Ústavní soud vyhověl 18 senátorům, zrušil části zákonů o azylu a pobytu cizinců
Soudy budou znovu přezkoumávat zákonnost zajištění cizinců i po jejich propuštění nebo deportaci. Ústavní soud na návrh senátorů zrušil ustanovení zákonů o azylu a o pobytu cizinců, podle kterých soudy musely řízení zastavovat, pokud už byl cizinec na svobodě nebo v zahraničí.
„I přes ukončení omezení osobní svobody je soud povinen v řízení o žalobě žadatele pokračovat a rozhodnout, zda bylo omezení osobní svobody nezákonné, či nikoliv. Meritorní závěr je tu nezbytný již z důvodu veřejné kontroly nad činností exekutivní moci," řekl při odůvodnění nálezu soudce zpravodaj Ludvík David.
Soudci v pondělí vyškrtli ze zákona také ustanovení nařizující zastavit řízení o žádostech cizinců o přechodný nebo trvalý pobyt, pokud vyjde najevo, že jsou v Česku neoprávněně nebo mají výjezdní příkaz.
I v tomto případě je podle Ústavního soudu nutné řízení dokončit. Ustanovení se týkalo cizinců, kteří jsou rodinnými příslušníky českých občanů, a existovaly z něj výjimky.
Dvacet let žili na základně na Kypru. Nyní udělila Británie 30 lidem trvalé povolení k pobytu
Číst článek
Sněmovna schválila novelu cizineckého a azylového zákona přes nesouhlas Senátu a ochránců lidských práv loni v létě v rámci širšího úsilí zpřísnit podmínky pobytu cizinců v Česku a omezit ekonomickou migraci.
Skupina 18 senátorů pak loni v prosinci vybrané pasáže napadla u Ústavního soudu, který v pondělí dal členům horní komory zapravdu ve všech čtyřech bodech. Ustanovení zrušil s platností ke dni vyhlášení nálezu ve sbírce zákonů. S nálezem nesouhlasili soudci Vladimír Sládeček a Radovan Suchánek, výhrady k odůvodnění měl Jiří Zemánek.
Námitky senátorů
Zákony po loňské novele konkrétně stanovovaly, že řízení o cizincově žalobě kvůli omezení osobní svobody je nutné zastavit po jeho propuštění na svobodu, po deportaci nebo po takzvaném přezajištění, tedy po omezení svobody podle jiného právního titulu.
V praxi to znamenalo jednak odbourání zpětné kontroly zákonnosti zejména u Nejvyššího správního soudu, kam už většinou spory nestihly doputovat, ale také nemožnost žádat o odškodnění. Nezbytným předpokladem pro přiznání náhrady škody je totiž to, aby soud nejprve nezákonné rozhodnutí zrušil nebo změnil. Pokud se řízení automaticky zastavovalo, chyběl podklad pro případnou pozdější žádost o odškodnění.
Druhý okruh senátorských námitek směřoval k ustanovení upravujícímu možnosti legalizace pobytu některých rodinných příslušníků českých občanů. Ustanovení až na výjimky nařizovalo zastavit řízení o povolení k pobytu cizince, který v době žádosti pobýval v Česku neoprávněně anebo měl výjezdní příkaz.
Senátoři poukazovali jednak na neurčitost ustanovení, jednak na případné zásahy do rodinného života cizinců, kteří jsou zároveň rodinnými příslušníky českých občanů.
