Před sto lety Československo ‚zrušilo‘ aristokracii. Nový stát se chtěl odstřihnout od starých pořádků
Československo v roce 1918 vzniklo z trosek rakousko-uherské monarchie. V poválečném státu bylo třeba řešit zejména zásobování potravinami a zabezpečení státu, přesto zákonodárci už v prosinci 1918 odsouhlasili zvláštní zákon, který zrušil tituly aristokratům.
„Čech je buď hulvát, nebo líbá ruku,“ postěžoval si český místodržící František Thun von Hohenstein v roce 1893. Thunovo postesknutí stručně vyjadřuje dvojaký postoj českého národa k domácí aristokracii. Hned po vzniku nezávislého Československa parlament jedním z prvních zákonů zakázal užívání šlechtických titulů.
A přesto i po sto letech často dáváme najevo, že jsme na svou aristokracii hrdí. Točily a točí se o ní dokumenty, píší skoro obdivné články.
Československo vzešlo v roce 1918 z trosek habsburské monarchie poražené v do té doby nejkrvavějším válečném konfliktu historie. Velká část obyvatel trpěla hladem, ekonomika byla rozvrácená. Řekli byste, že při vzniku nějakého nového státu je v takové situaci potřeba řešit hlavně existenční otázky jako je zásobování potravinami, zabezpečení hranic, zajištění veřejného pořádku.
Revoluční národní shromáždění přesto cítilo okamžitou potřebu, aby aristokratům dalo jasně najevo, že jejich postavení společenské, ekonomické a kulturní elity odzvonilo. Už 10. prosince 1918 odsouhlasilo zvláštní zákon, kterým jejich tituly zrušilo. Pro pochopení toho, proč to tak bylo, je třeba se vrátit o něco zpět.
Používání šlechtických titulů
Společnost prošla v Rakousko-Uhersku v 19. století bouřlivými změnami. Už zrušení nevolnictví Josefem II. v 18. století uvolnilo pracovní síly a umožnilo stěhování do měst.
Toleranční patent a relativní svoboda vyznání předznamenaly celkovou intelektuální liberalizaci, která vyvrcholila revolucí roku 1848 a zrušením poddanství. Císařské patenty z roku 1851 pak znamenaly utužení policejního režimu a nastolily období, kterému se obvykle říká Bachův absolutismus.
Průmyslová revoluce vynesla do vyšších pater společnosti úspěšné podnikatele a investory. A to všechno se odráželo také na složení a postavení šlechty, jejíž řady velmi rychle rozšiřovaly tisíce rodin, obvykle nově zbohatlých, ale také třeba jinak úspěšných jedinců.
Ve stejné době začal proces národního obrození. V měšťanské společnosti se za české vlastence začali považovat lidé, kteří mluvili česky. Aristokratické chápání vlastenectví se přitom lišilo od toho, co si pod tímhle termínem představovala stále rostoucí část národa. Nejeden šlechtic se považoval za českého zemského vlastence, i když třeba česky nemluvil, jako zmíněný František Thun von Hohenstein.
Česká nezávislost
Když začínalo být za 1. světové války stále více zřejmé, že Češi budou požadovat nezávislost, nebylo vůbec samozřejmé, že by nějakým způsobem nemohla pokračovat monarchie.
Monarchistické zřízení a tedy aristokracii nemá v Evropě jen Velká Británie, ale také státy Beneluxu, kromě Finska a Islandu také Skandinávie a Španělsko. V době vzniku Československa měla většina zemí, ke kterým do té doby čeští intelektuálové vzhlíželi, nějakou formu monarchie.
Jenže před sto lety se Revoluční národní shromáždění rozhodlo jít právě cestou republiky a prezidentů. Vzorem byly do velké míry Spojené státy. Aby nebylo pochyb, že se chce od starých pořádků definitivně odstřihnout, zakázalo proto rychle a rozhodně i samotné používání šlechtických titulů.
Velkou roli přitom hrála někdy až nacionalistická mytologie, vytvořená už v 19. století obrozenci, ve spojení s připravovanou pozemkovou reformou. Ta se totiž dotkla hlavně šlechtických rodů, které byly často karikované jako výhradně německy mluvící cizáci, i když v mnoha případech vznik samostatného Československa podporovali.
Šlechtici v Československu tak ztratili nejen velkou část majetku, ale také právo používat tituly. Vymahatelnost takového zákona byla vždy problematická, přesto platí zákon i dnes. Když tedy někdo osloví někoho třeba „pane hrabě“, dopouští se fakticky trestného činu.
