Kdybychom se teď vrátili, nejspíše by nás čekalo vězení, říkají běloruští studenti medicíny v Česku
Pavel a Artsem jsou budoucí lékaři. V Bělorusku se zúčastnili protestů proti prezidentu Lukašenkovi a následovaly problémy na univerzitě. „Potřebovali jsme nové místo, kde pokračovat ve studiu. V naší zemi už nebyla naděje, že by se něco mohlo změnit, většina starší generace považuje demokracii za vtip Západu," popisují medici pro iROZHLAS.cz důvody, které je do Česka přivedly.
Oba jste se zúčastnili protestů poté, co prezident Lukašenko vyhrál volby. V důsledku toho vás čekaly problémy na lékařské fakultě. Co bylo nakonec tím rozhodujícím impulsem, proč jste se rozhodli Bělorusko opustit?
Pavel: Pro mě to bylo vyloučení z univerzity. Potřeboval jsem najít nějaké jiné místo, kde bych mohl pokračovat ve studiu a na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy tehdy nabízeli několik míst běloruským studentům.
Artsem: Já měl dva důvody. Zoufalství a strach z toho, že bych mohl jít do vězení a zároveň jsem už neměl naději, že by se něco mohlo změnit. A tak jsem, stejně jako Pavel, využil nabídky Univerzity Karlovy.
Pavle, vy jste, pokud vím, ve vězení nějakou dobu strávil?
Pavel: Ano, cela byla pro osm lidí, ale tísnilo se nás tam šestnáct. Když nás odváželi do vězení, policisté nás v zásadě bili, jak se dalo. Nebyl tam žádný záchod, jen malé umyvadlo se špinavou vodou. Na zdi visel papír, na kterém bylo napsáno, co mají vězni každý den dělat, například uklízet a alespoň dvakrát za den se jít ven projít.
Nic z toho se ale samozřejmě nedodržovalo. Mohli jsme se bavit mezi sebou a akorát čekat, až pro nás někdo přijde a nařídí co dál. Pak přišel policista a řekl, že všichni z cely mají vyjít ven a stoupnout si obličejem ke zdi. Poté nás poslali do místnosti, kde se konal „soud“. Každému dali pokutu a propustili nás.
Jak na vaše rozhodnutí reagovali rodiče nebo kamarádi? Mají, pokud jde o Lukašenkův režim, stejný názor jako vy?
Artsem: Má maminka měla bohužel opačný názor než já, politika ji nezajímá a moc se o tom spolu nebavíme. Rodiče jsou rozvedení. Táta mě naopak podporoval. Když jsem mu řekl, že jsem se rozhodl odejít do Česka, odpověděl, že je to správné rozhodnutí, protože v Bělorusku se už nic dobrého dít nebude.
Běloruský politik: Lukašenko je Putinův komplic ve válce proti Ukrajině. Nereprezentuje názor obyvatel
Číst článek
Myslím, že lidé už to v sobě mají zakořeněné, názor nezmění. Vychoval je Sovětský svaz. Největším problémem je, že většina starší generace v Bělorusku nechápe, že stát může fungovat i jinak. Demokracii považují za propagandu, za nějaký vtip Západu. Možná nemusí podporovat Lukašenka, ale autoritářství ano.
Pavel: Moje maminka mě vždy podporovala. Když jsem jí ale řekl, že se chci zúčastnit demonstrací, dost se rozčílila. Měla strach. Podle ní jsem se moc unáhlil a nepřemýšlel nad tím, co by mohlo následovat, a k čemu tedy i následně došlo, tedy vyloučení z univerzity, vězení apod.
Nějak jsem ji ale přesvědčil, že protesty mají svůj důvod a cíl. A nakonec šla na demonstrace se mnou. Když mě pak vyloučili, nevěřila, že bychom já, ani jiní běloruští studenti, mohli jít studovat někam jinam. Uklidnilo ji až to, když měla před očima potvrzení od pana děkana, že jsme přijati na 2. lékařskou fakultu.
Prezident Lukašenko se stále pevně drží u moci. Jak vnímáte to, že protesty v zásadě vyšuměly do ztracena?
