Byl tam souvislý řetězec pochybností, milost není polemikou s justicí, říká ke Kajínkovi Rychetský
Podle Pavla Rychetského není milost pro Jiřího Kajínka polemikou s rozsudkem nebo s českou justicí. Předseda Ústavního soudu v rozhovoru pro Český rozhlas Plus řekl, že prezident Miloš Zeman nájemného vraha nerehabilituje, ale pouze odpouští zbytek doživotního trestu.
Bývalá nejvyšší státní zástupkyně a ministryně spravedlnosti Marie Benešová z ČSSD řekla, že jste ještě jako ministr spravedlnosti přezkoumával Kajínkův spis a že jste asi dal prezidentu Zemanovi doporučení k udělení této milosti, je to pravda?
Tak to je omyl, já jsem s panem prezidentem mluvil naposledy loni 28. října, v žádném kontaktu jsem s ním nebyl, takže to rozhodnutí, které oznámil před svým odjezdem do Číny, není výsledkem žádné konzultace se mnou.
A někdy dříve i v předchozích letech, konzultoval někdy s vámi prezident Zeman případ Kajínek?
Případ se mnou určitě nekonzultoval, možná v době, kdy jsem byl ministrem spravedlnosti. Protože stížnost pro porušení zákona jsem podával tuším v roce 2000, před 17 lety, tak je možné, že jsem ho tenkrát o tom informoval.
Podle poslankyně Benešové byla v kauze řada pochybností. A podle vás?
Vy ode mne chcete, abych rekapituloval svou paměť. Když jsem ten spis měl v ruce před asi 16 nebo 17 roky, tak to je dost náročné.
Nechci vás zkoušet z žádných detailů, jen jestli váš základní závěr byl takový, že v případu byly opravdu nějaké závažné pochyby?
Dá se to shrnout, pokusím se do několika vět. Tenkrát jsem se skutečně tím spisem zabýval, protože přišel, myslím, že od pana Kajínka, oficiální podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Ministerstvo si vyžádalo všechny spisy, já jsem se tím zabýval a skutečně jsem dospěl tenkrát k závěru nikoli, že pan Kajínek je nevinný, ale k závěru, že ten proces nebyl zcela fér nebo vyšetřování, které mu předcházelo, a to s ohledem na jednu ze základních zásad trestního řízení indubio pro reo. To znamená, že jsou-li nějaké závažné, podstatné pochybnosti, rozumné pochybnosti o vině obžalovaného, pak je soud povinen obžalovaného zprostit. A já jsem tenkrát při studií podkladů skutečně dospěl k závěru, že tam ty pochybnosti jsou. A dokonce nikoli jedna nebo jaksi ojedinělé, dokonce se mně tenkrát zdálo, že téměř vytvářejí jakýsi souvislý řetěz.
Od výstřelu na Borech po prezidentskou milost. Kauza Kajínek přehledně
Číst článek
To, co tam bylo svým způsobem zarážející, nebylo trestní řízení a proces s panem Kajínkem, ale to, co té vraždě předcházelo, prostě tam docházelo k jakémusi boji mezi dvěma podnikateli. Musíme si uvědomit, že je to konec devadesátých let, to podnikatelské prostředí nebylo zrovna harmonické a nedodržovalo základní pravidla. Jeden podnikatel vydíral druhého podnikatele, vyhrožoval mu usmrcením jeho syna a ten vydíraný podnikatel, myslím, že se jmenoval Vlasák, skutečně prokazatelně obíhal celou republiku a prosil o pomoc.
Samozřejmě že se obracel na policii plzeňskou, dokonce přijel do Parlamentu a obracel se na poslance. A tento člověk si měl podle obžaloby i podle rozsudku najmout Kajínka jako vraha. Tak už toto je absurdní - abych se na jedné straně obracel na policii o pomoc a na druhé si současně najímal vraha.
Pak bylo také evidentní, že oba podnikatelé, kteří byli v tom konfliktu, měli svou skupinu policistů na plzeňské kriminálce, oba měli svou policejní ochranu a naposled ten vydíraný se v pátek dostavil na policejní služebnu a žádal o zásah. Policajti mu řekli - je pátek odpoledne, to už my nepracujeme, odložíme to na pondělí. A v neděli došlo k té vraždě.
