Brali nás jako vlastní, líčí dcera ukrývané Židovky. České manžele ocenil Izrael
Do skupiny víc než stovky českých Spravedlivých mezi národy přibyla další dvě jména. Tradiční ocenění, které Izrael uděluje zachráncům Židů za 2. světové války, teď in memoriam dostali manželé, kteří na Ukrajině kdysi zachránili židovskou dívku. Příběh sice začal na ukrajinském venkově v rodině volyňských Čechů, skončil ale až na jižní Moravě. Samotnou záchranou života to navíc neskončilo, ale vlastně teprve začalo.
„O tom se začalo prakticky mluvit až po revoluci. Pro mě to byla prostě dědova sestra a basta,“ říká Antonín Kacer, který musel čekat dlouho, než se o svojí tetě dozvěděl víc.
Třeba to, že se ve skutečnosti nejmenovala Emilie Sobotková, ale Mindla Švarcová a že byla Židovka, kterou praprarodiče pan Kacera ukrývali za války nejenom před německými vojáky, ale i před oddíly banderovců.
Anna a Vincenc Bohatí ukrývali za války židovskou dívku, in memoriam získali ocenění Spravedlivý mezi národy. Natáčel Vojtěch Berger
Jména nově oceněných Spravedlivých mezi národy jsou Anna a Vincenc Bohatí. Byli to oni, kdo před víc než 70. lety přijali do rodiny židovskou dívku, i když měli sami 12 dětí.
„Mě to moc těší, že to tak dopadlo. Všichni si jí vážili, a že dostala to, co jí patřilo,“ poznamenává maminka pana Kacera a tedy vnučka zachránců a popisuje, co se stalo, když se rodina Bohatých po válce přestěhovala z Ukrajiny do Československa.
Zřekli se i části dědictví
Židovskou dívku Mindlu vzali s sebou, přijali ji za vlastní, a část rodiny se v její prospěch zřekla dokonce i nároku na dědictví.
„Zřekli se toho a Mile to všechno odkázali. Nikdo proti tomu nic neměl. Oni ji měli všichni rádi. Ona byla hrozně hodná a všem vycházel vstříc, takže to nikomu nevadilo,“ doplňuje maminka pana Kacera.
Díky tomu mohla Mindla začít nový život v malé vesnici Strachotín na jižní Moravě. Narodily se jí tři dcery. Jedna z nich, Růžena, tam žije dodnes a byla i na slavnostním předávání titulu Spravedlivý mezi národy na izraelské ambasádě v Praze.
„Je to nádherný pocit, protože jsme vždycky věděli, že ta rodina nás brala úplně za vlastní, že lidi ve Strachotíně jsou jako naše rodina. Nikdy nám nedali nic najevo, vždycky se k nám chovali hrozně hezky. A mamku měli moc rádi a ona byla hodná ženská, úplně nejhodnější na světě,“ dodává paní Růžena.