Artsem: Násilí a síla bohužel zvítězily. Neměli jsme moc velkou podporu od Evropské unie, někteří představitelé běloruské opozice hledali podporu i v Rusku, ale tam je vůbec nezajímalo, co se u nás děje. Bělorusko je takovým koloniálním státem Ruska. Těžko hledat svobodu a demokracii v zemi, která je ještě více autoritářská.
Pavel: Když byly ještě protesty v plném proudu, začal jsem si psát deník, abych si pamatoval, co jsem cítil. Tenkrát jsem měl obrovskou víru a naději, že vše dopadne co nejlépe. Dnes už pociťuji spíše frustraci a zklamání.
Poznat demokracii
Vraťme se k vašemu studiu v Česku. Žijete zde přibližně rok a půl, studujete medicínu. Máte pocit, že vás Češi dobře přijali?
Pavel: Moji spolužáci naštěstí nemají žádné předsudky, ani vyučující nejsou nijak úzkoprsí. Bohužel se ale to samé nedá říct o mých kolezích v práci. Řekl bych, že jim možná chybí sociální vzdělání a nejsou ochotni si zjišťovat informace. Hází nás do jednoho pytle. A ten pytel se nejmenuje Bělorusové nebo Rusové, ale cizinci z východní Evropy.
Artsem: Bohužel nemohu říct, že ano. Samozřejmě jsme moc vděční za program, který na fakultě máme a chápu, že zapojit několik zahraničních studentů do studia v českém jazyce není lehké pro nás, univerzitu ani vedení fakulty.
Teď ale máme bohužel veliký problém, pokud jde o nové studenty z Běloruska. Z nařízení české vlády v reakci na válku na Ukrajině existuje jako součást zákona Lex Ukrajina II vízový ban, vztahující se i na běloruské studenty, takže sem nemohou přijet. Myslím, že studium v zahraničí je ale pro mladého Bělorusa jedinou možností, jak poznat, co znamená demokracie a vzdělávání v demokratické společnosti.
Naše fakulta je podle mě pro pochopení těchto věcí nejlepší. Neustále se nám dostává zpětné vazby. Vyučující se pořád ptají, co si myslíme, jak by šlo program upravit atd. Za dobu, co zde studuji, už k několika změnám došlo. V Bělorusku studenti svůj hlas nemají, nikoho jejich názor nezajímá. Student je pro vedení univerzit nikdo.
Od doby, co tedy platí Lex Ukrajina II, se žádným běloruským studentům víza nevydala?
Artsem: Ne. Naše prezidentka, Svjatlana Cichanouská, napsala dopis ministrovi zahraničí Janu Lipavskému s tím, že v Bělorusku je 34 studentů, kteří se chystali studovat v Česku. V podstatě už byli přijatí i zapsaní ke studiu. Reakce ale byla vcelku divná. Někdy během října pak proběhla změna, která spočívala v tom, že víza mohou studenti dostat za podmínky, že mají stipendium.
Nikdo ale vízum nedostal. Štve mě, že vláda o něčem celý měsíc jedná, ale výsledek není žádný. Nechápu, že se v demokratickém státě může takto chovat. Nařízení se změnilo, ale nikomu žádné vízum nedali. Studenti by přitom byli schopni zde studovat i bez stipendia.
V návaznosti na vypuknutí války na Ukrajině a následných protiruských sankcích nesměli, až na výjimky, ruští a běloruští studenti pokračovat ve studiu takzvaných kritických oborů, např. IT, s tím, že by mohli představovat hrozbu. Zaznamenali jste v té době zvýšené negativní reakce na to, že pocházíte z Běloruska?
Pavel: Já upřímně ne. Ale možná jsme to nezažili také z toho důvodu, že jsme medici, což český stát evidentně nepovažuje za nebezpečný a rizikový obor.
Artsem: Nařízení o rizikových oborech považuji za blbost. Žádný ze států Evropské unie v rámci sankcí neříká, že existuje takový rizikový obor, do kterého nemohou být přijati studenti z Ruska či Běloruska.
Máme jeden případ, kdy byl odmítnut běloruský student, který chtěl nastoupit na Českou zemědělskou univerzitu, na obor lesnictví. To je šílené. Co může Česku provést špatného, když bude pracovat v lesnictví? Od české vlády nemáme žádnou vysvětlující odpověď. Ani další studenti se na tuto univerzitu bohužel nemohli dostat.