Jinými slovy, policie o tom byla velmi podrobně informována z obou stran, věděla, že k nějaké schůzce má dojít, a řekla si - necháme to až na pondělí. Už toto samo o sobě je zvláštní a současně musím přiznat, pokud si pamatuji na proces s Kajínkem, jeho obvinění bylo s několikaletým zpožděním na základě tří svědeckých výpovědí, všichni tři svědci byli opakovaně trestaní recidivisté, všichni tři svědci snad dokonce byli ve vazbě v rozhodující době, kdy podali svědectví. Ale to už si nepamatuji tak přesně. S panem Kajínkem byl obžalován i podnikatel, který si ho měl najmout, a i ti policisté. A zajímavé je, že jak ten podnikatel, tak policisté byli zproštěni a pan Kajínek byl za nájemnou vraždu odsouzen.
Poučku, že při pochybnostech se má rozhodovat ve prospěch obviněného, citoval ostatně i prezident Zeman, když nyní vysvětloval, proč se rozhodl Jiřímu Kajínkovi udělit milost. Přemýšlel jste někdy o tom, proč soudy, které ho poslaly do vězení, takto nerozhodovaly?
To já samozřejmě těžko mohu posoudit a především bych chtěl říci, že není dobré spojovat ty pochybnosti s rozhodnutím prezidenta udělit milost. Protože, pokud jsem dobře informován z médií, rozhodnutí prezidenta nemá povahu rehabilitace, neznamená tedy i zahlazení odsouzení. Naopak má formu abolice, pouze promíjí zbytek trestu po 23 letech, kdy pan Kajínek je ve vězení. Milost není polemika s trestním rozsudkem, to není polemika s naší justicí. To je druh individuálního aktu prezidenta, patrně tam je úvaha, že to dlouhé období, které ten omilostněný tráví ve vězení, už je dostatečnou dobou proto, aby bylo možné mu, navíc podmíněně, milost udělit. Nejde tedy v žádném případě o jakoukoliv polemiku s vlastním odsouzením, ke kterému došlo před těmi mnoha desítkami let.
Je dobře, že prezident Miloš Zeman uděluje Jiřímu Kajínkovi milost?
Myslím, že to není zrovna šikovně položená otázka, to se velmi těžko hodnotí. Myslím, že není vhodné to hodnotit.
Ani když bych ji formuloval tak, jestli s tím souhlasíte?
To je ještě horší otázka, kterou mi právě kladete. Podívejte se, to je výlučné právo prezidenta, které není vázáno Ústavou naprosto na žádné podmínky, dokonce není povinen je žádným způsobem zdůvodňovat. Můžeme mít pochyby, jestli je dobré, že v Ústavě je takové právo zakotveno, ale je to prezidentovo výlučné právo, které je těžké hodnotit. Já mohu jen spekulovat. Podle mého názoru prezident, než rozhodne o tom, že někoho po tolika letech propustí podmíněně z vězení, aspoň já bych tak činil, by měl uvažovat o tom, zda má vůbec ještě smysl další výkon doživotního trestu. Protože upřímně řečeno trest odnětí svobody má jedinou funkci, izolovat pachatele od společnosti, aby nemohl dál ohrožovat na majetku, zdraví nebo životech ty ostatní. Takže ta základní úvaha je jednoduchá.
Jestli ten člověk ještě může být nebezpečný?
Jestli je společenská potřeba ho dál věznit, to znamená, jestli představuje takové reálné nebezpečí.
Zajímá vás i jako právníka, jak prezident zdůvodní udělení milosti?
Já bych upřímně řečeno byl radši, kdyby to moc nezdůvodňoval, nebo kdyby se tedy alespoň trochu nad tím zamýšlel a poradil s odborníky, zejména s psychology, protože to je skutečně individuální rozhodnutí. Ústava nevyžaduje žádné zdůvodňování a to zdůvodňování by právě mohlo podle mě velmi nedobře sklouznout do otázky: je, nebo není vinen, spáchal to, nebo nespáchal? A to není v případě tohoto druhu milosti vůbec předmětem řízení a předmětem úvah.
Je třeba z právního hlediska jasné, jak by měla fungovat sedmiletá podmínka, jež má být součástí milosti?
Já samozřejmě nevím, jak bude rozhodnutí znít, ale předpokládám, že to bude jistá analogie k podmíněnému propuštění, o kterém rozhoduje normálně soud. Tady o něm ještě nemůže rozhodnout, takže svým způsobem tady opravdu supluje institut rozhodnutí prezidenta a předpokládám podle toho, co se objevilo v médiích, že tam bude jediná podmínka, že po dobu sedmi let nespáchá žádný trestný čin.
