

„Když se na stranickou jednotu podíváte v celoevropském kontextu, k nejdisciplovanějším patřívají či patřívaly komunistické strany,“ dodává Švec. „Také u nás byla za nejdisciplovanější stranu považována KSČM. Krátce jí i byla, dnes je však míra shody nižší.“

Obecně je ale jednotnost českých poslaneckých klubů nižší než jinde v Evropě. Ukazuje to studie Co ovlivňuje jednotnost hlasování českých poslaneckých klubů? politologů Lukáše Linka a Tomáše Laciny. Popisují, že „zatímco se celkový průměr Riceova indexu v české sněmovně pohybuje okolo hodnoty 80, v zemích západní Evropy hodnoty sahají velmi blízko k hodnotě 100, nejčastěji v intervalu 95–100.“ Riceův index je svými hodnotami podobný míře shody, kterou ukazujeme v grafech; Riceův index 0 znamená situaci, kdy polovina poslanců hlasovala pro, druhá polovina proti. Index 100 naopak označuje stoprocentní stranickou shodu.

Studie také přichází s hypotézami, jaké okolnosti mají vliv na jednotnost stran:

  • Jednotnost hlasování je vyšší u vládních stran.
  • Jednotnost hlasování vládní strany je vyšší, čím těsnější je většina, kterou disponuje.
  • Jednotnost hlasování vládní strany je nižší, čím fragmentovanější je opozice.
  • Jednotnost hlasování strany je nižší u větších stran.
  • Jednotnost hlasování strany je nižší, čím programově blíže jsou jiné strany v parlamentu.
  • Jednotnost hlasování strany je vyšší, čím extrémnější je program strany.
  • Jednotnost hlasování strany klesá s tím, jak klesá její volební podpora.
  • Jednotnost hlasování strany je vyšší, čím větší je ve straně podíl znovuzvolených poslanců.
  • Jednotnost hlasování strany je vyšší, čím větší je ve straně podíl poslanců s významnou pozicí.

Vedle zmiňovaných stran si můžete prohlédnout také grafy s poslanci ostatních stran v současné sněmovně, seřazené od nejjednotnějších.