Kritika Bělorusů
V rámci studia trávíte čas v nemocnici. Setkali jste se někdy v souvislosti se svým původem s nepříjemnými reakcemi ze strany pacientů? Či případně od dalších lidí?
Artsem: To opravdu zřídka. Většinou jsou pacienti v pohodě s tím, že jsme cizinci.
Naše vláda je jiná než my. Nechceme válku, říkají ruští studenti Masarykovy univerzity
Číst článek
Pavel: Já jsem doposud v kontaktu s pacienty moc nebyl, ve třeťáku jsme ještě neměli tolik praxe. Nicméně negativní narážky jsem zažil jinde. S jednou kamarádkou bydlíme ve stejném domě. Sousedka nám na to, že jsme utekli z Běloruska, jsme proti Lukašenkovi, válce a všem, kdo tak či jinak podporují totalitu, řekla, že Rusy, Bělorusy a Ukrajince nerozlišuje.
Artsem: Lidé si většinou myslí, že když Bělorusové neprotestují, tak válku na Ukrajině podporují. Musí ale pochopit, že v Bělorusku, stejně jako v Rusku, funguje velice efektivní systém udavačství. Jakmile na ulici nebo nějakém meetingu řeknete něco proti, jdete hned do vězení.
Pavel: Občas vůči nám slyšíme kritiku, že když jsme se nevrhli pod tank nebo nevytáhli zbraně, tak jsme to prostě přijali.
Setkáváte se jako skupina běloruských studentů často? Pokud vím, založili jste s dalšími studentský spolek?
Artsem: Ano, většinou jde o věci v reakci na válku na Ukrajině a na onen diskriminační zákon. Snažíme se udělat něco s tím, abychom běloruské studenty do Česka dostali. Vždyť jde v podstatě o budoucnost naší země. Lidé vidí, jak to může fungovat, že je někdo poslouchá a někomu záleží na zpětné vazbě. V Bělorusku to nezajímá nikoho.
Je poznat, že jste se naučili velmi dobře česky. Rozumět přednáškám v češtině pro vás ale ze začátku muselo být obtížné?
Pavel: Běloruština a čeština jsou si opravdu podobné. Pokud jde o pasivní vnímání jazyka, těžké to není. Můžeme číst, poslouchat a rozumíme tomu. Samotné mluvení a psaní jsou ale mnohem těžší.
Realita běloruského vězení
Odkud získáváte aktuální informace o dění v Bělorusku? Do jaké míry probíhající válka ovlivňuje každodenní život vašich blízkých?
Artsem: Lidé se skrze telegram mohou dostat k dobrým zdrojům jako jsou například časopis Naša Niva nebo Radio Svoboda. Kdyby se ale policie dostala do mobilu a uviděla daný telegramový kanál, člověk by šel do vězení.
Bělorusové by proti Ukrajincům rozhodně nebojovali, říká vůdkyně opozice Cichanouská
Číst článek
Když válka začala, nějaké protesty se konaly. Ale všichni, kdo by s tím mohli něco dělat, už z Běloruska buď odjeli, nebo jsou za mřížemi. Lidé mají strach, že by šli do vězení, byli by mučeni. Mučení je realitou běloruského a ruského vězení.
Existuje ruská organizace gulagu.net, která zveřejnila obsáhlé video se záběry mučení v ruském vězení, což se děje běžně. V této realitě teď Rusové a Bělorusové žijí.
Pavel: Pro mě, a myslím, že i pro všechny civilizované lidi, je mučení necivilizovaný projev. Když člověku hrozí vězení jen za to, že vyjádří svůj názor, napíše nějaký komentář na sociálních sítích nebo odebírá nezávislá média, je to strašné.
Plánujete poté, co studia dokončíte, v Česku zůstat? Nebo byste se vrátili do Běloruska, pokud by to situace umožnila?
Pavel: O návratu do Běloruska uvažuji, ale jen za podmínek, že se situace změní. Jinak to nemá smysl.
Artsem: Kdybychom se vrátili teď, je pravděpodobné, že nás zavřou. Nic teď neplánuji. Po letošním únoru už nevěřím tomu, že se vůbec něco plánovat dá. Těžko lze vytvářet nějaké prognózy. Nikdo z mých kamarádů, ani já ani Pavel, jsme si nemysleli, že začne válka.