Median: S milostí pro vraha Kajínka souhlasí víc než polovina Čechů
Číst článek
Mimochodem, já si myslím, že by tam mělo být: nespáchá žádný úmyslný trestný čin, anebo dokonce úmyslný trestný čin s nejnižší sazbou tou či onou. Protože aby omilostněný vězeň šel za dopravní přestupek třeba nedbalostní znovu na doživotí do vězení, to by, upřímně řečeno, příliš velkou logiku nemělo, ale já opravdu nevím, jak bude podmíněno toto udělení milosti.
Říkal jste, že máte dojem, že vám nepřísluší, abyste komentoval, jestli je dobře, nebo špatně, že prezident uděluje Jiřímu Kajínkovi milost. My jsme mluvili na naší stanici s Helenou Válkovou, rovněž bývalou ministryní spravedlnosti z hnutí ANO, a ta říkala, že když případ přezkoumávala, neměla pochybnosti o vině, ale měla pochybnosti o trestu, jinými slovy, zda to doživotí bylo adekvátní. Na kolik byste se ztotožňoval s tímto pohledem?
Je to velice racionální argumentace, protože my skutečně nemáme zrovna logickou konstrukci. Média připomínala, že když prezident Havel posuzoval žádost pana Kajínka o milost, tak mě požádal o stanovisko, a já jsem tenkrát dal negativní. Ale to bylo proto, že on ještě nenastoupil trest doživotí, ještě si odpykával předchozí trest odnětí svobody, a už to je podle mého soudu absurdní - to sčítání doživotí s několikaletým trestem, čímž se odkládá možnost podmíněného propuštění. Je to svým způsobem nonsens v našem právním řádu. Tady naprosto dávám zapravdu paní profesorce Válkové, myslím si, že skutečně takhle dlouhý pobyt ve vězení je důvodem pro zamyšlení, zda právě podmíněně není na místě ten trest přerušit.
Když jste říkal, že toto udělení milosti není polemika s justicí a s tím, jak rozhodly soudy, nemáte obavy, že veřejnost si to může přebrat jinak? Že právě tato otázka - Kajínek je vinen, nebo není vinen - je příliš subtilní na to, jaký vzkaz vyšle do řad laické veřejnosti?
To je právě věcí médií, jakési elementární osvěty, zdůraznit, že jsou různé druhy individuální milosti, které má pravomoc prezident udílet. Vzpomeňme si na konec roku 89. Občanské fórum navrhlo Václava Havla za prezidenta a podle tehdy platné Ústavy on nemohl vůbec kandidovat, protože byl odsouzen a tenkrát podmínka pro to, aby někdo se mohl stát prezidentem Československa, byla, že není trestán. Tehdy dostal milost formou zahlazení odsouzení, toho, že se totálně zrušilo. A taková milost je polemikou s trestním rozhodnutím, protože říká - ne, neplatí to a jako by to nikdy nebylo. Kdežto milost v případě pana Kajínka evidentně není z tohoto druhu milostí. Je to milost, která říká, promiňte mi, že to řeknu zjednodušeně, sedíš už hodně dlouho. Asi by se měla také zabývat tím, jak se chová ve vězení, jeho psychickým stavem, možnostmi resocializace, samozřejmě nejdůležitější jsou okamžiky po naplnění milosti.
Každé pravidlo má své výjimky, vysvětloval Zeman milost pro Kajínka. Považuje ji za nezbytnou
Číst článek
Pro takového člověka, který mimochodem v daném případě většinu svého dospělého života strávil ve věznicích, je pak nesmírně obtížný život na svobodě. Tady by měly začít fungovat společenské mechanismy, samozřejmě kurátoři, probační služba při ministerstvu spravedlnosti a jiné instituty, protože problém českého trestního práva je velmi častá recidiva a ta recidiva má jednoduché příčiny. Propuštění vězni neseženou ubytování, neseženou zaměstnání, v podstatě jsou často v situaci, kdy jim nic jiného nezbývá než se vrátit k nějaké majetkové trestné činnosti.
K čemu má vlastně především sloužit prezidentská milost? Proč ji máme v právním řádu?
To je otázka, na kterou vůbec ústavní právo nedává odpověď. Tento institut je spojen historicky s obdobím, kdy státní forma většiny zemí měla monarchistickou, buďto absolutní nebo konstituční, podobu. Panovník zde byl buďto z vůle boha, nebo z důvodů jakési dědičnosti panovnického trůnu. S touto exkluzivní privilegovanou pozicí monarchy bylo logicky spojeno, že mohl rozhodnutí jakéhokoliv orgánu státu včetně soudu on sám změnit nebo zrušit. Takže ta historie je dost jasná, je to skutečně dědictví z hluboké minulosti. Na druhé straně v řadě moderních zemí je a ukazuje se velmi užitečným zejména tam, kde dochází k výrazné změně společenských poměrů, kde třeba z diktatury se překlopí na stát, který alespoň usiluje být demokratickým a křivdy, zločiny minulého režimu se v řadě případů nedaří jiným způsobem napravit než právě cestou individuální milosti.
