Odmítnutím sirotků si podkopáváme židli. Proti ženevské úmluvě ale nejdeme, reaguje na Babišův výrok expert
Premiér Andrej Babiš (ANO) o víkendu odmítl návrh europoslankyně Michaely Šojdrové (KDU-ČSL) na přijetí syrských sirotků. Europoslanec za ANO Pavel Telička Babišův postoj označil za hraniční z pohledu mezinárodních závazků. Jak serveru iROZHLAS.cz řekl právník Tomáš Jungwirth, Česko proti mezinárodnímu právu nejde, jeho přístup má ale „katastrofální dopad“ na mezinárodní vztahy.
„Máme sirotky i u nás, které musíme připravit na vstup do života.“ Těmito slovy Andrej Babiš odmítl, aby Česko přijalo 50 sirotků ze Sýrie, jak to navrhuje lidovecká europoslankyně Michaela Šojdrová. Proti jeho slovům se ohradil například ministr vnitra a zahraničí z ČSSD Jan Hamáček. S ostrou kritikou pak přišel europoslanec za ANO Pavel Telička. Ten v neděli Radiožurnálu řekl, že jde o strategii „na hranici humanity i dodržování některých mezinárodních závazků“.
Babišova reakce na kritiku
Andrej Babiš na svém postoji i přes kritiku trvá. Podle něj s europoslankyní Šojdrovou debatovali minulý týden o dětech ve věku 12 až 17 let. „Ti všichni, kteří tu na mě reagovali hystericky, si asi představovali děti, kterým jsou dva, tři roky, ale ne 17 let,“ řekl v neděli Radiožurnálu.
Podle právníka a analytika Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) Tomáše Jungwirtha odmítáním uprchlíků ze Sýrie Česko mezinárodní závazky neporušuje. „Česká republika je vázána mezinárodními dokumenty, zejména mezinárodní Úmluvou o právním postavení uprchlíků,“ přiblížil pro iROZHLAS.cz Jungwirth, který zároveň působí v Konsorciu nevládních organizací pracujících s migranty v České republice.
„V úmluvě je jasně řečeno, že Česko přiznává azyl osobám, které požádají o mezinárodní ochranu a důvodně se obávají pronásledování nebo podobné situace v jejich zemi původu. Z toho ale bezprostředně nevyplývá povinnost přijímat lidi ze třetích zemí,“ dodal s tím, že se tato povinnost vztahuje pouze na žádosti, které jsou podané přímo na území Česka.
Shoduje se s ním i Martin Rozumek z Organizace pro pomoc uprchlíkům. „Pokud by ti lidé přišli a přímo u nás žádali o azyl, jejich odmítnutí by mezinárodnímu právu odporovalo. Ale pokud jsou někde daleko, povinnost neexistuje,“ popsal pro iROZHLAS.cz.
„Porušili jsme ale evropské právo. To je ten důvod, proč s námi vede Evropská komise řízení. Protože jsme se neujali lidí z Řecka a Itálie dle kvót,“ dodal s poznámkou ke sporu o migrační kvóty, který Česko společně s Polskem a Maďarskem vede proti Evropské komisi.
Uprchlíci a právo
- Uprchlíci jsou z pohledu práva zvláštní skupinou lidí, kterým je garantována mezinárodní ochrana. Tu upravují zejména dvě základní listiny – Úmluva o právním postavení uprchlíků, kterou mezinárodní společenství formulovalo v roce 1951, a Protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků z roku 1967.
- Uprchlíkem je podle mezinárodního práva osoba, která se nachází „mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských, národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti (…)"
Mezilidská solidarita
Za odmítnutí syrských sirotků podle Jungwirtha Česku nehrozí ani žádné sankce. „Je to spíše otázka humanitárního přístupu a mezilidské solidarity. Česká republika ale v minulosti uprchlíky přesidlovala a myslím, že vcelku úspěšně. Měli jsme tu například program pro lidi z Barmy, který se podle mě osvědčil. Bohužel tyto programy byly zastaveny,“ uvedl analytik.
„Zcela zásadně se změnil náš přístup. Dříve to ale nebylo tak velké politické téma. Pokud šlo například o přijímání lidí z bývalé Jugoslávie, hrál roli i pocit kulturní sounáležitosti, blízkosti jazyka,“ dodal.
„Když se podíváte na počty žádostí o azyl, které jsou ročně v České republice podávány, tak uvidíte, že jsme přibližně na 1500 žádostech ročně. Zatímco před 15 nebo 20 lety tato čísla byla řádově vyšší. Ale nebylo to zkrátka takové politické téma,“ poznamenal Jungwirth s odkazem na statistiku ministerstva vnitra. Z té vyplývá, že k červenci 2018 v Česku o azyl zažádalo přes 900 lidí.
‚Účelové a sobecké‘
Podle Tomáše Jungwirtha má pro Českou republiku její postoj k otázkám přijímání uprchlíků „katastrofální“ následky. „Zkrátka plýtváme většinu našeho zahraničněpolitického kapitálu jenom na to, abychom odmítali relokační kvóty, místo toho, abychom byli nějakým způsobem konstruktivními partnery a také ukázali, že umíme něčím přispět,“ řekl.
Babišův výrok o sirotcích je v kategorii extrému a na hranici mezinárodních závazků, říká Telička
Číst článek
„Kauzu nepřijatých syrských dětí vnímám spíše v symbolické rovině. Ukazuje se, že ani tohle není politicky průchozí, což samozřejmě vysílá signál vůči našim partnerům v západní Evropě. Zkrátka vidí, že naše chápání solidarity v Česku a dalších zemích visegrádské skupiny je velmi účelové a sobecké. Samozřejmě k tomu budou přihlížet, až se bude rozhodovat o věcech, které pro nás mají prioritu. Jako je například další evropský rozpočet,“ dodal.
„Cítíme to už dnes. Nechci říkat, že je Česko jediným viníkem této situace, ale tím, že se odmítá byť symbolickým gestem několika desítek přijatých lidí postavit na stranu solidarity a vzájemné odpovědnosti, si podkopává vlastní židli,“ uzavřel analytik.
Ochrana uprchlíků
Jak upozorňuje Úřad Vysokého komisaře pro uprchlíky (UNHCR), už Všeobecná deklarace lidských práv stanoví, že právo vyhledat a požívat azyl má každý člověk. Co vůbec pojem azyl znamená, ale nebylo na mezinárodní úrovni jasné až do roku 1951. Právě tehdy Organizace spojených národů vypracovala Úmluvu o právním postavení uprchlíků. Společně s Protokolem z roku 1967 představují základní pilíře pro mezinárodní ochranu lidí, kteří prchají před konflikty, pronásledováním, násilím a podobnými situacemi.
- Úmluva o právním postavení uprchlíků byla přijata v červenci 1951 v Ženevě.
- Dokument definuje, kdo je uprchlík a jaké povinnosti vůči takovému člověku smluvní státy mají.
- Úmluva také formuluje princip non-refoulement. Ten znamená, že stát nesmí vyhostit nebo navrátit uprchlíka na hranici země, kde byl ohrožen jeho život nebo osobní svoboda.
- Takové ohrožení může plynout z jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské skupině či politických názorů.
- V době přijetí úmluvy se počítalo s tím, že příliv uprchlíků během několika let ustane. V roce 1967 ale musela být úmluva doplněna o takzvaný Newyorský protokol.
- Česko (resp. tehdejší ČSFR) přijalo dokument bez teritoriálního omezení. Tedy s tím, že poskytuje ochranu uprchlíkům z Evropy i z jiných kontinentů.
