Česká republika jako první země z nových členů EU pomáhá uprchlíkům z Barmy
Mohlo by se říct, že Česko splácí svůj pomyslný dluh. V dobách totality přijala řada našich lidí s vděčností pohostinství v zahraničí. Teď přišel čas, kdy můžeme pomoci my. Už třetím rokem míří do Česka někteří Barmánci. V jejich zemi totiž již desítky let vládne vojenská junta.
Česká republika je vůbec první z nových členských zemí Unie, která se do projektu pomoci barmským uprchlíkům zapojila. Zatím poslední barmská rodina se před nedávnem přistěhovala do Zruče nad Sázavou.
"Ještě jsem ten byt neviděla, ale moc se mi líbí," říká Ei Nje, zatímco její čtyřletý syn Teisaei již do bytu ve třetím poschodí vyběhl. Vypadá to, že to bude nejspíš právě on, kdo se s novým prostředím vyrovná nejrychleji.
Reportáž Jaromíra Marka o uprchlících z Barmy, kteří našli svůj domov v České republice
Procházíme docela prostorným jednopokojovým bytem, kde je vše připraveno k okamžitému nastěhování. Jen je třeba seznámit se s vybavením bytu. Co se nám zdá samozřejmé, to je i pro hlavu rodiny naprostá novinka.
"Všechno je tady pro nás nové," říká pan Twe.
"Doma v Barmě i v uprchlickém táboře jsme žili jednoduchým životem. Neměli jsme zkušenosti s používáním techniky. Věřím ale, že to zvládneme. Hlavně se musíme rychle naučit česky," tuší správně Twe.
Zruč nad Sázavou je zatím posledním městem, které rodinu barmských uprchlíků přijalo. Tajemník městského úřadu Ivo Novák shrnuje dva základní přístupy, které mají starousedlíci vůči svým novým sousedům.
Podle Nováka převažuje názor, že by Česká republika měla oplácet pohostinnost, již poskytovaly ostatní státy našim občanům během komunismu.
Menšina obyvatel se prý ohání klasickými argumenty typu 'proč sem máme brát uprchlíky, když pro naše lidi není práce'.
"Mají za sebou velmi komplikovaný osud. Museli opustit rodnou zemi. Řada z nich strávila mnoho let - někdy i desítek let - v uprchlickém táboře v Thajsku. Jejich situace byla nestabilní a bez perspektivy. Tento program jim dává šanci - a to především dětem - rozumného života v Evropě," shrnuje smysl přesídlovacího projektu Petr Novák z ministerstva vnitra.
Během tří let se díky projektu přistěhovalo do Česka osm desítek Barmánců. Tak jako rodina pana Twe. Vloni v srpnu přijeli do uprchlického centra v Ústí nad Labem.
15 let v uprchlickém táboře
"Když nám z OSN řekli, že pojedeme do České republiky, nevěděli jsme vůbec, kde to je. Jen jsme se zeptali: 'Je to dobrá země pro naše děti?' Řekli, že ano, a tak jsme jeli," popisuje způsob, jak se k nám rodina dostala paní Nge.
„Většina našich známých už měla nový domov. Jen my jsme pořád čekali. Pak jsme přišli na řadu. Řekli nám, že máme jet do České republiky, že to není velká země, ale je tam demokracie", vzpomíná Twe.
Před patnácti lety vyhnali vojáci pana Twe z rodné vesnice. Týden putoval na hranice s Thajskem, kde nakonec skončil v uprchlickém táboře. V táboře se seznámil se svojí ženou a narodil se jim tam dnes čtyřletý syn Teiseai. Mladší syn se narodil už v Čechách. Dostal jméno Diary, což anglicky znamená deník.
"Je to takový náš český deník, bude nám připomínat naše začátky tady," směje se Twe.
Od příštího týdne začne pan Twe pracovat. Pro začátek bude vykonávat pomocné práce pro městský úřad. Věří ale, že jednou se mu splní jeho sen: stát se řidičem autobusu.