Psali, že mi utekl Kajínek
Ale jsme my stále jako národ v takovéto situaci? Potřebujeme tuto věc nebo už to je relikt minulosti?
Neříkám, že jsme stále v té situaci. Já jenom říkám, že tento institut je docela dobrou pojistkou, kdyby taková situace nastala. Mimochodem vzpomeňte si, kdy pan prezident Václav Havel byl žalován v civilním sporu u Městského soudu v Praze kvůli nějakým výrokům ohledně lustračního zákona, žaloval ho Petr Cibulka.
V průběhu toho řízení Cibulka při veřejném soudním stání řekl panu prezidentovi velmi sprostou, velmi hrubou nadávku, což tenkrát byl ještě trestný čin, verbální útok na ústavního činitele v této pozici a pak byl Cibulka stíhán. A prezident Havel, který byl vlastně v uvozovkách osobou poškozenou, mu dal ten jiný typ milosti, agraciaci, to znamená, zakázal, aby trestní stíhání pokračovalo. Takže musím říci, že jsou situace, asi jich není mnoho, a mělo by se s ní výrazně šetřit, kdy ta individuální milost je na místě. A vcelku není pochyb o tom, že klasickou takovou situací jsou skutečně takové zdravotní problémy odsouzeného, kdy nemá smysl ho nechávat zemřít ve vězení, ale vrátit ho do rodiny, pokud ji má, aby tedy zemřel v rodinném kruhu.
Prezident Zeman zatím udělil sedm milostí. Bývalá ministryně spravedlnosti Válková řekla, že prezidenta Zemana nabádala, aby víc tuto pravomoc využíval. Jak frekvenci udělování milostí hodnotíte vy?
To je otázka, na kterou se velmi těžko odpovídá. Na Hrad v době, kdy jsem byl ministrem spravedlnosti, tak přes ministerstvo spravedlnosti byly ročně tisíce žádostí o milost a nejenom od těch, kteří byli odsouzeni. Pamatuji na dopisy, kde psaly babičky - můj vnouček byl vždycky hodnej a je tam neprávem nebo dostal se do špatné společnosti a, pane prezidente, prosím vás, omilostněte ho. Takže těch žádostí je ohromné množství a není to téměř v lidských silách, protože přinejmenším je třeba si vyžádat konkrétní spis, vyžádat si stanovisko vězeňské služby, vězeňské správy a podobně. Takže sedm milostí za tři roky je viditelně málo. Ale říkám, to je nepřezkoumatelný a neměřitelný prerogativ, privilegium hlavy státu, která se z toho vůbec nikomu nemusí odpovídat, která to nemusí odůvodňovat a která vlastně vždycky musí přihlížet k individuálním podmínkám, k té konkrétní situaci toho člověka, jeho rodiny a podobně. Myslím si, že to není institut měřitelný nějakým kvantifikovaným způsobem. Nepochybné ovšem je, že řada lidí, kdyby měla možnost a ztratila ten ohromný čas a četla ty tisíce žádostí, by si asi často řekla - no, tady by to bylo možná na místě častěji.
Když to jsou tisíce žádostí, tak Jiřímu Kajínkovi asi pomohlo, že je taková celebrita, že si jeho případu vůbec prezident všiml, že se tím vůbec zabýval.
Nepochybně, on se stal jakousi legendou zase díky médiím, díky tomu, že o něm byl tuším natočen i nějaký celovečerní film. Stal se mimochodem celebritou už tím, že to je naprosto ojedinělý případ, kdy někdo dokázal utéci z věznice na Mírově. Já jsem byl tenkrát - bylo to v neděli v sedm odpoledne - čtvrtý den ministrem spravedlnosti, média spustila hned kampaň, že musím podat demisi, že mi utekl Kajínek. Já jsem se tam jel podívat, nikde jsem o tom nehovořil, co jsem tam ve věznici zjistil a viděl, ale musím říci, že skutečně bachaři, vězeňská služba si nemohli ani na vteřinku myslet, že je možné utéct jinudy než dveřmi. To bylo skutečně neuvěřitelné.
